Bergogliovo motu proprio Spiritus Domini o úpravě kánonu 230 otevírá také ženám funkci lektorátu a akolyty. Takové služby v průběhu staletí vždy vykonávali pouze muži, protože stejně jako ostatní starověké funkce služeb kněžím v menším řádu vycházejí z diakonátu. Takže přerušením spojení s touto tradicí i diakonát může být „napaden“.
Kost hozená k dočasnému uklidnění hladu po kněžství žen u „německých biskupů“ a Jihoameričanů byla nebo bude další krok směrem k tomu, co není zatím přípustné?
Rozhodnutí papeže Františka upravit kánonem 230 § 1 Kodexu kanonického práva motu proprio Spiritus Domini nás nutí k přemýšlení. Dosavadní ustanovení, vymezovala pouze mužům možnost, figurovat jako lektoři nebo akolyté; nová verze naproti tomu naznačuje, že „laici, kteří mají věk a dovednosti k výkonu těchto služeb, rozhodnutím biskupské konference“, mohou být jimi pověřeni bez ohledu na pohlaví
Rušení nižších kněžských svěcení nastupilo v roce 1972 , kdy Pavel VI. v motu proprio Ministeria quaedam, uvedl: „….jelikož nižší svěcení nebyla vždy stejná ani řada funkcí k nimi spojená, jako je tomu i dnes, a byly vykonávány rovněž laiky, je vhodné tuto praxi přezkoumat a přizpůsobit ji dnešním potřebám, aby prvky, které se na těchto¨službách přestaly používat, byly vyloučeny a ty, které se ukáží jako užitečné, ať jsou uchovány; aťjsou tedy definovány ty, které jsou nezbytné “. A tak, aby bylo vyhověno tomuto podivnému kritériu „dnešních potřeb“, byl ostiariát, exorcistát a bez ještě většího zmatku i sudiakonát zrušeny. Funkce lektorátu a akolyty byly naopak zachovány, i když už ne jako funce nižích kněžských svěcení tj. „ připravující na jáhenské a poté kněžské svěcení, ale jako ustanovená ministeria, která má každý věrný věřící laik příležitost získat.
Otevření těchto služeb i věřícím se zdá být ve skutečnosti relevantnější pro jejich historický původ : v raném středověku stav klerik, a proto přístup k těmto službám, nebyl vyhrazen pro ty, kteří se vydali na cestu kněžství. Ale byl to Tridentská koncil na svém XXIII. zasedání, který připomněl, že „od počátku církve se používala jména následujících řádů a služeb, která jim byla vlastní: subdiakon, akolyta, exorcista, lektor, hostitel, i když ne ve stejné hodnosti. Kromě toho je subdiakonát zařazen otci a posvátnými koncily mezi hlavními řády;. Z tohoto důvodu byl XVII. Kánon tohoto zasedání věnováni obnově výše uvedených řádů: „Proto funkce svatých služeb, od diakonátu po ostiariát, chvályhodně používané v církvi od doby apoštolů, ale na mnoha místech po dlouhou dobu zanedbávané, mají být znovu využívány podle posvátných kánonů a nesmí být kacíři kritizováný jako zbytečné; svatá synoda, toužící horlivě dbát na tuto starodávnou tradici stanoví, že v budoucnu budou taková ministeria vykonávána spolu s těmi těch, která jsou v těchto řádech používána “. Byl uplatněn požadavek, aby pro výkon prvních čtyř (Ostiariát, Lectorái, Exorcista a Akolyta) byli upřednostňováni celibátní klerici, v jejichž nepřítomnosti byli k výkonu připuštěni „ženatí muži poctivého života, vhodní pro tyto úřady, kteří jsou jen jednou ženatí, a to pod podmínkou, že v kostele nosí tonzuru. Aby nebyli od kacířů kritizováni jako zbyteční, svatý synod, který si přeje znovu použít tento starodávný zvyk, stanoví, že v budoucnu by tyto služby měly být vykonávány podle ustanoveni v těchto řádů “.
