Periodické pořádání synod zavedl Pavel VI. v závěru 2VK jako institucionální součást života církve. Mají se konat jednou za tři roky. Svolání a určení obsahu je záležitostí hlavy církve. První taková synoda se uskutečnila na podzim 1967. Kromě řádných synod konaly se také některé synody mimořádné. Zatím byly tři, poslední z nich Synoda o rodině na podzim 2014.

Konečně objevují se také tzv. zvláštní synody, které se vztahují jen k určitému místu. První taková synoda se konala za Jana Pavla II. 1980 a týkala se Holandska jakožto oblasti mimořádného pokoncilního rozkladu a odpadlictví. Zatím se konalo deset takových mimořádných synod. Příští bude letos na podzim o jihoamerické oblasti Amazonie.

V září 2018 v apoštolské konstituci Episcopalis communio změnil opět Bergoglio pravidla pro tyto biskupské synody v tom smyslu, že jejich závěry se mohou stát přímou součástí učitelského úřadu církve. Co se netýkalo zatím synody o mládeži, může přijít a skutečně přijde v úvahu na synodě o Amazonii. Zřejmě právě tam se Bergogliovo spiknutí může projevit ještě výrazněji než v obou dosavadních synodách.

Zcela bergogliovskou novotou je vyloučení veřejnosti z průběhu konání synody. Při 13. řádné biskupské synodě na téma nové evangelizace v byly vydávány každodenní buletiny, ačkoliv zájem veřejnosti byl mnohem nižší, než je tomu za současného pontifikátu. Pokud si však někdo myslí, že tento „zájem“ slouží Bergogliovi ke cti, je na velkém omylu. Tato „synodalita“ není předmětem zájmu proto, že by odpovídala očekávání a  potřebám věřících a církve, nýbrž protože je nástrojem marxisticky koncipované dekonstrukce Kristovy církve a je jedním z nástrojů jejího sebeničení, takže poutá pozornost nejen věřících, ale především těch stěžejních nevěřících, kteří se nemohou dočkat, kdy se naplní jejich po staletí připravované cíle na likvidaci římské „hanebnice“.

Ve skomírajícím plátku skomírající belgické církve Tertio uveřejnil současný papež 7. prosince 2016 na adresu kritiků synod o manželství a rodině tento jinak velmi výmluvný výmysl:

»Jak chápu ‚synodální církev‘: Církev vzniká ze společenství, spočívá na základně (bázi) (…) Je jednotou v různosti. To je synodalita. Nikoliv spuštěna shůry, nýbrž vycházející z naslouchání církvím, které harmonizuje, rozlišuje. A jako příklad uvádí: A z toho vychází postsynodální list Amoris laetitia, což je výsledek dvou synod, kde spolupracovala celá církev a papež to přijal za své. Vyjadřuje se zde harmonickým způsobem. To je zajímav[Synod]é: všechno, co zde stojí [v Amoris laetitia], schválili v synodě otcové dvoutřetinovou většinou. A v tom je záruka«.

Amoris laetitia má tedy být do všech důsledků výsledkem základního demokratického rozhodovacího procesu, který uzrál v rozhodnutí dvou synod a byl pak přijat dvoutřetinovou většinou. František si to jenom „osvojil“.

Ale věc má jeden háček: Na tomto způsobu interpretace totiž fakticky nic neodpovídá skutečnosti, která by byla „zárukou“. Synoda sice hlasovala o závěrečném dokumentu odstavec po odstavci, ale žádný z těchto takto schválených odstavců neodpovídá připuštění znovusezdaných rozvedených ke svátostem. Takový výklad Amoris laetitia si »vymysleli« post factum biskupové argentinské provincie Buenos Aires a Bergoglio je pochválil, že mu přihráli na smeč, protože přesně takový má být i podle něho jediný správný výklad. Biskupové v Buenos Aires údajně vyhmátli přesný Bergogliův záměr. Jinými slovy, aby s tímto jeho smyslem vystoupil někdo jiný a vyznělo to jako „hlas z báze“, kterému se „hlava“ pokorně podrobila.

Z celé této synodální epizody je jasné, že Bergogliova synodalita již sama v sobě je proticírkevní a marxistická. Marxistická i v tom smyslu slova, že je prolhaná. Protože to při při prvním velkém pokusu značně zaskřípalo a dosud skřípat nepřestalo, dělá slepý vůdce slepých rychle opatření, aby se na podzim něco podobného neopakovalo.

Jedno z nových opatření je udělat z místní synody něco jako celocírkevní závazný koncil. Takové separátní shromáždění je vlastně zárukou, že výsledek hlasování se nebude pohybovat v nebezpečné blízkosti kritické dvoutřetinové většiny, protože účastníci budou zcela přirozeně z jednoho hnízda a budou mít blízko ke stejnému smýšlení celé shromážděné „báze“, která zcela nahrazuje jakýkoliv „hlas s hůry“ včetně Ducha Svatého. Ten už totiž nevěnuje pozornost synodám, ale letničním výstřednostem.

Aby se předešlo případnému slídění a ovlivňování zvenčí, bude rokování synod něco jako „konkláve“. Ovšem výsledek nebude zaměřen jen na danou zvláštní „lokalitu“, ale budou se s ním muset smířit i všichni ostatní, protože nepůjde o nic jiného než o etapové vítězství strategie postupného otesávání katolické církve tak, aby správně zapadla do mozaiky jednotného celosvětového náboženství podle dávno připraveného projektu, jehož je Bergoglio poslušným a horlivým služebníkem; musí to vypadat jako jednomyslné usnesení jednoty v různosti, které si pak František pouze pokorně osvojí.

-vu-