18. 10. 2018

Mezi výročími roku 2018 je jedno, které prošlo zcela nepovšimnuto: šedesát let od smrti Pia XII. v Castelgandolfo 9. října, po 19ti letech pontifikátu. Jeho památka je však dodnes živá, především, jak poznamenává Cristina Siccardi, skrze jeho posvátný obraz, důstojný Kristova náměstka, a pro šíři jeho Magisteria na pozadí tragických událostí, jako byla druhá světová válka, která vypukla krátce po jeho volbě papežem.

Smrt Pia XII. uzavírá epochu, která je dnes definována pohrdavě jako „předkoncilní“ nebo „konstantinovská“. Volbou Jana XXIII. (28. října 1958) a vyhlášením druhého vatikánského koncilu se otevřela nová éra v historii církve: ta, která měla svůj moment triumfu 14. října v kanonizaci Pavla VI. poté, co byla již provedena kanonizace papeže Roncalliho.

Blahoslavený Pius IX. čeká na svou kanonizaci a Pius XII. ještě není ani blahoslavený, ale všichni papežové koncilu a pokoncilní doby obdrželi úctu oltáře s výjimkou Jana Pavla I. Zdá se, že to, co se má kanonizovat skrze své protagonisty, je epocha, která je snad tou nejtemnější, jakou zná církev ve svých dějinách.

Nemravnost zachvátila celé tělo církve, počínaje jeho vrcholy. Papež František odmítá připustit realitu tragického scénáře, jaký vynesl na světlo arcibiskup Carlo Maria Viganò. Naukový zmatek vrcholí, když kardinál Willem Jacobus Eijk, arcibiskup v Utrechtu, veřejně potvrdil, že biskupové a především Petrův nástupce nedodržují a nepředávají věrně jednotu pokladu víry.http://www.lanuovabq.it/it/il-papa-non-puo-ammettere-lintercomunione).

Toto drama má své kořeny v druhém vatikánském koncilu a v pokoncilní době a jeho hlavní odpovědní papežové vedli církev v posledních šedesáti letech.

Jejich kanonizace vyhlašuje hrdinský stupeň jejich ctností ve vedení církve. 2VK a pokoncilní doba popřely nauku církve ve jménu pastorace a ve jménu pastoralismu odmítli definovat pravdu a odsoudit blud. Jediná pravda, která se dnes slavnostně vyhlašuje, je nehříšnost koncilních papežů, a to jen ta jejich. Záměr větší než kanonizovat lidi se jeví uznat jako neomylná jejich politická a pastorační rozhodnutí.

Ale jaký kredit máme dát těmto kanonizacím? I když velká část teologů prohlašuje, že kanonizace jsou neomylné akty církve, nestojíme zde před dogmatem víry.

Poslední velký exponent Římské teologické školy Brunero Gherrdini (1925-2017) vyjádřil v revue Divinitas všechny své pochybnosti o neomylnosti kanonizací. Pro římského teologa výrok kanonizace není neomylný, protože chybí podmínky neomylnosti, počínaje faktem, že kanonizace nemají za předmět přímou a výslovnou pravdu víry nebo morálky obsaženou ve Zjevení, ale pouze fakt nepřímo spojený s dogmatem, aniž by se jednalo o vlastní „dogmatický fakt“. Ostatně Kodexy církevního práva 1917 a 1983 ani Katechismy (starý ani nový) katolické církve nevykládají nauku církve o kanonizaci.

Další významný teolog, abbé Gleize z Bratrstva sv. Pia X. připouští neomylnost kanonizací, nikoliv však těch, které byly provedeny po 2. vatikánském koncilu z těchto důvodů: reformy, které vzešly z koncilu, nedostatečně přispěly k některým procedurám a zavedly nové kolegiální záměry, které jsou neslučitelné s jistotou neomylnosti beatifikací a kanonizací.

Třetí místo, soud, který se vyjadřuje v procesu, dává průchod koncepci, která je méně jednoznačná, a tedy pochybná pokud jde o svatost a hrdinské ctnosti. Neomylnost se zakládá na existenci silného komplexu vyšetřování a ověřování. Není pochyb, že po reformě procedury, kterou provedl Jan Pavel II. v roce 1983, tento proces ověření pravdy se stal velmi chabý a zcela se změnilo samo pojetí svatosti.

