Nakladatelství Effedieffe nyní vydává jeho knihu The Liturgical Revolution [zde]. Kniha je obohacena o zajímavý úvod Léona de Poncinse, velkého Vaquiého přítele.

De Poncins rámuje problém liturgické revoluce Pavla VI. ve světle „okultní války“ – která přinesla rozvrat v církevním prostředí – vedené dvěma hlavními silami revoluce: talmudským židovstvem a svobodným zednářstvím, které prostřednictvím rozvratu liturgie vnesly do církevního prostředí zmatek. Nejzávažnější skutečností je, jak poznamenává de Poncins, že revoluce s modernismem pronikla dovnitř církve, vyšplhala se na její vrchol a rozvrátila dogmata, morálku a liturgii.

Liturgická revoluce, která vedla k vyhlášení nové mše Pavla VI. (3. dubna 1969), byla předem připravená a přesně naplánovaná, stejně jako všechny politické, filozofické, ekonomické, sociální a válečné revoluce.

Modernismus pronikl do útrob církve již v prvních letech 20. století, ale s Druhým vatikánským koncilem se zmocnil její elity, aby s novou mší dospěl k rozvratu, který praktikovali a nechali praktikovat kněží a věřící, kteří by nepochopili a akceptovaliobrovský doktrinálně rozvratný dosah šestnácti dekretů Druhého vatikánského koncilu, kdyby zůstaly na úrovni teologické spekulace a nebyly vpuštěny do liturgické praxe.

Knihu Jeana Vaquié lze rozdělit na dvě části: v první se zabývá koncilní konstitucí Sacrosanctum Concilium o posvátné liturgii ze 4. prosince 1963 jako odrazovým můstkem pro Novus Ordo Missae Pavla VI. z 3. dubna 1969 (druhá část knihy).

Ve skutečnosti nelze pochopit, jak se dospělo k nové mši Pavla VI. (’69), pokud se nevychází z konstituce o posvátné liturgii (’63).

Konstituce „Sacrosanctum Concilium“
o „Posvátné liturgii“ (4. prosince 1963)

Vaquié připomíná, že již článek 50 koncilní konstituce o liturgii hovořil o „revizi mešního obřadu“. Tato reforma (či přepracování) liturgie v roce 1969 však nebyla jasně vyjádřena v koncilní konstituci z roku 1963, ale byla pouze naznačena en passant a téměř skrytě, aby nevyvolala přílišné reakce hned na začátku.

Koncilu se podařilo proniknout modernismem do srdce církevního prostředí, a to díky úskalí prezentace nové nauky jako „aggiornamento“, ale v plném souladu, kontinuitě a kompatibilitě s Tradicí Církve, a nikoli v rozporu s ní; starý trik „hermeneutiky kontinuity, a nikoli rozporu“.

Většina biskupů byla na počátku koncilu tradicionalistické tendence, ale rýnské menšině, tvrdě podporované Janem XXIII. a poté Pavlem VI., se podařilo změnit karty a dosáhnout toho, že dokumenty předpřípravné komise (1960/62), vedené kardinálem Alfredem Ottavianim, byly vyhozeny na smetiště a nahrazeny dokumenty poznamenanými modernismem, i když velmi dvojznačným způsobem.

Teprve později vyvodili rýnští teologové (otevřeně modernistické) závěry z původně jen mírně modernizujících premis koncilních dekretů.

Takzvaná „hermeneutika kontinuity“, kterou Benedikt XVI. „tolik vychvaloval a tvrdil, ale nikdy nedokázal“ (jak říkával monsignor Brunero Gherardini), sloužila od roku 1962 k tomu, aby většina dosud tradičně katolického episkopátu spolkla nejasnosti a novoty, které nebyly otevřeně heretické, ale které měly sloužit jako předstupeň materiálních herezí, které otevřeně hlásá papež František.

Tak tomu bylo i v případě konstituce o liturgii, která o šest let později dala vzniknout kalvinisticky laděnému mešnímu ritu, který vyhlásil Pavel VI.

Ústava z roku 1963 na jedné straně potvrdila katolické principy, ale brzy poté je zavedením „nicméně“ nebo „ale“ zrušila, rozmělnila a odzbrojila, čímž umožnila nejzřetelnější omyl, který by zpočátku vyvolal zklamání a reakci.

Autor dále popisuje charakteristiky „nové liturgie“, které jsou stejně jako „nová teologie“ antropocentrické a imanentní.

Římská liturgie apoštolské tradice, kterou po luteránském liturgickém barbarství kodifikoval svatý Pius V. a učinil ji v univerzální církvi závaznou, byla v první řadě klaněním Bohu, teprve potom a následně měla pedagogický charakter, tj. snažila se naučit věřící uvádět do praxe a žít ducha a nauku o klanění, které stvoření dluží
 
S novou mší (vzešlou z konstituce Sacrosanctum Concilium) se však vztahy obracejí: člověk a antropocentrismus se stávají „esem, které bere vše“ (jak říkával otec Cornelio Fabro). Pastorační péče, pedagogika, homiletika a vyučování se stávají důležitějšími než bohoslužba, než klanění Bohu; zkrátka už se nevěří, že „Slovo se stalo tělem“, ale že „Slovo se stalo papírem…“.

