17.11.2018
Pas mé ovce. Utvrzuj své bratry.(Jan 21,17, Lk 22,32)
Všechno to proběhlo nápadně klidně. Bergogliovi chytráci pracovali tentokrát ve skrytu. Naprostého vyloučení transparence bylo dosaženo zrušením relací ze synodálních diskuzí, embargem a důslednou kontrolou všech komunikací byla předem neutralizována jakákoliv opozice. Aby se zabránilo živým polemikám, které panovaly v „synodách o rodině“, byli biskupové přinuceni hlasovat o předem připravených textech, které dostali na poslední chvíli bez překladu a neměli vůbec čas se nad nimi ani zamyslet. Jen tak mimochodem, dokud magisteriální texty byly psány v latině a všichni jim rozuměli, nebylo zapotřebí žádných překladů.
Jak upozornil jeden z účastníků synody znalý dějin, je nemravné schvalovat jakýkoli dokument, který není možno přiměřeně zhodnotit; nicméně takřka všechny texty bez úrazu získaly kvalifikovanou většinu dvou třetin hlasů. To není znamením odpovědnosti ani před Bohem ani před církví. Jestliže tady někdo zorganizoval další frašku v sovětském stylu, aby vnutil ideje a rozhodnutí předem připravené, pak to nikoho nezavazuje, aby je hodnotil. Vždy je možno zdržet se hlasování jako mlčenlivý protest těch, kteří se cítí být pokládáni za hlupáky, nejsou ochotni spolupracovat na lži a důstojně opustí síň. Samotná mládež, jak se dalo očekávat, byla použita a zneužita k jiným účelům; určité trapné tanečky nadchnou jen ty, kteří se nechali deformovat od kněží, řeholníků a sester nebo nějakého hnutí.
Závěrečný dokument je obyčejná přihřívaná polévka, ale s takovou dávkou jedu, která stačí na krajní zhoršení jejich zdravotního duchovního stavu, nebo na definitivní rozchod s církví. Závěrečná mše za ně, pokud pokud ji vůbec předcházel nějaký výsledek, byla asi posledním podnětem k rozchodu s církevní autoritou.
A tak dochází k tomu, že synoda o mládeži nepředvídaně zplodila příspěvek k synodalitě, oné církevní praxi, která z prostého prostředku byla prezentována jako cíl, ne-li přímo charakteristické znamení církve, která, jak se zdá, chce skončit s tím, že je jedna a katolická: protiprávní zkomolenina ve věci nauky, liturgie a kázně, která již nyní provokuje značné rozdělení a divergence.
Ve výstupním textu kromě naléhavé potřeby mravní výchovy a nadzemského poslání člověka, zcela schází hierarchická dimenze Mystického Těla, totiž struktura božských ustanovení, které ji umožňují, aby se spravovala a fungovala. Posedlost naléhavou mantrou cesty, rozlišování a obskurního provázení totálně postrádá základní funkce založené na posvátném řádu, nauce, řízení a posvěcování, bez kterých prostě církev není církví. Odkaz na biskupské konference není ve skutečnosti zhodnocením biskupské služby, ale podlým podnětem k její úplné degradaci ve prospěch instancí pouhého církevního práva byrokratického charakteru, jaké se již po desetiletí tíživě vměšuje do všech aspektů řízení diecézí a brání prelátům v plnění jejich vlastních povinností.
Je-li tu něco, co se opravdu týká mládeže, je to obecně akceptované připuštění, že existují různé sexuální orientace. I bez použití oné oblíbené zkratky, (i když byla podvodně použita v Instrumentum laboris a oprávněně rozvířila mračna prachu), je klidně přijata idea, která se za ní skrývá, tj. podlá a obludná lež, i když se skrývá za jednou citací KKC. Ale problém už je zde, není se čemu divit, když si uvědomíme, že se tak stalo pod přímým vedením vídeňského arcibiskupa, takto jinak gay friendly… Již v tomto textu totiž, který sice označuje homosexuální akty jako samy v sobě nezřízené, je čtenář pohotově sváděn, aby akceptoval jejich přijímání charakterizované jako respekt a soucit, a zcela se zde opomíjí jednak jasná definice problému na vědecké úrovni, jednak doporučená indikace, jak se vyhnout nesmírnému utrpení.
I když existuje mnoho osob, které trpí poruchami sexuální přitažlivosti, homosexualita neexistuje ani v rovině genetické ani v rovině funkcionální. Sexualita je realita, která se vztahuje k lidské osobě, individuálnímu subjektu, obdařenému rozumem, mravním svědomím a svobodou rozhodování, jakož i schopností vztahu a předávání života; skrze svou vlastní přirozenost a její správnou aplikaci vyžaduje dva komplementární jedince stejného druhu, kteří jakožto Boží obraz jsou povoláni do jeho věčné blaženosti a mají být do ní zvány již od něžného dětství. Sexualita existuje jen mezi mužem a ženou, termín „homosexuální“ je kontradiktorní a termín „heterosexuální“ je pleonasmus.
