Úspěch manifestace
21. února bude zahájeno shromáždění předsedů biskupských konferencí celého světa podle přání papeže Františka, aby jednalo o tématu „sexuální zneužívání mladistvých“. V předvečer tohoto jednání mezinárodní koalice laiků Acies ordinata uspořádala v centru Říma veřejnou manifestaci. Několik otázek zodpověděl prof. Roberto de Mattei, promotor této iniciativy.
Především, jaký je Váš názor na sumit ve Vatikánu 21. – 24. února?
Sumit je věnován sexuálnímu zneužívání, tématu absolutně redukujícímu, protože těžká morální krize uvnitř církve se neomezuje jen na problém pedofilie. Jeví se mi to jako skandál, že není oficiálně řešena otázka homosexuality, která je mnohem více rozšířenou ranou než pedofilie a představuje jednu z jejích příčin. Homosexualita se nejen praktikuje, ale současně terorizuje organizačními sítěmi, jak správně potvrdil arcibiskup Viganò.
To je, jak se zdá, také hlavní téze gay aktivisty Fréderica Martela v knize Sodoma, která vychází v těchto dnech…
Martelova kniha podle mého soudu představuje frontální útok mezinárodní gay lobby na katolickou církev, její nauku a její instituce. Martel tvrdí, že na knize pracoval čtyři roky, cestoval do třiceti zemí a hovořil s 1500 osobami. Je–li to pravda, jistě tak nečinil na vlastní náklady. Kdo ho financoval? Kdo organizoval spektakulární mediální akci, že tato kniha vychází současně u největších nakladatelství v sedmi jazycích a dvaceti státech? A proč tato kniha vychází v předvečer vatikánského sumitu, než aby vyvolala hrozivý tlak na biskupy shromážděné v Římě?
Tézí knihy je, že kdokoliv odsuzuje homosexualitu, je homofob, který současně skrývá v sobě potlačeného homosexuála. Tedy všichni jsou homosexuálové, a proti tomu je třeba bojovat jako proti pokrytectví, jak tvrdí papež František, který pochválil autora, že je „gay friendly“. Je třeba „normalizovat“ sodomii uvnitř církve, diskvalifikovat ty, kteří se staví proti takovému procesu, počínaje kardinálem Burkem, který je v jedné vulgární kapitole této knihy zesměšňován.
Jaké jsou důvody k tomu, že Vatikán minimalizuje problém sodomie u kléru, zatímco vyzdvihuje pedofilii?
Důvodem je zvrácenost vztahů mezi církví a světem. Pro církev existuje absolutní a universální zákon Desatera, které není možno porušovat, protože je vtisknut do svědomí každého člověka. Pro svět naopak neexistuje žádný morální zákon. Pravidlo soužití je odvozeno ze 4. článku Deklarace práv člověka a občana Francouzské revoluce, který říká: Svoboda spočívá v možnosti konat všechno, co neškodí druhým. Výchozím bodem není vyšší zákon, který platí pro všechny lidi, ale ti „druzí“, pokládaní za jediné omezení uplatnění vlastní vůle a moci. Stát je nejvyšší regulátor individuálních egoismů a delikty, jako je pedofilie, je možno odsoudit nikoliv proto, že porušují morální zákon, ale jen proto, nakolik představují násilí proti našemu bližnímu. Kdo praktikuje homosexualitu nebo konkubinát s dospělým, který s tím souhlasí, a neškodí samotnému bližnímu, je tedy plně svobodný v uspokojování svých tužeb, ať jsou jakkoliv nezřízené. Tato osvícenská filozofie je akceptována i nejvyšší církevní hierarchií, která ignoruje pojem mravního zákona a uznává jako delikty jen to, co stíhají laické státy. Výsledkem je, že pokud se jedná o delikty, jako je pedofilie, Svatý stolec se přizpůsobuje civilním procesům a rezignuje na vyšetřování a stíhání na vlastní účet, jak je tomu v „případě McCarrick“. Věc se jeví tak, že pro Františka církev, pokud chce být „věrohodná“, musí se přizpůsobit kritériím světa, místo aby byla jejich odpůrcem.
Co by mělo konkrétně dělat nejvyšší vedení Vatikánu, aby se vystříhalo selhání?