Nová mše je navíc v neustálém vývoji, protože narušila trvalost vlastní římskému obřadu apoštolské tradice a uvedla do praxe „neustálý a různorodý vývoj dogmatu“, který svatý Pius X. několikrát odsoudil.

A konečně, podle Vaquié je nová mše podvratná, demokratická a „rovnostářská“, protože ztotožňuje služebné kněžství s laiky.

Novus Ordo Missae (liturgický), dále jen „NOM“, je zajedno s (časovým) „Novým světovým řádem“, protože mu otevřel bránu (jako Trójané Odysseovu koni), neboť je teologickou/liturgickou (1) přípravou (hluboké církve) „časového NOM“ Klause Schwaba (hlubokého státu) nebo, chcete-li, „prorockým předchůdcem“ „militantního falešného Mesiáše“, který je pak Antikristem.

Antropocentrický charakter NOM je naprosto nepopiratelný, stačí se zúčastnit slavení reformované mše a žádnému člověku („sensu constat“ by řekl Aristoteles a svatý Tomáš), vybavenému správným rozumem, nemůže uniknout prostírání stolu položeného před věřící, kteří se dívají celebrantovi nebo předsedovi shromáždění do tváře, tedy uctívání člověka, které nahrazuje uctívání Boha; Nuže, jak říkali scholastikové, „contra factum, non valet argumenum“, tj. proti zjištěné a zjevné skutečnosti neexistuje žádná teorie, hermeneutika či vysvětlení, které by obstálo; nelze mluvit o „kontinuitě“ tam, kde „puklina“ (dokonce i ušních bubínků, a nejen… ) má nebohý divák neustále před očima.

Při mši podle apoštolské tradice byli věřící i celebrant osloveni ad Dominum, aby Bohu přinesli oběť jeho jediného Syna, který krutě zemřel na Golgotě, ale byl nekrvavě obnoven na oltáři. Nyní však při NOM sedí celebrant a věřící pohodlně proti sobě, se stolem mezi sebou, aby si připomněli Ježíšovu poslední večeři.

Je nepopiratelné, že s novou mší člověk zaujal místo Boha. Je to fakt a „proti tomuto faktu je argumentace“ nebo obsedantní opakování (bez jediného důkazu) hermeneutiky kontinuity (nikoliv roztržky) mezi jedním a druhým obřadem bezcenná. Kardinál Alfonso Stickler, jeden z největších historiků kanonického práva druhé poloviny 20. století, napsal: „Stále čekáme na odpověď a vyvrácení ‚Stručného kritického zkoumání Novus Ordo Missae‘ a ‚Doprovodného dopisu‘, které Pavlu VI. předložili kardinálové Ottaviani a Bacci.“

Vítěznou taktikou modernistické revoluce není otevřený a jasný rozchod, ale skrytý a disimulovaný rozchod pod rouškou „hermeneutiky kontinuity“, skutečný trojský kůň, který má vstoupit do Božího města, a proto je Benedikt XVI. mnohem nebezpečnější než František.

Ve skutečnosti je Ratzingerova taktika mnohem nebezpečnější než Bergogliova; stejně jako je mnohem nebezpečnější had schovaný v trávě („latet in herba anguis“) než had ležící na slunci uprostřed silnice, který uštkne jen toho, kdo se k němu chce přiblížit, když ho doprovází.

Proto tradicionalisté nereagovali nijak ostře na konstituci o posvátné liturgii z roku 1963.

Místo toho ostře reagovali (1969) na NOM, který odhodil masku kontinuity, aby ukázal, a to s mikrofonem a kytarami, jako masku roztržky.

A tak lze odpůrcům „hermeneutiky kontinuity“ odpovědět: „Kdybychom také mlčeli, kameny by to vykřičely“, mikrofony, katedrály, ušní bubínky diváků, protože NOM je představení s nejasným náboženským nádechem, nikoli posvátná oběť.

Postupně, s vyhlášením NOM, začali výslovně a dobře strukturovaně reagovat na omyly textů II. vatikánského koncilu a zdůvodňovali to rozdílem mezi neomylně asistovanou dogmatickou naukou, která definuje a zavazuje k víře, a čistě pastorační naukou, která, protože nedefinuje a nezavazuje, není neomylná (2).

Citovali zejména Pavla VI., který 12. ledna 1966 prohlásil: „Vzhledem ke svému pastoračnímu charakteru se koncil vyhnul mimořádnému vyhlašování dogmat obdařených notou neomylnosti.

Zatímco tedy v případě (dobře maskovaných) novinek konstituce Sacrosanctum Concilium nebyla reakce bezprostřední a jasná, v případě nové mše z roku 1969 byla reakce vyvrácená, jasná a teologicky motivovaná, a odmítnutí bylo jasné a formální.