Homofilie je porucha způsobená obecně psychologickými zraněními v dětství, kterou je možno léčit nápravnými terapiemi; eventuální genetické nebo endokrinologické defekty jsou pouhé anomálie a jako takové nemohou představovat základ jiných forem sexuality. Pokud přitažlivost mezi osobami stejného pohlaví představuje kříž, je třeba ho nést s pomocí Boží milosti a Bůh to bohatě odplatí na věčnosti. Jestliže se však převede do aktů homoerotické sodomie, promění se v nečistý hřích proti přirozenosti, který volá k Bohu o pomstu, to znamená, svolává na sebe ten nejtěžší trest, protože skrze něj Boží tvor, který je obrazem Božím, nejhanebnějším způsobem ve viditelném světě Boha nepředstavitelně uráží těmi nejhanebnějšími skutky.
Zamlčovat tuto pravdu v textech magisteria, je culpa omissionis neslýchané závažnosti, protože nevzdává Stvořili úctu, která mu náleží, ačkoliv nám zcela jednoznačně ukázal pravdu jak skrze víru, tak skrze rozum. Ale také proto, že nechává bez světla a vedení duše, které je potřebují, aby se zachránily před peklem. Vnukat pochybnosti nebo dvojznačnosti o jistotách nauky dostatečně prohloubených a zdůvodněných, je hřích ještě těžší, protože je přímo v rozporu s vnitřním posláním církevního Magisteria a je příznakem opozice proti Duchu Svatému. Bergogliánská sekta má v tomto smyslu tu nejtěžší odpovědnost a s ní také ti, kteří jí přisluhují nepřímo, třeba jen línou netečností.
Je třeba potvrdit jasnými slovy, že tyto synody nejenže k ničemu neslouží, ale jsou úděsně škodlivé. Biskupové ať se přestanou vystavovat nebezpečné hře, pokud si chtějí zachovat alespoň minimum věrohodnosti, která se již tak zkompromitovala děsnými skandály v poslední synodě, když podle Charlese Josepha Chaputa, arcibiskupa ve Filadelfii, projednávaly zcestným a nepřiměřeným způsobem. Ale především, jak připomněl nedávno monsignore Viganò, v okamžiku smrti je čeká soud zcela bezprostřední, při kterém samotná duše v Božím světle spatří děsný osud, jaký ji čeká. Na konci časů bude ještě další všeobecný soud, ve kterém budou všechny hříchy bezbožníků veřejně zjeveny.
Pastýři církve, vzývám Vás jménem Ježíše Krista, máte-li ještě jiskřičku víry, myslete na Soud (který bude pro vás mnohem přísnější než pro vaše ovečky), proberte se ze svého žalostného ochromení; jestli už víru nemáte, opusťte místo, které podvodně okupujete, dříve než Boží hněv na vás dopadne a učiní z vás plevy. Dost bylo těch hanebných frašek. Začněte být biskupy podle Kristova přikázání, dosvědčeného Písmem a Tradicí: hlásejte a braňte pravdu, zavrhněte a zažeňte blud, poučujte a spravujte klérus a věřící. Umožňujte vstup do vašich seminářů výlučně mladým lidem s křišťálovou morálkou, vyhoďte heretické profesory, postihněte konečně kněze pederastry, pokračujte v jejich odhalování a přijímejte do diecéze jen kněze se zdravou naukou, věrné Boží vůli a svému povolání.
Přestaňte schvalovat lhostejně prefabrikované dokumenty, které procházejí vaším rozhodováním, jako je edice nového italského misálu s bludnými překlady. Ujměte se svých legitimních povinností a práv a omezte moc poradních orgánů a zásahy byrokratů a ideologů v biskupských konferencích. Uplatňujte svou oprávněnou autoritu ve farnostech, asociacích a hnutích, nikoliv vydáváním hanebných dekretů a sporných rozhodnutí, ale jasným vedením vašeho stáda k nebi. Jestliže vás bude dostatek, Řím nebude moci všechny vás nahradit a bude nucen vám naslouchat, když už máme mluvit o kolegialitě.
Jednejte, dokud je čas a změňte směr pro spásu svou a těch, kteří jdou za vámi, třeba je jich stále méně.
Pokoj a lásku
Synod o mládeži udělá církev „novou“ podle svého obrazu
Don Elia, La Scure