5. 7. 2018
Z konference
Starý a nový modernismus: Kořeny krize v církvi
José Antonio Ureta:
Papež František: Změna paradigmatu v poslání církve? (*)
Jestliže na první církevní koncily byli laici přizváni bez možnosti rozhodování, s výjimkou koncilu v Toledu, myslím, že není přehnané, jestliže v tomto doktrinárním zasedání se spojí s akademiky různých oborů také jeden bojovný laik neakademik, který studuje život církve již čtyřicet let.
A jestliže papež František je velmi fundovaně kritizován některými přítomnými odborníky za svůj prakticismus (především profesorem Roberto de Mattei a Giovanni Turco), myslím, že jsme všichni zajedno, že se vystříháme přehnaného odporu, jaký je typický pro mnohé moderní intelektuály počínaje karteziánským rozštěpením mezi inteligencí a realitou a mezi myšlením a akcí.
Jako militantní katolík, žák Plinia Correy de Oliveira se snažím, aby mé myšlení se rozvíjelo v konfliktu. Jak vysvětluje Roberto de Mattei ve svém posledním díle Plinio Corrêa de Oliveira: Apostolo di Fatima e Profeta del Regno di Maria, v procesu myšlenkového zpracování v brazilském pojetí je intelektuální úsilí zaměřeno více k zápasu než k lepšímu poznání pravdy.
My, žáci Plinia Correy, jsme se v posledních letech angažovali např. v Synovském napomenutí papeži Františkovi, (Correctio filialis)týkající se budoucnosti rodiny, kterou podepsalo 900 tisíc katolíků, nebo v Prohlášení věrnosti neměnné nauce církve a její nepřerušené kázni v oblasti manželství, (viz) podepsané 36 tisíci osobami. Osobně v tomto kontextu mám tu čest představit svou práci pod titulem „Změna paradigmatu papeže Františka: Kontinuita a zlom v poslání církve? Bilance jeho pětiletého pontifikátu“.
Účel této práce je limitovaný. Chce představit seznam postojů papeže Františka, ve kterých se projevuje změna paradigmatu ve vztahu k trvalé nauce církve pouze v těch tématech, která se týkají laiků. V projektu knihy zůstávají stranou témata sama o sobě důležitější, i samotný předmět kontroverze, ale uvedená témata se týkají samotné struktury katolické církve a jejích základních dogmat, která právě proto vystupují v zorném poli věřících jako odpovídající jejich poznání, pokud jsou dobře informovaní a formovaní, i když nejsou specialisté.
Tato práce se nezaměřuje ani na hlubší naukovou analýzu jednotlivých projednávaných argumentů, ale na prostou komentovanou zprávu o prohlášeních a iniciativách aktuálního nejvyššího Pastýře, které nejvíce zranily sensus fidei jeho stádce.
Témata jsou rozvržena do osmi kapitol, které se obracej í k věřícím, kteří zatím nebyli ideologicky vytlačeni neomodernistickými pastýři. Jde o tato témata:
Pastorační ústup od „neoddiskutovatelných hodnot“ obecně známých jako součást obrany posvátnosti života a manželství jakožto nerozlučného svazku muže a ženy;
Propagování „zelené agendy“ a dvojznačné mystiky „Matky Země“;
Propagování neomarxistické agendy místo globálních sociálních hnutí;
Pobízení k imigraci k islámu spolu s rezervovaností vůči křesťanům pronásledovaným na Východě;
Náboženský indiferentismus, filozofický relativismus a teologický evolucionismus ilustrovaný například v prvním šokujícím videu k úmyslům apoštolátu modlitby, značně rozšířeném na sociálních sítích;
Hlásání nové subjektivní morálky bez absolutních imperativů;
Připouštění k přijímání osob v nemanželském svazku jako aplikace Amoris laetitia;
Sympatie k současnému pontifikátu ze strany světových mocnářů a protikřesťanských skupin.
Ve shrnující kapitole práce konstatuje evidentní touhu přizpůsobit církev moderní revolučnosti a jejímu protikřesťanskému zaměření jako rozhodující obecnou změnu paradigmatu aktuálního pontifikátu.
Poslední kapitola se týká oprávněnosti odporu proti takové změně paradigmatu na základě modelu, který představil sv. Pavel v listě Galatským. Opravdu, je to právě láska k papežství, která nás nutí stavět se na odpor gestům, prohlášením a pastoračním strategiím, které jsou v rozporu s pokladem víry a Tradicí církve.
Je zde zdůrazněno, že pokud je pravdou, že žádná hereze nemůže být obsahem neomylné nauky papežů, pak je také pravda, že papež, který se neopírá o charizma neomylnosti, anebo hlásá nauku nekrytou neomylností, může se mýlit. A v takovém případě pro lásku k pravdě a církvi mohou věřící papeži odporovat.