Pastýři církve, kteří nesou před Bohem odpovědnost za své stádo, by měli připomínat, že existuje zákon platný pro všechny lidi, který není dovoleno porušovat, a v důsledku toho by měli postihovat těžké hříchy, jako je praktikovaná homosexualita, a také zdůrazňovat opomíjené křesťanské ctnosti, jako je čistota, které jsou nezbytné pro toho, kdo zasvětil svůj život Pánu.
František systematicky odmítá reagovat na apely, podněty, dubia, petice a dokonce na korekci. Jestliže by se sumit měl omezit na problém sexuálního zneužívání a neřekl ani slovo k moru homosexuality, který znesvěcuje církev, kdyby měl mlčet k homosexuálním lobby a omertě v prostředí „gay friendly“, tento sumit by zradil své poslání. Kdyby se omezil na označení nějakého symptomu krize a pomlčel o jejích hlubokých příčinách, které sahají až do doby koncilu a pokoncilního období, kdy začal proces rozpadu katolické morálky.
Heslem vaší manifestace bylo: V mlčení prorazit zeď mlčení. O jaké mlčení se jedná?
Zdí mlčení je to, co nacházíme v církvi, kde papež František vytrvale omítá odpovídat na jakékoliv apely, dubia a petice, a dokonce na korekce, které mu jsou předkládány od počátku jeho pontifikátu. Někteří odborníci jako Eric Voegelin a Augusto Del Noce definovali zákaz klást otázky jako charakteristiky totalitarismu. Ve střetu utopie a reality se realita pro diktátory musí podrobit utopii. Jedná se o strategii mlčení, ze které se rodí arogance a která spočívá v ignorování všech, kteří se odváží, neříkám postavit na odpor, ale prostě klást otázky. Mlčet v tomto smyslu znamená odmítat u partnera pravdu, prostě proto, že existuje pouze pravda silnějšího.
Pak je zde druhý typ mlčení, velmi rozšířený, mlčení bázlivců, pastýřů, kteří se neodvažují postavit se proti vlkům, ani když ti vniknou do ovčince. Na ty jsme se obrátili naším manifestem z 5. ledna „Vzmužte se“. Svatý Řehoř Veliký v Regola pastorale definuje špatné pastýře jako »němé psy neschopné štěkat« (Iz 56,10). Co jiného je pro pastýře strach říct pravdu, ne-li obrátit se k nepříteli zády svým mlčením? Diktátoři odnímají slovo, zbabělci odmítají mluvit, my chceme promluvit, ale slovo je nám odnímáno, nebo lépe řečeno, naše slovo není přijímáno, stojí proti němu zeď mlčení.
Jaký je význam mlčení, které stavíte proti zdi mlčení?
Termín Acies ordinata, který jsme zvolili pro naši iniciativu, má uctít Pannu Marii, které byl tento titul přiznán v Písni písní (6,3; 6,9) a vyjadřuje ideu šiku seřazeného a připraveného k bitvě pokojným a spořádaným způsobem. Jako synové bojující církve chceme prolomit hrobové mlčení pastýřů církve k bezprecedentní naukové a morální krizi. Je to postoj opozice a rezistence, kterou vyjadřujeme nikoliv slovem, ale gestem. Naše veřejné svědectví, bojovné a modlící se, je ve skutečnosti slovo. Mluvit neznamená jen pohybovat rty, ale projevit navenek svou vlastní víru. Slova pronášená bez víry a proti víře, říká Ernest Helo, jsou sebevraždou slova.
Náš symbolický akt je ve skutečnosti vyznání katolické víry a chce nahradit Bohu poctu, která mu byla odmítnuta. Je to navíc výzva předsedům biskupských konferencí, aby někdo z nich našel tu odvahu, povstat na sumitu, prolomit mlčení a říct papeži pravdu. Pokud se tak nestane, naše mlčení se bude ozývat v čase jako napomenutí vyjádřené symbolicky obrazem: obrazem vojska, které je připraveno k bitvě. Tím, že se řadí, již bojuje, a tím, že bere do rukou zbraň, již zvítězilo, protože od nás není požadováno vítězství, ale boj. Vítězství je u Boha, který je dopřeje, kdy a jak chce.
Corrispondenza Romana