Po suspenzi kardinála McCarricka a zveřejnění žaloby proti 300 kněžím v pouhé Pensylvánii, slyšíme ze všech stran stížnosti, že církev nedokázala dostatečně potírat pedofilii u svých duchovních. Hlubší pohled ukazuje, že takové tvrzení je krajně nepřiměřené z mnoha aspektů.

První nepřesnost se týká roviny terminologické: obecně se nejedná o pedofilii (chování převážně patologické, jehož obětí jsou děti před pubertou), ale spíše o pedirastii, to je zvrácený sexuální styk s osobami pohlavně zralými, a to také znamená, že se jedná o homofilii. Jak uvedl kardinál Burke, pravý problém je v tom, že máme co do činění se sodomií uvnitř kléru, která se může rozšířit i na nezletilé.

Jestliže Boží služebník využívá svého vlivu, aby sváděl dospívající, často nenapravitelným způsobem traumatizované, místo aby je slovem i příkladem vedl k Pánu, jde o zvrácenost neslýchané závažnosti, vyvolávající oprávněně exemplární pohoršení věřících, zvláště těch, kteří své děti svěřují knězi, aby pečoval o jejich křesťanskou formaci. Bylo by to neomluvitelné pokrytectví, kdybychom byli shovívaví vůči osobám, které praktikují homosexualitu, a současně se horšili na ty, kdo v tom případě porušují věkový limit stanovený zákonem. Těžce nezřízené a hříšné jsou jakékoliv nečisté styky mezi individui stejného pohlaví, protože takové jednání je v rozporu s lidskou přirozeností i s Božím zákonem. Je proto absurdní jednu věc připouštět a v druhé být nesmlouvavý. Kdo ospravedlňuje sodomii, podněcuje nevyhnutelně pedirastii. Nesmíme zapomenout, že ten, kdo přijal kněžské svěcení a slaví božskou oběť, je povinen zachovávat dokonalou zdrženlivost: ještě dříve než lidské oběti je to sám Pán, kdo je hrozným způsobem a svatokrádežně hanoben přímo svými vlastními nevěrnými služebníky.

Jediným, kdo se pokoušel účinně zasáhnout v této věci, byl Benedikt XVI., ale víme, jak to skončilo. Z ojedinělých skandálů tu a tam, které propukly v posledních třech desetiletích, je zřejmé, že se nejednalo o sporadické nebo izolované jevy, ale o nesmírný nádor, který se rozmohl mezi katolickým klérem. Není možno schovávat se za hrozící prst. Největší provokací je totiž fakt, že v oněch letech se formovaly sítě kompliců, které si vzájemnou podporou zajišťovaly ochranu, a byly to také osoby se zářnou kariérou. Jak to umožňovala přátelství nebo vydírání, vznikala mezi církevní hierarchií celá ohniska. Velký počet biskupů projevuje nedbalost při odhalování případů zneužívání v řadách svého kléru, nebo se cítí bezmocní vůči nedotknutelným kněžím, případně sami nemají čisté svědomí.

Ale ani tato konstatování nepostačí k vysvětlení strašného úpadku, jehož jsme svědky. Takový fenomén má hluboké ideologické kořeny, bez kterých by nemohl vzniknout. Církev otevřená vůči světu ztratila ze zřetele svatost kněžského stavu spolu s přísnými požadavky, které z toho vyplývají a s asketickou praxí, kterou tento stav ukládá; po domnělé „liberalizaci“ ´68 nekladla odpor tomuto klimatu sexuální posedlosti, jíž nebyli ušetřeni ani kandidáti posvátné služby. Ponecháni zvůli vlastní nezřízenosti a zhoubnému vlivu sociálního okolí totálně opačného ducha, bez minimální praktické i teoretická výchovy k čistotě, byli často vtaženi do propasti nemravnosti již od semináře, který se pro některé změnil na „rezervaci k lovu“…

Chceme-li hlouběji prozkoumat tento problém, nemůžeme opomenout – jak mě upozornil jeden kněz – že v církvi vstoupily do hry ještě faktory daleko niternější, spojené se změnami naukovými a liturgickými, jaké vzešly z posledního koncilu. Abychom začali od kořenů, totiž v teologii manželství bylo změněno pořadí jeho cílů: onoho původně základního a primárního cíle prokreace (která směřuje k trvalému doplňování mystického Těla Kristova dětmi, jeho členy) a toho druhotného: spojení manželů a jejich vzájemná pomoc (které jsou nezbytné pro pokoj v rodině a pro harmonii při výchově dětí).

Opakované zdůrazňování hodnoty těla a jeho funkcí, i když byly vedeno těmi nejlepšími úmysly, přivodilo postupem času zvrat řádu stanoveného Bohem: povinnost prokreace postoupila své prvenství se všemi důsledky jak pro samotnou porodnost, tak pro vznik nereálné jednoty, která není ani svatá ani realistická, v níž se redukuje manželství na manželský akt a vzniká iluze, že soudržnost mezi manželi, duchovní a mravní realita, která vyžaduje radikální sebezapření, může čerpat stěžejní podporu z fyzického aktu, ve kterém ovšem i u pokřtěných přetrvává značná dávka egoistické žádostivosti.