Přesně řečeno, abychom se nezdržovali pouze u abstraktních nářků nad skličujícími změnami paradigmatu prosazovaného papežem Františkem, ale abychom účinně přispěli k správné orientaci zmatených věřících, kniha v závěru trvá na faktu, že jednání odporu může a má být nastoupeno nejen v případě připouštění cizoložníků k svátostem, ale také na obranu lidského života proti potratu a eutanazii; na obranu nerozlučnosti manželství a v boji proti uznání legálnosti homosexuálních svazků, na obranu soukromého vlastnictví a svobodné iniciativy proti kolektivistickým útokům a tzv. sociálním hnutím, při zamítání ideologie o domorodém obyvatelstvu a proti teoriím o globálním oteplování, které rozdělují vědeckou veřejnost.; na obranu křesťanské identity a národní kultury ohrožované imigrací s odmítnutím islamizace Západu a utopie „multikulturalismu“ a vatikánské „východní politiky vůči protikřesťanským režimům, které pronásledují katolíky.
Zbývá tedy jedna otázka: Jak se zachovat vůči pastýřům, kteří přijímají a aktualizují změnu paradigmatu podle bergogliovského pojetí? Jak se zachovat vůči samotnému pastýři pastýřů, který to všechno prosazuje?
Kniha zdůrazňuje nezbytnost vyhnout se levným protikladným řešením: Jedno spočívá v tvrzení: Papež je představitel Krista a biskupové jsou nástupci apoštolů. Jsou živým magisteriem. Kdo může být jejich soudcem? Jestliže papež a biskupové, kteří to prosazují, jsou na omylu, je to jejich problém. Jiné řešení tvrdí: Všechno je evidentně heretické. Ten, kdo takové věci prosazuje, nemůže být papežem, a upadá tak do sedesvakantismu, který nepřiznává papeži autoritu.
Opačný postoj tvrdí, že tuto falešnou alternativu je třeba odmítnout, uznat papeže Františka jako Kristova Náměstka na zemi a naše diecézní biskupy jako nástupce apoštolů bez „odporu tváří v tvář“, jak odporoval Pavel sv. Petru.
Tuto cestu doporučuje Plinio Corrêa Oliveira v knize Mlčící církev v Chile, která obviňuje významnou část episkopátu, která spolupracovala s komunismem na ničení země. Tato cesta hledá odpověď na otázku: Když zaujmeme postoj odporu a obrátíme pozornost k našemu duchovnímu životu jakožto katolíků, zůstáváme zavázáni přiblížit se k takovým pastýřům a kněžím (ničitelům) a přijímat z jejich úst nauku církve a z jejich rukou svátosti?
Za předpokladu, že pro plné církevní soužití je minimálním požadavkem důvěra a vzájemná svornost v duchovních vztazích mezi ovcí a pastýřem, synem a otcem a bereme vážně, že tito pastýři a kněží provádějí ničivou práci, jeví se, že v konkrétní situaci nejsou podmínky pro praktikování takového soužití, protože vystavuje víru riziku a působí pohoršení pro dobré. V takovém případě máme právo přerušit soužití s těmito katolíky, kteří zastávají smýšlení škodlivé pro víru a zbožný život a pohoršující pro věřící lid.
Přirozeně, tento návrh by neměl být praktikován zcela obecně, protože proces demolice může postupovat v některých místech rychleji než jinde. Např. v poskytování přijímání cizoložníkům je jiná situace v Německu a jiná v Polsku nebo v Africe. V takovém případě je pochopitelné, že někteří věřící navštěvují kostely pastýřů, kteří aplikují nové paradigma, a jiní to odmítají a vyhýbají se každému styku s takovými církevními představiteli i v tom, co se týká svátostného života.
Pokud by se toho někdo děsil a tvrdil, že přerušení soužití s pastýři se rovná schizmatu, i když je uznávána autorita a jurisdikce, poznamenejme, že toto právo se týká věřících vystavených nespravedlivému morálnímu nátlaku, a je analogické s postojem manželky a dětí vůči otci, který je psychologicky utlačuje. V tomto případě mohou legitimně opustit rodinný krb a odebrat se někam mimo špatný vliv otce. Takové odloučení od každodenního soužití nepředstavuje porušení manželských pout, nýbrž může vést k tomu, že otec bude zpytovat svědomí a přičiní se o obnovení řádného rodinného soužití.
Je to pouze návrh laika jít střední cestou, která respektuje pouta věrnosti, spojující laiky s pastýři, ale bere ohled na rozumnou míru zachování integrity vlastní víry, praktikuje lásku k slabým a vyhýbá se soužití s preláty na cestě sebezničení.
Kdyby mělo dojít k tomu, že by se virtuální oddělení změnilo ve formální rozdělení, jak se někteří obávají, máme zato, že katolíci věrní svému křtu se musí přidržovat trvalého tradičního magisteria v naději, že Duch Svatý přivede bloudící pastýře zpět. Kanonické řešení není v kompetenci laiků a je předmětem sporu i mezi specialisty.
Plinio Corrêa připouští, že může dojít ke strašným defektům. Je však absolutně jisté, že Duch Svatý stále bdící nad církví probudí v ní duchovní síly víry a čistoty a ve vhodnou dobu ji přivede k nesmírnému triumfu.
(Kráceno)
Pramen: Corrispondenza Romana
(*) Paradigma – základní vzorec a pojetí určité discipliny