Papežská akademie pro život chce souhlasit s antikoncepcí


Po přečtení knihy Teologická etika života se potvrdily zvěsti: teologové vybraní Papežskou akademií pro život ospravedlňují užívání antikoncepce ve jménu rozlišování a staví na roveň užívání přirozených metod a jakékoli jiné antikoncepční techniky. To je popření Humanae vitae a magisteria Jana Pavla II., stejně jako konec katolické morální teologie s nemožností stanovit morální absolutno.

Nejsou to tedy jen fámy. Otevřenost antikoncepci a homolognímu umělému oplodnění, o níž jsme informovali před několika dny (viz zde), je skutečností, černé na bílém napsanou v základním textu, který sloužil jako osnova pro studijní seminář konaný v Římě ve dnech 30. října až 1. listopadu loňského roku a podporovaný Papežskou akademií pro život. Text byl nyní spolu s příspěvky jednotlivých řečníků publikován ve sborníku Teologická etika života. Písmo, tradice, praktické výzvy, vydalo nakladatelství Libreria Editrice Vaticana.

Základní text je dílem týmu teologů, mezi nimiž je i P. Pierangelo Sequeri, který byl od srpna 2016 do srpna 2021 děkanem Papežského teologického institutu Jana Pavla II., a P. Maurizio Chiodi, ordinář pro bioetiku na témže institutu. Rozhodující vliv má jezuitská škola, kde působí otec Carlo Casalone, sj, pozvaný lektor morální teologie na Gregoriánské univerzitě, Roberto Dell’Oro, ředitel Institutu bioetiky a lektor na Loyola Marymount University v Los Angeles, a otec Alain Thomasset, děkan teologické fakulty a profesor morální teologie na Centre Sèvres – Facultés jésuites de Paris.

Už to, že si PAV vybrala otce Maurizia Chiodiho nejen jako řečníka, ale také jako autora základního textu, naznačilo, jakým směrem se loď bude naklánět. Kromě známých otevřených otázek vůči světu LGBT Chiodi v roce 2018 (viz zde) již dostatečně ukázal, kam povede přehodnocení „smyslu morální normy Humane vitae“ na základě archaické VIII. kapitoly Amoris laetitia: „Existují okolnosti […] – vysvětlil – , které právě kvůli odpovědnosti vyžadují ‚antikoncepci'“.

Mezi těmi, kdo byli „vybráni“ k napsání základního textu, byl i Don Pier Davide Guenzi, ordinář morální teologie manželství a rodiny u Jana Pavla II., rovněž zastánce převrácení morální teologie ve jménu záměru tohoto tématu. Na otázku Luciana Moii pro deník Avvenire z roku 2019 o přípustnosti homosexuálních aktů (viz qui) odpověděl: „Postoj, který zastává tradice, spočívá ve zdůraznění možnosti jednání, které samo o sobě představuje odchylku od morálního pravidla sexuálních aktů. Deskriptivní rovinu jednání je však třeba odlišovat od roviny interpretační, pro kterou je zásadní vztah mezi záměrem subjektu a významem jeho jednání“. Co je zakázáno v deskriptivní rovině, je znovu povoleno v rovině interpretační.

Tak se z tohoto zástupu teologů zrodil text, který obsahuje mimo jiné dva odstavce, jež znamenají konec katolické morální teologie. V č. 172 (str. 304 svazku), týkajícím se antikoncepce, čteme: „Odpovědnost v generaci vyžaduje praktické rozlišování, které se nemůže shodovat s automatickou aplikací a materiálním dodržováním normy, jak je zřejmé ze samotné praxe přirozených metod“. Text ne náhodou odkazuje na jediné možné „magisteriální“ spojení, totiž na problematický § 304 AL, který ve jménu reálné nemožnosti obecné normy předvídat všechny možné případy skončil odpojením rozlišování od normy a vyprázdněním negativních morálních příkazů od jejich absolutní hodnoty, čímž vytvořil novou morálku „konkrétního případu“.

Takto pokračuje základní text: „Ve skutečnosti existují podmínky a praktické okolnosti, které by volbu generování činily nezodpovědnou, jak uznává samo církevní magisterium, právě tím, že připouští ‚přirozené metody‘. Proto, stejně jako v případě těchto metod, které již využívají specifické techniky a vědecké poznatky, existují situace, kdy dva manželé, kteří se rozhodli nebo rozhodnou přijmout děti, mohou v konkrétním případě učinit moudré rozhodnutí, které, aniž by bylo v rozporu s jejich otevřeností životu, v danou chvíli nepředpokládá. Moudrá volba bude provedena vhodným zhodnocením všech možných technik s ohledem na jejich konkrétní situaci a samozřejmě s vyloučením těch abortivních“.

Antikoncepce je otevřeně ztotožňována s využitím neplodného období ženy ve jménu společného nekontracepčního záměru páru. Základní text tak operuje s ojedinělým, nikoli však novým chiasmem: stejně jako se člověk nemůže uchýlit k přirozeným metodám, aby se jakýmkoli způsobem vyhnul plození (antikoncepční záměr), tak se může uchýlit k neabortivní antikoncepci, pokud se nechce plození vyhnout úplně. Zůstává pouze úmysl subjektu a posouzení okolností, zatímco úmyslnost samotného činu radikálně chybí.

Manželský akt má ve skutečnosti vnitřní prokreativní schopnost, i když ne každý akt je podle Božího záměru stvoření plodný; jednotný a prokreativní význam jsou neoddělitelně spojeny. Pravidelná kontinence tuto pravdu plně uskutečňuje tím, že se prostřednictvím sebeovládání uchyluje k těm obdobím, která ne z vlastního rozhodnutí, ale z Božího rozhodnutí jsou neplodná[…] Při antikoncepci naopak „manželé […] oddělují tyto dva významy, které Bůh Stvořitel vepsal do bytí muže a ženy a do dynamismu jejich sexuálního společenství, chovají se jako ‚arbitři‘ Božího plánu a ‚manipulují‘ a ponižují lidskou sexualitu a s ní i svou vlastní osobu a osobu svého manžela, mění její hodnotu jako ‚totálního‘ darování“ (Familiaris Consortio, § 32).

Proto tatáž apoštolská exhortace připomíná, že rozdíl mezi přirozenými metodami a antikoncepcí je „mnohem širší a hlubší, než se obvykle soudí, a že nakonec zahrnuje dvě pojetí osoby a lidské sexuality, která jsou od sebe neoddělitelná“. Je vidět, že Paglia a jeho teologové na to museli zapomenout, protože z toho dělají pouze otázku subjektivních záměrů a použití technik, které činí rozdíl mezi jedním a druhým neplatným.

Učení Jana Pavla II. prohloubilo to, co Pavel VI. jasně učil v Humanae vitae, 16: „Církev je sama se sebou konzistentní, když považuje za dovolené uchýlit se k neplodným obdobím, zatímco použití prostředků, které jsou přímo v rozporu s oplodněním, odsuzuje jako vždy nedovolené, i když jsou inspirovány důvody, které se mohou jevit jako upřímné a vážné“ (HV 16), přičemž také zdůraznil, že „mezi oběma případy je zásadní rozdíl“.

Postoj základního textu tedy není vývojem, ale zjevným rozporem s církevním učením. „Vždy nedovolené“ HV je rozmělněno ve jménu oněch „čestných a vážných“ důvodů, které Pavel VI. vyloučil jako schopné změnit morální druh antikoncepce, a tedy i morální dovolenost uchýlit se k ní.

Nuova Bussola Quotidiana Luisella a Scrorati