Don Nicola Bux opět k současné situaci v církvi

Tentokrát odpovídá na otázky, které mu klade Bruno Volpe z Fede quotidiana

FQ: Neudivují Vás reakce na Correctio filialis?

NB: Tento dokument odpovídá pozvání k dialogu, který papež opakovaně požadoval. Použil k tomu řecký výraz Parrhesi, tzn. hovořit zcela svobodně. Navíc, podle církevního práva má věřící právo a někdy přímo povinnost sdělit pastýřům své myšlenky pro blaho církve. Už jen proto, že pastýři nejsou neomylní. Neomylnost je podstatnou vlastností Ježíše Krista, který ji přenesl na církev. Papež je neomylný, když definitivním způsobem potvrzuje pravdu víry nebo mravů. Když tedy předkládá k věření, co Bůh zjevil a co učil Ježíš. V takovém případě jsou věřící zavázáni k poslušnosti. Souhlas zavazuje věřící, i když nejde o definitivní pravdy, ale o výklad Bohem zjevených pravd.

Poslušnost však není možná, když pastýři a především papež místo utvrzování ve víře svými myšlenkami, slovy a skutky víru křesťanů oslabují. V takovém případě musí s povinnou úctou vyslovit svůj nesouhlas. Plnou moc papeže nelze zaměňovat s absolutní mocí nad církví. Doufejme, že návrh kardinálů Parolina a Müllera povede konečně k diskuzi.

FQ: Vyžaduje AL vyjasnění?

Nejsem morální teolog, ale výzvy, dubia a napomenutí, která se množí od doby, kdy dokument byl zveřejněn, ukazují, že vyjasnění je nezbytné. Tento dokument vyvolává v církvi mnoho zmatku, protože není ochota vyslechnout argumenty, zvláště pokud jde o otázku přijímání pro civilně sezdané rozvedené. Papež má hájit poklad víry, který byl církvi svěřen, aby se lidé naší doby obrátili ke Kristu a nesetrvávali v nevěře. Papež tedy nemůže vyvolávat v církvi revoluci. Revoluce je něco, co je většině katolíků cizí. Církev není povolána k převratům, ale k obnově v tom smyslu, že překonává a odstraňuje deformace, které vznikají především tím, že jsou zde snahy přizpůsobit evangelium době, mentalitě a převládajícím módám.

FQ: Mluví tato církev ještě o Bohu?

NB: Podle poslední řeči předsedy Italské biskupské konference roste počet těch, kteří biskupům vytýkají, že se zabývají otázkami hospodářství, přistěhovalectví, práce a ekologie. Zkrátka zabývají se věcmi, které se týkají politiky, ačkoliv jsou povoláni k tomu, aby hlásali evangelium, spravovali svátosti, protože jejich povolání spočívá v tom, že prokazují Bohu slávu a zachraňují duše lidí. Pán neřeší problémy chudoby, hladu a krize, nýbrž hlásá obrácení k Bohu jakožto předpoklad k řešení dalších problémů, i když ne definitivně. Proto říká: Vždyť chudé máte vždy s sebou. Zatímco v naší odkřesťanštělé společnosti se lidé od církve vzdalují, člověk by očekával, že biskupové provedou neúprosnou bilanci a vrátí se k pastoračním plánům minulých desetiletí. Ale to, co se děje, je výsledek jiných a mnohem větších problémů.

FQ: Jakých, prosím?

NB: Když byl Ratzinger ještě kardinálem, stěžoval si v roce 1985, že je v krizi sám pojem církve. Je považovaná za organizaci, která se zabývá tělem, a nikoliv duší. Ježíš Kristus přišel na svět, aby zachránil duše od hříchu a přivedl je zpět k Otci. Nepřišel řešit hospodářské a sociální problémy ani římskou okupaci Palestiny. Nyní se rozšířilo pojetí církve, které sahá od Che Guevary až k matce Tereze, kde každý, aniž by se obrátil ke Kristu, žije nezávisle na Boží přikázáních, jak se mu zlíbí. To všechno vede k zatemnění katolické identity. Také proto, že ani v katolické církvi nevládne katolické smýšlení. Základem krize je velké nedorozumění v otázce, proč Kristus vůbec založil církev.

FQ: V jakém stavu se nachází dnešní církev?

NB: Jenom slepý může popřít, že církev se nachází ve stavu svrchovaného zmatku. Jak uvádí prof. Galli Della Loggia, chce přerůst velké mezinárodní agentury, dělá takřka konkurenci OSN a FAO, které nemají nic společného s katolickou tradicí, pokud jí nejsou dokonce nepřátelské. Na takové deformace je nutno reagovat.

Církev musí zachraňovat, musí lidem pomáhat, aby neztratili svou duši. To je její poslání. Ježíš řekl, že člověku nic nepomůže, kdyby celý svět získal, ale ztratil svou duši!

Podle: Katholisches