Jmenování ekonoma Jeffreyho Sachse řádným členem Papežské akademie sociálních věd je jistě skandální. Ještě horší je však zřejmý význam, který to nabývá: není to svět, kdo je ovlivňován evangeliem, ale církev, která přebírá kategorie světa.
![](https://a.lumendelumine.cz/uploads/images/Attali/Sachs.jpg)
Jeffrey Sachs jako člen Papežské akademie sociálních věd (PASS) je nepochybně skandál, jak už někteří řekli. Papežské jmenování, které se uskutečnilo v pondělí 25. října, je rozhodnutím vyvolávajícím další dezorientaci a zmatek, jako by jich v církvi už tak nebylo dost. Nebo možná v posledních letech došlo k takovému zmatení, že většině věřících je to víceméně jedno. Asi to tak prostě je: málokoho pobouří jmenování neomalthusiánského fanatika, přesvědčeného zastánce potratů a teoretika kontroly populace, do jedné z papežských akademií.
Jmenování Sachse má však význam, který přesahuje účast v prestižní papežské akademii, která má vypracovávat studie a výzkumy, jež jsou církvi nápomocny při rozvoji sociální nauky. Sachs je ekonom s dvojznačnou slávou: na jedné straně je jedním z nejvlivnějších odborníků na světě, poradcem nejméně tří generálních tajemníků OSN a guru udržitelného rozvoje (v současnosti je ředitelem Centra pro udržitelný rozvoj na Kolumbijské univerzitě), na druhé straně v této oblasti sbírá jen neúspěchy: Je znám jako „otec“ tolik diskutované „šokové terapie“, která byla v Polsku použita k urychlení přechodu od komunistické ekonomiky ke kapitalistickému systému; mnohem méně známý je jeho velký projekt z počátku roku 2000 na boj proti chudobě v Africe – The Millennium Villages Project, v jehož rámci vybral 12 vesnic v subsaharské Africe, které se díky aplikaci jeho ekonomických teorií (s investicemi ve výši 120 milionů dolarů) měly během pěti let stát modelem pro celou Africe a definitivně porazit chudobu. Byl to obrovský neúspěch, o němž v knize (Nina Munk, The Idealist, 2013) vyprávějí ti, kteří projekt sledovali krok za krokem od jeho vzniku. Poučení je prosté: geniální ekonomické teorie nefungují, když se přenesou do lidské reality.
Přesto Sachsova kariéra neutrpěla a nakonec se dokonce stal „ekonomickým průvodcem“ Vatikánu, a je celkem jedno, že jeho knihy a veřejné projevy vykazují jistou posedlost údajným problémem přelidnění, který by rád drasticky vyřešil. I proto je velkým obdivovatelem Číny, jejíž „politika jednoho dítěte“ vyhubila za 40 let asi 400 milionů lidí.
To vše se zjevně nepočítá, a tak se významně podílel na přípravě ekologické encykliky Laudato Si‘ (2015), je jedním z iniciátorů „Františkovy ekonomie“ a už léta je protagonistou každé významné mezinárodní konference o sociálních otázkách, která se koná ve Vatikánu. Jmenování řádným členem Papežské akademie sociálních věd nakonec nemůže být překvapením, je to logický důsledek toho, co se v posledních letech stalo.
Ačkoli jde o velký skandál, aféra Sachs odhaluje ještě znepokojivější scénář. Kancléř PASS, argentinský monsignor Marcelo Sanchez Sorondo, opakovaně novinářům řekl o jeho kontroverzní přítomnosti ve Vatikánu, že Sachs změnil názor a že cílem je, aby OSN a její nejvlivnější muži naslouchali prioritám stanoveným Svatým stolcem, což se – podle Soronda – děje. Jinými slovy, chudák je zřejmě přesvědčen, že to OSN změnila priority ve svých rozhodnutích, aby se přizpůsobila tomu, co by si přála církev a zejména papež František. Neuvědomuje si, že to byla právě církev, kdo se přiklonil na stranu agentur OSN a ekologických skupin. Nejen Svatý stolec, ale i italské církevní sociální dny, které se konaly minulý víkend: první schválený návrh zavazuje farnosti k projektům energetické transformace.
V praxi to není svět, který by byl zasažen myšlením církve, ale církev, která je vydávána na milost a nemilost mocnostem tohoto světa. Nejzřetelnějším příkladem je začlenění konceptu udržitelného rozvoje do církevního magisteria, k němuž oficiálně došlo encyklikou Laudato Si‘, a které se nyní stalo stálým refrénem. V čem vlastně spočívá udržitelný rozvoj? Vezmeme-li v úvahu zprávu Brundtlandovy komise (Naše společná budoucnost, 1987), vidíme, že koncept udržitelného rozvoje vychází z přesvědčení, že demografický tlak je balastem rozvoje a faktorem zhoršování životního prostředí. Jinými slovy, je za tím negativní pojetí člověka, jeho přítomnosti. S tradičním magisteriem katolické církve to nemá nic společného. Pokud církev začne přejímat koncepty světa, pak je jasné, že vítězí svět, a ne církev, která evangelizuje, a Vatikán se stává dobytým územím. Dospěli jsme právě sem.
Translated with www.DeepL.com/Translator (free version)