Jiné důležité zásahy byly nedávno zveřejněny touto cestou: Peter Kwasniewski konstatuje v OnePeterFive (https://onepeterfive.com/paul-vi-not-saint/, že nejhorší změna v kanonickém procesu je počet požadovaných zázraků. Ve starém systému byly nezbytné dva zázraky jak pro blahořečení, tak pro kanonizaci, tj. celkem čtyři zázraky ověřené a dokumentované. Motivem tohoto požadavku bylo dát církvi dostatečnou mravní jistotu o schválení navrhovaného blahoslaveného nebo svatého z Boží strany, tím, že byla zcela evidentní jeho přímluva z projevu Boží moci. Navíc tradičně zázraky musely být mimořádného charakteru ve své jasnosti, tzn. nebylo přípustné žádné přirozené, nebo vědecké vysvětlení. Nový systém zmenšuje tuto morální jistotu na polovinu a jak mnozí konstatují, předložené zázraky se jeví velmi slabé a zanechávají pochybnosti, zda se skutečně jednalo o zázrak, nebo událost krajně nepravděpodobnou.

Christofer Faerrara v článku v The Remnant (https://remnantnewspaper.com/web/index.php/articles/item/4137-the-canonization-crisis-part-ii)poté co zdůraznil rozhodující roli, jakou je svědectví zázraků při kanonizaci,konstatuje, že žádný ze zázraků přisuzovaných Pavlu VI. a mons. Romero nesplňuje tradiční kritéria pro ověření Božího zásahu v zázraku.

Tato kritéria jsou následující: (1) Uzdravení nechť je (2) okamžité, (3) úplné, (4) trvalé, (5) vědecky nevysvětlitelné, není výsledkem přirozených procesů uzdravování, nýbrž spíše k němu dochází mimo přirozený řád.

John Lamont v Rorate Coeli věnoval rozsáhlé a přesvědčující studium autority kanonizací (https://rorate-caeli.blogspot.com/2018/08/the-authority-of-canonisations-do-all.html

a uzavírá svůj soud těmito slovy:

Není nutno trvat na tom, že kanonizace Jana XXIII. a Jana Pavla II. byly neomylné, protože zde nebyly splněny nezbytné podmínky takové neomylnosti. Jejich kanonizace se nevážou na žádnou církevní nauku, nejsou výsledkem zbožnosti, která je v životě církve ústřední, a nebyly výsledkem rigorózního a pozorného šetření. Nikoliv však z těchto důvodů je třeba vyloučit charisma neomylnosti, je možno tvrdit, že kanonizace které zachovávaly rigorózní procedury v minulých stoletích, vděčí za to tomuto charismatu.

Jestliže kanonizace není dogmatem víry, neexistuje pro katolíky žádná pozitivní povinnost s nimi souhlasit. Úvaha rozumu ukazuje zcela evidentně, že koncilní pontifikáty nebyly pokrokem pro církev. Víra překračuje rozum a pozvedá ho, neprotiřečí mu, protože Bůh Pravda svou podstatou nikdy neprotiřečí. Můžeme tedy ve svědomí trvat na všech svých výhradách vůči těmto kanonizacím.

Nejvíce zničujícím aktem pontifikátu Pavla VI. bylo zničení starého římského ritu. Historici vědí, že Novus Ordo není reforma Mons. Bugniniho, ale ona připravená a chtěná papežem Montinim, a ta způsobila, jak píše Peter Kwassniewski, explozivní vnitřní zlom. Rovnala se svržení atomové bomby na Boží lid, kde svou radiací zničila víru a vyvolala nádory.

Nejzáslužnějším činem pontifikátu Pia XII. byla beatifikace (1951) a pak kanonizace sv. Pia X. (1954) po dlouhém a rigorózním procesu se čtyřmi nespornými zázraky. Díky Piu XII. září jméno Pia X. na obloze církve a představuje bezpečné vedení ve zmatku naší doby.

Roberto de Mattei Corrispondenza Romana