Zpočátku se někteří (ne všichni) tradicionalisté snažili koncilní konstituci zachránit a tvrdili, že liturgická revoluce nebyla důsledkem konstituce z roku 1963 („litera koncilu“), ale špatného čtení nebo výkladu („duch koncilu“).

Vaquié to moudře komentuje: „Zčásti měli pravdu, protože explicitní chyba byla stále velmi dobře utajena, ale zčásti se mýlili, protože byla potenciálně obsažena v Ústavě Konclu„.

„Nová mše“ z 3. dubna 1969

Tváří v tvář důkazům, že „nová montiniánská mše“ vyvyšuje člověka a snižuje Boha, byla reakce radikální, jasná a silná.

Stačí si vzpomenout na průvodní dopis „Stručné kritické zkoumání Novus Ordo Missae“, který vypracovali kardinálové Alfredo Ottaviani a Antonio Bacci, a na vynikající text „Stručného kritického zkoumání“ [viz] z 5. června 1969, který vypracoval tým teologů pod vedením dominikánského otce Michela Louise Guérarda des Lauriers a monsignora Ugo Maria Lattanziho.

Antikristovskou charakteristiku nové mše dobře vystihl Vaquié, když poznamenal, že převrátila vztah, který pravé náboženství navázalo mezi člověkem a Bohem. Slovo náboženství pochází z latinského slovesa „religare“, což znamená spojit dva prvky: člověka s Bohem. Nyní, při nové mši, již neexistuje konečný a stvořený subjekt (člověk), který je uctíván, a nekonečný a nestvořený subjekt (Bůh), který je uctíván. Náboženství sjednocuje a spojuje zemi s nebem a navazuje mezi nimi výměnu: Slovo je sníženo a vtěleno a člověk je vykoupen, je vzkříšen. Pokud se však subjekt a objekt (člověk a Bůh) zaměňují v neprospěch Boha, neexistuje již pravé náboženství, které by spojovalo imanentní s transcendentním. Nová mše je zkrátka triumfem imanentismu, panteismu a popřením transcendence Boha a křesťanského náboženství.

Vaquié také poznamenává, že tento antropocentrismus teoreticky rozpracoval již sekulární kněz filozofického nihilismu (Nietzsche) svým učením o nadčlověku. Superman je nyní Antikrist. NOM tedy vedl křesťanstvo k odzbrojení tváří v tvář postupu Antikrista a dnes činí lidstvo pod nadvládou „dočasného Nového světového řádu“ připraveným a ochotným přijmout transhumanismus. Opět si nelze nevšimnout těsného spojení mezi novou mší a antikristovským novým světovým řádem.

Správně hovořil de Poncins v úvodu o vlivu tajných sekt (židovství a zednářství) na politickou, ekonomickou, filozofickou a posléze i náboženskou revoluci. Nyní se díky „nové montiniánské mši“ ukázalo, že okultní síly a zejména tajné služby (zejména ve Spojených státech) usilovně pracují na revoluci obřadu apoštolské tradice, a tak mění mentalitu římských katolíků a činí je přístupnými amerikanistickému liberalismu.

K dosažení tohoto odzbrojení a odevzdání katolíků idealistické/osvícenské moderně využily okultní síly, které manévrovaly světem, dogmatické aktualizace koncilu, která však, by nepřinesla radikální změnu mentality a morálky, kdyby nebyla uvedena do praxe liturgickou reformou, která je vymodleným dogmatem, kterému se podařilo uvést do praxe a života ducha koncilních dekretů, který by jinak zůstal doménou úzké elity intelektuálů. Místo toho s Beatovou mší (1965/66) a poté s Montiniánskou mší (1969) pronikla dogmatická revoluce i do myslí a srdcí prostých katolických věřících, kteří byli nuceni žít „ducha“ a „literu“ koncilu.

___________________________

1. Liturgie je „víra, kterou se modlíme“, podle přísloví: „Lex orandi, lex credendi“, zkrátka člověk se modlí tak, jak věří; kdybych se tedy modlil nejednoznačně luteránsky, znamenalo by to, že moje „víra“ je nejednoznačná a pro-luteránská.

2. Srov. BRUNERO GHERARDINI, Vatikánský ekumenický koncil II. Un discorso da fare, Frigento, Casa Mariana Editrice, 2009 [zde]; Tradidi quod et accepi. La Tradizione, vita e giovinezza della Chiesa, Frigento, Casa Mariana Editrice, 2010 [zde]; Concilio Vaticano II. Il discorso mancato, Turín, Lindau, 2011 [zde]; Quaecumque dixero vobis. Parola di Dio e Tradizione a confronto con la storia e la teologia, Torino, Lindau, 2011 [zde]; La Cattolica. Lineamenti d’ecclesiologia agostiniana, Turín, Lindau, 2011 [zde].
Zpočátku někteří (ne všichni) tradicionalisté c