21. 7. 2018

Nová Bergogliova církev postavila na hlavu paradigmata etických hodnot. Dokumentuje to kniha Americo Mascarucciho Revoluce papeže Františka – Jak se mění církev, od Dona Milaniho k Lutherovi.

Jestliže u Bergogliovývh předchůdců byla svatost nerozlučně spojena s příkladem svatosti života, papež František zřejmě pokládá za kritérium svatosti něco jako proroctví. Člověk je  u něho světcem spíše než svým příkladem, prorockou silou a schopností anticipovat dobu odpovídající Bergogliovým představám a plánům.

Mascarucci prezentuje paradox tohoto nového konceptu svatosti, který, jak se zdá, privileguje a orientuje se na ony osoby, které v bergogliánské optice byly spravedlivými právě tehdy, když je církev postihovala za odbojného ducha a za chování silně ideologické, vůbec ne pastoračně příkladné.

Tak tomu je u Dona Lorenza Milaniho, převora v Barbianě, který ve své době představoval i pro progresivní vrstvy nepochopitelný charakter s odbojnými revolučními úchylkami, se snahou překroutit evangelium podle svých diskutabilních ideologických přesvědčení v klasickém boji, který by se vyjímal jako cenný manifest v roce ´68.

Podobně je tomu v případě Dona Prima Mazzolariho, faráře v Bozzollo, který vyhledával dialog s komunisty v době evidentních střetů mezi marxismem a katolickou naukou, v době, kdy církev byla pod palbou komunismu na celém světě a Itálie se snažila postavit hráz proti sociál-komunistickým legátům a stalinskému Rusku. Jako kněze, kterého tvrdě postihovala církev v době Pia XII., ho dnes Bergoglio rehabilituje a zcela přehlíží, že odsouzení církve vůči němu bylo zcela nutné a legitimní.

František dále sní o tom, vyzvednout na oltář brazilského arcibiskupa Heldera Camaru pro jeho ‚zájem o chudé‘ a zcela přehlíží, že Vatikán ho zcela oprávněně charakterizoval jako „rudého biskupa“, který v historickém kontextu horlivě podporoval rozvody, potraty a kontrolu porodnosti, odmítal kněžský celibát atd. (viz).

Je to papež, který od prvních let svého pontifikátu rehabilitoval nepřátele Wojtyly a Ratzingera, od brazilského teologa Leonarda Booffa, jednoho ze zakladatelů teologie osvobození, až po guerilistického ex-kněze Ernesta Cardenala, protagonistu revoluce v Nikaragui a ministra komunistické sandinistické vlády, autora divokého pamfletu proti Janu Pavlu II. z roku 1983. K tomuto neúplnému výčtu můžeme připojit rovněž švýcarského teologa Hanse Künga, odpůrce mariánských dogmat a papežské neomylnosti, hlavního inspirátora vnitřní rebelie v katolické církvi, kterému František neopomněl vyznat své ocenění a prohlásit, že je ochoten diskutovat o všech jeho názorech.

A pak je zde blízkost s hlavami států a politickými exponenty, kteří jsou na světelné roky vzdálení od církve jakožto přední propagátoři „lidských práv“, etického relativismu a laicismu, od Baraka Obamy až k Emmě Bonino, Marco Panellu nevyjímaje, osoby, které probojovávaly práva, jako jsou rozvody, potraty, homosňatky, gender ideologie a přispěly k vytrhání křesťanských kořenů z ekonomické a sociální oblasti v Evropě a ve světě, a odsoudily tak lidstvo k diktatuře kapitalismu bez pravidel a hodnot. Jeho oblíbenci jsou pochopitelně všichni promotoři nekontrolovatelného přijímání a solidarity vůči migrantům.

A konečně je zde křečovitá přilnavost k protestantskému světu a vášnivá obhajoba Martin Luthera, který roztrhl Kristovu církev, způsobil nevyléčitelné rány jednotě křesťanů, vyprovokoval dlouholeté krvavé války a přestavěl náboženství na politický nástroj.

A přitom když byl Bergoglio zvolen, mnozí se domnívali, že s ním přichází přirozený nástupce Jana Pavla II. a Benedikta XVI. vzhledem ke konzervativním postojům, jaké zastával ve funkci jezuitského představeného, který se dostal do rozporu s generálem Tovaryšstva Pedro Arupem. Dnes však se obávají, že tato revoluce, rozpory a nejistoty nepředstavují pro církev nic dobrého.

Chiesa e postconcilio

K tomu krátkou poznámku:

Když jsme před 70. lety prožívali „Vítězný únor, koho by napadlo, že podobný puč si dokáže připravit i falešná církev. Po „vítězném konkláve“ si církevní diktátor vede přesně podle vzoru marxistických předků. Mobilizuje mrtvé i živé bojovníky církevního odboje k nástupu za lepší zítřek. Jejich výčet není zdaleka úplný a uzavřený, ale dostačuje k tomu, aby se tento novodobý revolucionář představil nejen jako falešný prorok, ale přímo jako úhlavní nepřítel církve, který se domohl dokonce nejvyššího postavení, aby si zajistil takřka neomezené možnosti. Jen zapomněl ve své krátkozrakosti, že má co do činění s Kamenem nárožním. Kdo na ten kámen narazí, ten se roztříští, a na koho padne on, toho rozdrtí. (Mat 21, 44)

-vu-