Uplyne několik let a z neznámého důvodu některé z těchto funkcí „chvályhodně vítaných v církvi od dob apoštolů“, již nenacházejí své místo v církvi dvacátého století, a to ani v seminářích (s výjimkou „tradičních“ institutů ) …
Je důležité zdůraznit, že tyto služby byla vždy svěřovány pouze mužům: . Není to žádný odpor k ženám v tradiční praxi; motivaci pro tyto volby vysvětluje sv. Tomáš Akvinský: „V rané církvi byly kvůli nedostatku služebníků všechny nižší služby svěřeny jáhnům […]. Později však byly posvátné ordinace rozšířeny; a co měla Církev zahrnuto v jednom stupni, bylo výslovně svěřeno několika dalším stanoveným stupňům( Super Sent., lib. 4 d. 24 q. 2 a. 1 qc. 2 až 2). Nižší svěcení proto vycházejí z řádu jáhnů, jako proudy vody z jejich zdroje, i když jsou od něho odlišné. Bylo proto přirozené, že kandidáty na tyto „služby “ měli být kandidáti mužského pohlaví a to nejlépe celibátní (Pro prohloubení otázky mužnosti a celibátu viz knihu vydané Nuova Bussola „Prohlašuji vás za celibátní a čisté, ).
Důvod zavedení těchto nižších svěcení a jejich historického původu, včetně lektorátu a akolytů, proto spočívá v tom, že jsou nějakým způsobem spojena s jáhenským svěcením a při dnešním otevírání těchto služeb ženám byla provedena buď jen povrchní úvaha, která na toto spojení zapomněla (nebo ji považovala za hrubě nadbytečnou), nebo byla velmi dobře známá a směřuje k tomu vytvořit bojové věže na dobytí pevnosti Diakonátu. Jsou to evidentní příznaky rozkladu, respektive rozpadu katolicismu.
Jistě je opravdu těžké pochopit, jak může papež tvrdit, že „konsolidovaná praxe v latinské církvi ve skutečnosti potvrdila, že tyto laické služby založené na svátosti křtu byly svěřeny všem věřícím, kteří jsou vhodní, tedy mužům nebo ženám, jak to údajně implicitně stanoví kán. 230 odst. 2 “. Toto tvrzení je zjevně nesprávné: Součástí uvedeného kánonu je také § 1, který stanoví, že kandidáty na pro trvalou službu lektora a akolyty mohou být jedině muži laici( viri laici) »
Toto ustanovení ovšem Bergoglio zjevně pokládá za zastaralou relikvii ve spojení s diakonátem. Pravdou však je, že v Církvi neexistuje praxe, že takovéto liturgické služby byly svěřovány ženám: papež použil pochybný současný zvyk (lépe řečeno zlozvyk ) ministrantek, aby strhl další baštu zřízenou na obranu mužského diakonátu. V podstatě se jedná o další cílevědomý krok k protestantizaci katolické církve.
Na doplnění:
Jinou záležitostí je současná funkční těchto kategorií, která ve skutečnosti s původní funkcí nemá nic společného.
»Akolyta je ten, kdo přijal první a nejvýznamenější ze čtyř nižších svěcení církve, jeho úkolem je zažehnout a nosit svícny, lodičku s kadidlem, nachystat víno a vodu ke mši a poskytovat další služby u oltáře. V některých dobách akolyté sbírali dary od věřících, a po skončení mše je předali kněžím k rozdělování. Při slavné mši drželi patenu od obětování do přijímání, což později převzal podjáhen. Po Tridenstkém koncilu svítili akolyté jáhnovi při četbě evangelia. Tři akolyté zvaní palatini sloužili přímo papeži. Hlavně to však byli nositelé zažehnutých svící«.
Pramen: Nuovo dizionario scientifico e curioso sacro-profano Giovanni Francesco Pivati
Do přímého kontaktu s Eucharistií však nikdy nepřicházeli. To byla vždy funkce jáhnů, neboť jakékoliv zacházení s Eucharistií vždy předpokládalo vyšší svěcení. Současné pojetí akolytů je ryzí pokoncilní vynález, dříve v dějinách zcela neznámý a nepřijatelný.
Zavedení a ještě více praktické zneužívání této funce má jako svůj hlaví cíl protestantizovat neboli degradovat Eucharistii, přesněji řečeno skutečnou přítomnost Ježíše Krista pod způsobou chleba.
Poznámka: Kánon 230 KCP jako by byl stylizován záměrně tak nejednoznačně, aby umožňoval cokoliv. Funkce akolyty je tu zamíchána mezi jiné nepojmenované neliturgické funkce, přístupné pochopiteně i ženám.
Jak nedbale je kodex stylizován, dokazuje např. následující kánon 231. Jeho znění je totéž, jako bychom vydali nařízení : Laik. který je dočasně nebo trvale pověřen jezdit služebním autem, je povinen přihlásit se do autoškoly a získat patřičné vzdělání pro řádný výkon své služby, a plnit své úkoly svědomitě, se zájmem a pečlivě.