Jmenování ekonoma Jeffreyho Sachse řádným členem Papežské akademie sociálních věd je jistě skandální. Ještě horší je však zřejmý význam, který to nabývá: není to svět, kdo je ovlivňován evangeliem, ale církev, která přebírá kategorie světa.

Jeffrey Sachs jako člen Papežské akademie sociálních věd (PASS) je nepochybně skandál, jak už někteří řekli. Papežské jmenování, které se uskutečnilo v pondělí 25. října, je rozhodnutím vyvolávajícím další dezorientaci a zmatek, jako by jich v církvi už tak nebylo dost. Nebo možná v posledních letech došlo k takovému zmatení, že většině věřících je to víceméně jedno. Asi to tak prostě je: málokoho pobouří jmenování neomalthusiánského fanatika, přesvědčeného zastánce potratů a teoretika kontroly populace, do jedné z papežských akademií.

Jmenování Sachse má však význam, který přesahuje účast v prestižní papežské akademii, která má vypracovávat studie a výzkumy, jež jsou církvi nápomocny při rozvoji sociální nauky. Sachs je ekonom s dvojznačnou slávou: na jedné straně je jedním z nejvlivnějších odborníků na světě, poradcem nejméně tří generálních tajemníků OSN a guru udržitelného rozvoje (v současnosti je ředitelem Centra pro udržitelný rozvoj na Kolumbijské univerzitě), na druhé straně v této oblasti sbírá jen neúspěchy: Je znám jako „otec“ tolik diskutované „šokové terapie“, která byla v Polsku použita k urychlení přechodu od komunistické ekonomiky ke kapitalistickému systému; mnohem méně známý je jeho velký projekt z počátku roku 2000 na boj proti chudobě v Africe – The Millennium Villages Project, v jehož rámci vybral 12 vesnic v subsaharské Africe, které se díky aplikaci jeho ekonomických teorií (s investicemi ve výši 120 milionů dolarů) měly během pěti let stát modelem pro celou Africe a definitivně porazit chudobu. Byl to obrovský neúspěch, o němž v knize (Nina Munk, The Idealist, 2013) vyprávějí ti, kteří projekt sledovali krok za krokem od jeho vzniku. Poučení je prosté: geniální ekonomické teorie nefungují, když se přenesou do lidské reality.

Přesto Sachsova kariéra neutrpěla a nakonec se dokonce stal „ekonomickým průvodcem“ Vatikánu, a je celkem jedno, že jeho knihy a veřejné projevy vykazují jistou posedlost údajným problémem přelidnění, který by rád drasticky vyřešil. I proto je velkým obdivovatelem Číny, jejíž „politika jednoho dítěte“ vyhubila za 40 let asi 400 milionů lidí.
To vše se zjevně nepočítá, a tak se významně podílel na přípravě ekologické encykliky Laudato Si‘ (2015), je jedním z iniciátorů „Františkovy ekonomie“ a už léta je protagonistou každé významné mezinárodní konference o sociálních otázkách, která se koná ve Vatikánu. Jmenování řádným členem Papežské akademie sociálních věd nakonec nemůže být překvapením, je to logický důsledek toho, co se v posledních letech stalo.

Ačkoli jde o velký skandál, aféra Sachs odhaluje ještě znepokojivější scénář. Kancléř PASS, argentinský monsignor Marcelo Sanchez Sorondo, opakovaně novinářům řekl o jeho kontroverzní přítomnosti ve Vatikánu, že Sachs změnil názor a že cílem je, aby OSN a její nejvlivnější muži naslouchali prioritám stanoveným Svatým stolcem, což se – podle Soronda – děje. Jinými slovy, chudák je zřejmě přesvědčen, že to OSN změnila priority ve svých rozhodnutích, aby se přizpůsobila tomu, co by si přála církev a zejména papež František. Neuvědomuje si, že to byla právě církev, kdo se přiklonil na stranu agentur OSN a ekologických skupin. Nejen Svatý stolec, ale i italské církevní sociální dny, které se konaly minulý víkend: první schválený návrh zavazuje farnosti k projektům energetické transformace.

V praxi to není svět, který by byl zasažen myšlením církve, ale církev, která je vydávána na milost a nemilost mocnostem tohoto světa. Nejzřetelnějším příkladem je začlenění konceptu udržitelného rozvoje do církevního magisteria, k němuž oficiálně došlo encyklikou Laudato Si‘, a které se nyní stalo stálým refrénem. V čem vlastně spočívá udržitelný rozvoj? Vezmeme-li v úvahu zprávu Brundtlandovy komise (Naše společná budoucnost, 1987), vidíme, že koncept udržitelného rozvoje vychází z přesvědčení, že demografický tlak je balastem rozvoje a faktorem zhoršování životního prostředí. Jinými slovy, je za tím negativní pojetí člověka, jeho přítomnosti. S tradičním magisteriem katolické církve to nemá nic společného. Pokud církev začne přejímat koncepty světa, pak je jasné, že vítězí svět, a ne církev, která evangelizuje, a Vatikán se stává dobytým územím. Dospěli jsme právě sem.

Translated with www.DeepL.com/Translator (free version)