Odkud se rozšířilo proislámské smýšlení Bergoglia? Jistě ne od jeho předchůdce Benedikta. Samir Khalil Samir, islamolog a poradce Benedikta XVI. v dlouhém článku charakterizoval zahájenou invazi islámu do Evropy.
Města jsou již okupována – píše, imigranti přicházejí, aby se zabydleli kolem měst a nejbanálnějším důsledkem je, že zde formují čtvrti obydlené jen migranty. Tak se tvoří Molenbeek v celé Evropě. Sídla, kde platí zákon šaria a kde se muslimové stávají svrchovanými pány. Radikalizují se a aplikují prozelytismus. Evropa jen přihlíží. Důvodem je, že obyvatelé Západu nepochopili, že islám není náboženství v křesťanském smyslu slova. Pro nás je náboženství osobní vztah k Bohu – v islámském systému je náboženstvím všechno. Je to globální projekt: duchovní, sociální, intelektuální, rodinný, ekonomický, politický i vojenský. Zahrnuje jídlo, oblékání, vztahy k druhým, náplň života. Islám vstupuje do všech věcí.
Vahabité, salafité nebo muslimští bratři. Všichni jdou ve stejné linii a ta ukládá způsob, jak být muslimem. To znamená, že čtvrt, město, celá země se stávají stále více řízené tímto seskupením, které má jasně determinovaný projekt, často financovaný bohatými majiteli ropných zdrojů. K získání italských měst je potřebná mešita. Tu staví do středu svého projektu. Pokládají ji za státní autoritu. A dělají všechno, aby toho dosáhli. Modlí se na náměstí, okupují ulice a vzývají Alláha. Když je získají, přetvoří centrum na islámskou propagandu, provádějí velkou propagandistickou činnost. Problémem je, že Evropané si myslí, že mešita je jako kostel. Ale v kostele se provádí modlitba, a nikoliv politika.
Zde je rozdíl mezi islámem a křesťanstvím: Křesťanství vysloví svoje, ale nemá možnost vyvíjet nátlak na lidi, islám naopak prostupuje celý život příslušníků komunity. Je to určitý druh vydírání, výměny, všechno využívají pro politické cíle a vydírání. Pravdou je, že nemáme potřebné poznání této skutečnosti. Když bráníme okupaci ulic, nastoupí zde, že jsme proti islámu. Islámští fundamentalisté použijí všechny prostředky, aby se prosadili. A radikální skupiny mají za cíl šířit svou vizi islámu, protože to je pro ně autentický islám. A tak dříve smíšené čtvrti se stávají radikálně islámské.
Stát musí přimět imigranty k uznání, že existují určité podmínky, které je třeba absolutně respektovat: především je nutné se naučit národní jazyk a zachovávat nejen zákony, ale také normy a obyčeje naší společnosti. Musím mít jasno: Evropan je jiný než muslim ve své mentalitě, muslim odmítá integraci ve jménu náboženství.
Papež František přišel z Argentiny a vůbec islám nezná. Poznal v Buenos Aires jednoho imáma, velmi zdvořilého, se kterým měl dobré vztahy, ale jeho neznalost islámu neprospívá dialogu. Často mluví o tom, že islám je náboženství míru, a to je prostě generální omyl.
Není možno číst Korán v domněnce, že je to kniha, jejíž orientací je mír. Ani Sunna, kniha Mohamedových výroků a gest. Samir se setkal soukromě s Františkem v červnu minulého roku. »Vysvětloval mi, že účelem setkání s imámem Al Tayyebem je smíření po neshodě, kterou vyvolal Ratzinger v Ratiboři. To je potřebné, ale František nezná islám ani Al Azhar, a chce na tom zakládat dobré záměry .
Imám z Al Azharu přerušil dialog s Vatikánem před šesti lety ze směšných důvodů. Dvakrát nebyli vyslanci Vatikánu ani přijati. Díky otevřenému chování Bergoglia imám změnil postoj. Al Azhar je ovšem jen jeden z islámských světů; velký problém islámu je rozdělení na sunnity a šíity. Al Azhar není úplnou univerzitou, nýbrž jen teologickým centrem islámského práva s omezenou výukou textů kritické analýzy a aktuální interpretace. V mnoha věcech setrvává na středověkých konceptech«.
Pramen: fact checking