Tato optimistická „teologie“ manželského aktu, oddělující cíl sjednocení od onoho prokreativního, přináší s sebou celou řadu nešťastných důsledků: Především je to mimovolný příklon k antikoncepci (i přirozené metody jsou antikoncepcí) praktikované a zdůvodňované ve jménu „odpovědného rodičovství“. V tomto pojetí se v přivádění dětí na svět uplatňují zřetele ryze lidské, a to do té míry, že převažují nad poslušností vůči Boží vůli a odsouvají stranou důvěryplné spolehnutí na Prozřetelnost (která v žádném případě nedegraduje lidi na králíky).

Pak „mystika“ fyzické jednoty inspirovala, a vzhledem k sexuálním stykům v nezákonném soužití vyústila v obvinění, že zdrženlivost vyžadovaná v tomto případě pro přijetí svátostí, je příliš obtížná a tedy škodlivá ve vztahu ke globálnímu dobru, když mimo manželství představuje těžkou hříšnost. Vrchol tohoto sexuálního kupčení je ve zbloudilé vizi, jakoby faktor spojení mezi osobami tak převyšoval prokreativní cíl, že může být uplatněn jako určitý typ intimity i v rámci sodomského styku, který je proti přirozenosti, což představuje vynalézavost dovedenou ad absurdum.

Křesťanské manželství bylo vždy v duchu Tradice chápáno na základě nauky sv. apoštola Pavla (srov. Ef 5. 22 nn), jako symbol jednoty Krista a církve, a v ní také nachází svůj vlastní referenční model. V posledních desetiletích naopak určitá novátorská teologie vytvořila sesun z tohoto kristologicko – církevního rámce k jakémusi typu trinitárnímu, podle kterého by lidské vztahy měly reprodukovat ony vztahy, jaké panují mezi božskými Osobami. Kromě intelektuálské troufalosti a nereálnosti, které znehodnocují takové představy, není možno přehlédnout omyl v samém základě této fantazie: zatímco lidská individua jsou omezená a existují sama o sobě, Osoby v Nejsvětější Trojici mají mezi sebou podstatně bytostné vztahy, které se týkají její samotné podstaty. Tyto osoby mají podstatu společnou a liší se jen způsobem, jakým se na ní účastní. Termín osoba ve vztahu k Bohu má jiný význam, než je tomu u osoby lidské: Otec, Syn a Duch Svatý vzájemně sdílejí své nerozdělitelné bytí, což je vyloučeno u člověka složeného z ducha a hmoty.

Církev jako Nevěsta Kristova má jistě účast na jeho sdílení trinitární lásky, ale vztahy mezi jejími členy ho nemohou nikdy dokonale reprodukovat, už také proto, že zvláště se zřetelem na manželství – jsou vázány na pozemský život a budou dovršeny až v onom životě. Můžeme napodobovat Slovo, nakolik přijalo naši přirozenost, ale nikoliv osoby samy v sobě.

Jisté „teoložky“ z řad avantgardy dospívají k bodu, kdy chtějí „kanonizovat“ sodomii jako určitý druh láskyplného splynutí, ve kterém by se podle nich mohly více sblížit v božské lásce, protože jsou „osvobozeny“ od zájmu prokreace a tedy jsou více „nezištné“. V této absurdnosti zatmění rozumu a perverze víry dosahují vrcholu svatokrádeže a rouhání, které bohužel neušetřily ani Nejsvětější Trojici.

Současně, pokud by to ještě nestačilo – tzv. liturgická reforma postupně převrátila kult Boha na kult člověka, zatímco antropologický obrat znetvořil teologii na náboženskou fenomenologii. Se ztrátou božského prvenství vstoupila do centra lidská bytost, a tak se ztrácí nejen víra lidu, ale především víra velkého množství jeho služebníků. Jak učí sv. Pavel, děje se tak právě z důvodu zneuznání Stvořitele a jeho díla, že Bůh zanechal pohany v jejich nečistotě a hanebných vášních, ve zvůli zvrácené inteligence a nejhanebnějších neřestí. (srov. Řím 1, 18 nn). Kněz, který neskýtá žádný náznak autentické víry v Toho, který odměňuje neklamně každou věc, jak v oblasti dobra tak zla, bude neschopný odporovat pokušení současného světa, který na něho útočí ze všech stran, včetně telefonu; ale opravdový problém je v tom, že pravděpodobně nevěří už vůbec v nic, kromě své vidiny „krásného života“.

Učiníme-li shrnutí všech těchto faktorů, výsledek nemůže být jiný: Jestliže existuje takový nerozum, že se Světové setkání rodin změní na pódium propagující sodomské páry a tváří se, jakoby se tím vyjadřovala solidarita s obětmi zneužití, pak je to nejen do nebe volající pokrytectví, ale také závažný kriminální čin, neboť ke kriminálnímu činu zneužití vyzývá. Je správné, že v Dublinu se pořádají protesty podobně jako v Chile. Je velmi dobré, že obrovský nádor konečně zcela praskne, protože pozemská církev se musí zbavit všeho hnisu, který v sobě nakupila.

Jen se neodvažuji pomyslet na trest, který čeká zkaženou hierarchii. Utíkejme se proto k Neposkvrněnému Srdci Panny Marie, abychom byli uchráněni strašného úderu a připravujme se k návratu, až Pán zavolá, ochotní k následování evangelia bez výhrad a váhání a pod vedením svatých pastýřů, nikoliv těch námezdných, kteří evangelium deformují, aby ospravedlnili své vlastní neřesti.

Don Elia, La Scure