V tuto dobu papežství v církvi nefuguje

Z vystoupení  Anny Silvas na jednání v hotelu Columbus 22. 4. 2017

Za pontifikátu Jana Pavla II. se zdálo, že po určitou dobu, alespoň v některých oblastech, jsou věci na místě, zvláště pokud jde o intenzivní vysvětlování Humanae vitae.

Tato situace pokračovala za Benedikta XVI.: s určitými pokusy zastavit úpadek liturgie a morální bahno sexuálního zneužívání u některých duchovních. Očekávali jsme, že přinejmenším bude zahájena náprava.

Nyní po několika letech pontifikátu papeže Františka plesnivý a zatuchlý duch ze sedmdesátých let se zvedl a přivedl s sebou sedm dalších démonů. A jestliže jsme na počátku ještě pochybovali, v minulém roce Amoris laetitia nás přesvědčila s naprostou jasností, že nastala krize. Faktem je, že tento cizí duch ovládl Petrův stolec a vleče s sebou stále širší kohorty úslužné církevní hierarchie, a to je aspekt velmi znepokojující a pro mnoho věřících katolíků skutečně šokující.

Sleduji velký počet starých prelátů, biskupů a teologů, u kterých neodkážu najít, věřte mi to, ani nejmenší stopu sensus fidei: ti mají být oficiálními nositeli nauky církve? Kdo by mohl riskovat svou vlastní nesmrtelnou duši a svěřit se jejich morálnímu soudu ve zpovědi?

(…)

Papež František absolutně nemá zájem hrát podle jasných pravidel, a tím méně podle pravidel vašich nebo mých nebo kohokoliv jiného pro papežství. Víte velmi dobře, co chápe pod pojmem „pravidlo“. Vytrvale nám to opakuje. To je jedna z nejmenších z jeho dobře známých hrubých urážek.

Když slyším tolik lidí, jak nám dávají naučení a trvají na tom, že papež František je hlas Ducha Svatého v dnešní církvi, nevím, jestli se mám smát naivitě toho tvrzení, nebo plakat nad škodami které jsou působeny nesmrtelným duším.

Řekla bych, že František je skutečně agentem jednoho ducha. Ale ducha hegelovského, ducha modernismu, který nyní tolik řádí uvnitř církve. Jedná se, jak jsem řekla dříve, o ducha zlenivělého a zatuchlého, starého ducha, který nemá v sobě život ani sílu živit sám sebe jinak, než žít jako parazit na všem, co existuje.

(…)

Stojí ještě na nohou návrh kardinála Burkeho provést veřejné bratrské napomenutí? Slyšeli jsme o něm mluvit v minulém listopadu a jistě pozvedl naše ustarané duše.

Ale máme konec dubna, a nic se neděje. Nemohu nepomyslet na Shakespearovu frázi: mořská vlna hýbá lidskými osudy… a ptáme se, zda ta vlna již přišla, nebo už odešla a zda my věřící laici nezůstáváme znovu opuštěni na pláži.

A přece, kardinál Burke nedávno tvrdil: »Dokud nebude dána odpověď na tyto otázky, bude se dále v církvi šířit velmi nebezpečný zmatek; jednou ze základních otázek zůstává, kdo skutečně vidí podle pravdy, podle které jsou kroky, stále více chybné, které nazýváme skutky samy o sobě zlé, a proto my kardinálové nadále naléháme na odpověď na své čestné otázky«.

Eh, kardinálové, doufám, vlastně doufám. My věřící vás prosíme: přestaňte počítat s rozumnými výsledky. Zdravý rozum by vám měl vnuknout, že nyní nadešla doba, kdy je nutné dát odvážené svědectví. Jinak zvané mučednictví.

Papež František nedopřeje sluchu žádnému bratrskému napomenutí, jak to udělal jednou Jan XXII. A víte co? Vždyť by to ani nebyl vůbec úspěch, i kdyby vydal k té věci skutečně prohlášení. Po uplynutí 24 hodin se můžeme vsadit, že pronese jiná tvrzení, která podminují a budou subtilně protiřečit tomu, co řekl den předtím.

Když jsme dospěli až sem a nenaučili jsme se ještě, jaké jsou jeho způsoby, pak jsme opravdu hloupé ovce, nebo hloupí pastýři, podle okolností.

Prosím o prominutí, jestliže se odvažuji to říct, ale vezměme to jako fakt, že v tuto chvíli papežství v této církvi nefunguje. Petr se stal opět pohoršením, skála se stala kamenem úrazu (srov. Mt. 16,16-23).

Proto jsme nuceni vyrovnat se s touto situací, i když jsme spoutaní zastrašováním a iluzí, a řešení (1Kor 10, 13), které nám Pán nabízí, se může zdát nemožné. Jaký typ proroka podle vás prožíváme? Ananiáše, nebo Jeremiáše? Vyberte si.

Ve skutečnosti Bůh nám sesílá tuto zkoušku. Žádá nás, abychom zůstali ve spojení s Ním, osobně, intimně a doopravdy. Odňal katolicismu všechny „berly“, moc, slávu, respekt světa, lídry a líbivé modely, zkrátka všechno to, co by mohlo věřícím pomáhat, ale co pro víru není nutné – jako bohatství a světský úspěch, a může se stát zdrojem oslabení naší víry, pokud začneme vkládat důvěru nikoli v osobu naší víry, Ježíše Krista, ale v „kulturu“ víry.

Ježíš odpověděl: Kdo mě miluje, mé slovo zachovává a můj Otec ho bude milovat a přijdeme, učiníme si u něho příbytek (Jan 14, 23). Proto musíme vykročit k tomuto příbytku a tam zůstávat skryti s Kristem v Bohu (Kol 3,3).

Uprostřed sociálního, kulturního a církevního kolapsu je mimořádně nutné sledovat společné znaky mezi mnišstvím a věřícími laiky, kteří hledají tento vnitřní příbytek v Kristu.

  Podle: Lo Straniero