Papež diktátor

Zákon podle Františka

Aldo Maria Valli

Zatímco o reformě římské kurie už není nic nového (související dokument, apoštolská konstituce Praedicate Evangelium, už zmizel z radaru), pozoruhodné je množení zákonů vydávaných přímým rozhodnutím papeže, formou motu proprio, bez účasti kurie. Rozšíření, které je v rozporu s Františkovými neustálými řečmi o synodalitě.

Abychom se omezili na rok 2021, který právě skončil, uvádíme zpětně seznam nařízení vydaných Františkem pod hlavičkou „motu proprio“.

Apoštolský list ve formě „Motu proprio“, kterým Svatý otec zřizuje Papežskou komisi pro ověřování a uplatňování M. P. Mitis Iudex v italských církvích (17. listopadu 2021).

Apoštolský list ve formě „Motu proprio“ papeže Františka „Traditionis custodes“ o užívání římské liturgie před reformou z roku 1970 (16. července 2021).

Apoštolský list ve formě „Motu proprio“ papeže Františka „Antiquum ministerium“, kterým se zavádí služba katechety (10. května 2021).

Apoštolský list ve formě „Motu proprio“ papeže Františka, kterým se mění jurisdikce soudních orgánů Městského státu Vatikán (30. dubna 2021).

Apoštolský list ve formě „Motu proprio“ nejvyššího pontifika Františka týkající se ustanovení o transparentnosti správy veřejných financí (26. dubna 2021).

Apoštolský list ve formě „Motu proprio“ nejvyššího pontifika Františka o omezení výdajů na personál Svatého stolce, Governatorátu městského státu Vatikán a dalších souvisejících subjektů (23. března 2021).

Apoštolský list ve formě Motu proprio papeže Františka o změnách v oblasti justice (8. února 2021).

Apoštolský list ve formě Motu proprio o změně kánonu 230 § 1 Kodexu kanonického práva týkající se přístupu ženských osob k ustanovenému úřadu lektorátu a akolytátu (10. ledna 2021).

Jak vidíte, je to pozoruhodné tempo. Ale osm motu proprio za jeden rok není rekord. V roce 2016 jich František vydal devět, stejně jako v roce 2019. V roce 2020 jich bylo šest, v roce 2017 čtyři. V letech 2013 a 2015 tři, v letech 2014 a 2018 dvě.

Srovnáme-li tuto produkci s produkcí Benedikta XVI., je rozdíl zřejmý. Papež Ratzinger vydal v letech 2005-2013 celkem jen třináct motu proprio v tomto rytmu: dvě v roce 2005, žádné v roce 2006, dvě v roce 2007, žádné v roce 2008, žádné v roce 2009, jedno v roce 2010, dvě v roce 2011, tři v roce 2012, tři v roce 2013.

Když se pak vrátíme k Janu Pavlu II., zjistíme, že jeho maximum byla tři motu proprio ročně (v letech 1988, 1994, 1999), ale obvykle se omezil na jedno nebo dvě ročně a čtyři roky (1990, 1991, 1995, 1996) nevydal žádné.

Geraldina Boniová, konzultantka Papežské rady pro legislativní texty (orgánu, který František de facto zbavil revizních a kontrolních povinností), neskrývá své obavy z Františkova centralismu a právní nadprodukce. Organické zákony a právní jistota jsou vzdálenou minulostí. Pravidla jsou často psána komisemi vytvořenými papežem, což je samospádem, protože při problémech s výkladem přicházejí změny a opravy, které způsobují další zmatky.

Pokud jde o způsob, jakým František řídí církev, citovaní pozorovatelé neváhají hovořit o bezuzdném monarchickém absolutismu a právním Bábelu. Styl, který se nedá srovnat s papeži, kteří mu předcházeli.

Ale i samotnou synodu, kterou František často vyzdvihuje a která by měla představovat triumf kolegiality, chápe zvláštním způsobem, jak je vidět na dvou synodách o rodině. Navíc papež, přestože (slovy) vyzdvihuje synodalitu, již nesvolává kardinály na konzistoř, a proto s nimi již nevede otevřenou diskusi.

Součástí je i časté odvolávání se na schválení každé nové normy vydané dikasteriem ve specifické podobě. Formulace totiž vylučuje možnost odvolání.

Profesor Paolo Cavana, profesor kanonického a církevního práva na Svobodné univerzitě Maria Santissima Assunta v Římě, při dokreslování situace neváhá hovořit o „driftu“, který „se v katolické církvi jeví jako zcela neobvyklý“. Ve skutečnosti „v legislativní produkci tohoto pontifikátu má právo tendenci být vnímáno převážně jako organizační a disciplinární faktor, tedy jako sankce, a to vždy v instrumentální funkci vzhledem k určeným vládním rozhodnutím, nikoli také jako základní nástroj záruky práv (a dodržování povinností) věřících“.