Pochybná církev odmítá dubia

                                                                               22. 11. 2016

Ve svém interview v Avvenire ze 17. listopadu vysvětlil Bergoglio, že sám nic neplánuje, všechno už bylo naplánováno 2. vatikánským koncilem a on pouze pokračuje v cestě církve. Nic prý přitom nezrychluje. Podle Bergoglia církev existuje pouze jako nástroj, jak sdělit lidem plán milosrdného Boha. V koncilu pocítila církev odpovědnost být pro svět znamením Otcovy živé lásky. To posouvá křesťanskou koncepci od určitého legalismu, který může být ideologický, k osobě Boha který se vtělením Syna stal milosrdenstvím. Někteří to nechápou (myslím na námitky proti AL), i když je to třeba v proudu života rozeznávat. To řekl koncil a k tomu, aby byl koncil podle historiků absorbován, potřebuje jedno století. Jsme v půli cesty.

Tudíž: Papež je důsledný a omezuje se pouze na aplikaci 2VK, a kdo zná dokumenty tohoto pastoračního Sněmu, který před padesáti lety zapálil v církvi plamen, musí tuto jeho důslednost uznat.

Jestliže papež se svými projevy postupuje rychle ve faktickém a důsledném naplňování vytoužených modernistických linií, které se vynořily z 2VK, současně s tím nabývají také reakce, ať už tiché nebo veřejné, stále širší prostor a nevole vzrůstá ze dne na den.

V těchto dnech např. vyšla za kniha Enrico Maria Radaelliho Teologie cesty, Odkřesťanštění, neboli velký útěk od reality postmoderní církve, od 2. vatikánského koncilu po papeže Františka (Fede e Cultura).

Jedná se o užitečný příspěvek, jak pochopit krok za krokem, co se vlastně stalo za posledních 50 let v církvi, hříčce v rukou Západu, který se pyšně emancipoval od Boha: »Jaký je výsledek střetu mezi Liberalismem a Veritanismem? (*) Jaký je problém dnešní západní civilizace? Problémem této civilizace je Bůh. To znamená, zda existuje, nebo neexistuje. Ano, protože na tom, zda Bůh je, nebo není, závisí existence nebo neexistence jeho zákonů, jeho kultu, jeho více nebo méně silné přítomnosti v občanské společnosti, a závisí na tom pro tuto společnost nutnost, zda se přizpůsobit, nebo nepřizpůsobit jeho zákonům a jeho kultu (str. 14-15).

Se šťastnou vzájemnou výměnou otázek o světového řádu nebo ne-řádu, o západní postmoderní kultuře nebo dis-kultuře a o svých nekatolických úchylkách, svezla se církev k podvratnému ekumenismu a synkretismu. Radaeli se nemůže zbavit dojmu, že proti obrovskému mediálnímu úspěchu (mocných a silných) stojí žalostný a rostoucí nezdar v číslech církve. A jeho sklíčenost je stejně realistická jako hořká: »Pak se vracím ke čtení apoštolské exhortace publikované 2. dubna 2016 Amoris laetitia: kolik pokřiku, rozdělení, zděšení, chaosu a velkých zmatků přinesla Církvi (…) Pak čtu poslední statistiky, které mám po ruce, o církvi ve Francii, Itálii, v Německu, Rakousku, v Belgii...« a panorama je zničující. Na církev spadla atomová bomba, ale strašně málo je těch, kteří zaznamenali ten skandál, protože Svatý stolec o tom není informován. Stačí pár dat k potvrzení tohoto masakru: V Rakousku prodává kardinál Schönborn kostely náboženským denominacím, která přitahují mnoho exkatolíků. Ve Francii umírá ročně na 800 starých kněží a národ nevydá ročně více než 100 nových, přičemž věřících, kteří chodí na mši pravidelně, jsou pouze 4%. Kostely v Saint-Eloi a Vierzo se změnily na mešity, stejně jako prastarý chrám sv. Kryštofa v Nantes. »Po celé Evropě se jako bouře rozmohlo ateistické pustošení počínaje Irskem, kde ještě před sedmi roky se k náboženství hlásilo 69% Irů, dnes je jich 47%.« (str. 17).V Bruselu, hlavním městě diktátorské Unie, je 35 kostelů ze 100 zavřeno, protože věřících zbylo sotva 1,5%. Chrám Saint Jacques v centru Namuru se stal obchodem s oděvy, zatímco Notre Dame zbudovaná v roce 1749 je dnes „kulturním prostorem“ a sv. Markéta v Tournai byla přestavěna na luxusní byty. Polovina dětí v bruselských školách jsou muslimové.

V ustavičném úpadku jsou počty kongregací a řeholních řádů, nucených zavírat své objekty pro nedostatek dorostu. Včetně jezuitů. Od posledního koncilu v roce 1962 jich v roce 2005 zbylo 45%., františkánů 41%, benediktinů 35%, kapucínů 29%, salesiánů 24%. Atomová bomba byla svržena 1962 za obrovského nadšení některých progresivních koncilních otců, kteří očekávali změnu v kurzu církve podle parametrů „nové teologie“. Zničili národ, miliony byly vykořeněny, a oni mluví o ekologických problémech a milosrdenství, přičemž nauku víry zametají jako prach pod koberec. Dělají to tiše, aby si toho nikdo nevšímal, jak vražednou zbraň si osvojili.

Radaeliho studie, kde hluboké filozoficko – teologické úvahy jsou proloženy rozhořčenými komentáři zraněného a zrazeného věřícího, je zanícenou zprávou o jízdě, kterou zahájili koncilní papežové a ukazuje, že František není izolovaný případ, ale přirozený plod současné církve, která se dobrovolně rozhodla podniknout autodemoliční cestu. Neboť zatímco papežové počínaje Roncallim, Montinim, Wojtylou, Ratzingerem myslí na něco nového – semináře a kostely se vyprazdňují, Evropa se dekristianizuje, civilizace se odbožšťuje, národy se ateizují, povolání hynou, církev vymírá (str. 28).

Církev sama sebe bourá tím, jak utíká od svého poslání, a z ní utíkají věřící, utíkají povolání, prchají pastýři ze strachu před odpovědností, utíkají z domýšlivosti. Sv: Řehoř Veliký, jak připomíná sv. Tomáš, řekl: Z domýšlivosti se rodí extravagance novátorů (S. Th. II-II 10,1 ad 3).

Delirium moderního světa je předmětem obdivu. A tak církev zapomíná na svou identitu a na své poslání, pro které ji Kristus zbudoval, když se ponížil a prožíval smrtelnou agónii u jejích nohou.

V církvi tonoucí v pochybách by se papež neměl bát odpovědět na předložená dubia.

                     Cristina Siccardi, Corrispondenza Romana

(*) autorův novotvar pro protipól „liberalismu“ (od slova veritas  – pravda)