Období chorobných strachů

Kdosi bystře poznamenal, že za úspěchem takzvané očkovací kampaně nestojí ani tak strach z smrti, jako spíše strach z úplného vyloučení ze společenského života. V naší společnosti se smrt stala atrakcí, a to nejen v rekreační a filmové fikci, ale dokonce i v surové realitě násilí, nehod nebo sebevražd, které jsou natáčeny a šířeny na síti jen proto, aby s trestuhodným cynismem maximalizovaly názory a souhlas. Morbidní záliba v tomto druhu nezdravé podívané postupně předurčuje psychiku k tomu, aby zločiny nebývalé závažnosti a naprosto nepřijatelné činy kategorizovala jako „normální“, což usnadňuje proces Overtonova okna. Nekonečné zabíjení lidských bytostí v děloze je dnes vnímáno jako posvátné a nedotknutelné právo žen, zatímco zabíjení nevyléčitelně nemocných se již dlouho tiše praktikuje jako pravidlo. Asistovaná sebevražda je v některých evropských zemích povolena i z banálních důvodů: stačí subjektivní dojem, že už nemá cenu prodlužovat existenci, nebo jakékoli psychické utrpení, byť i nepatrné.

Není to tedy fyzická smrt, co děsí jedince, kteří jsou jí naopak často lapeni nejen kvůli nesnesitelnému břemenu života v „civilizaci“ konzumu, ale také kvůli oné svůdné auře tajemství, která kvůli náboženské nevědomosti zahaluje neznámo příštího života. Mnozí jsou přesvědčeni, že se automaticky dostanou do šťastného světa gnostických bájí, v němž se božská jiskra, nyní vězněná v těle, znovu spojí s velkým světlem, od něhož se měla oddělit…, zatímco místo toho se ocitnou před Soudem, aby se zodpovídali ze svých hříchů. Člověku se ani nechce věřit, do jaké míry proniklo haraburdí New Age se svými nepřehlédnutelnými esoterickými pojmy převzatými z hinduismu do myšlení a jazyka i mnoha praktikujících (ale málo vzdělaných) katolíků. Při bližším pohledu se ve skutečnosti jedná o nihilistickou vizi, v níž člověk anihiluje jak vědomí vlastní individuality, tak morálních povinností. Činnost svědomí se rozmělňuje v mlhavém moralistickém sentimentalismu, který je zcela slepý ke skutečným chybám, přestože jsou závažné.

V pseudomysticismu sjednocení s celkem je jedinec vtažen do víru nečistoty a chtíče, jímž se snaží překonat pocit izolace a konečnosti, který ho svírá, ne-li proniknout dusivým pláštěm materialismu s iluzí, že je schopen překonat sám sebe v aktu zvnějšnění, který však zůstává neplodný a způsobuje, že pokaždé znovu upadá do frustrujícího pocitu prázdnoty a bezmoci. S úplným odstraněním transcendence je ve skutečnosti nemožné, aby se člověk uklidnil a našel smysl své existence, protože zapomněl na svůj původ a odstranil z obzoru svůj konečný cíl. Vnímání jeho identity, zbavené metafyzického základu, se rozplývá v potřebě patřit ke skupině, bez níž podle něj nemůže přežít. V takové kulturn atmosféře se sociální vyloučení jeví jako nejhorší ze všech možných zel, protože lidé se stali neschopnými žít samostatně a již se neobejdou bez prostředí, s nímž jsou neustále ve spojení, i když jen digitálním.

Tato situace však nemusí nutně podporovat růst skutečných vztahů, naopak, neustálé propojení vychází ze sobecké vypočítavosti a vytváří závislost. Něco jiinéhp totiž nehledají s ohledem na vzájemné dobro, ale podle individuálních potřeb, které jsou často zbytečné nebo umělé. Člověk se snadno vrací do předracionálního infantilního stádia, v němž věří, že je středem všeho, je osvobozen od všech povinností a obdařen pouze nezpochybnitelnými právy. Výsledkem tohoto procesu je nevyhnutelně věčný a rozšířený konflikt v každé oblasti: každý člověk přenáší vinu za své nepohodlí na někoho jiného, aniž by se ptal na svá vlastní selhání, protože jeho svědomí rozpuštěné v kolektivu mu již nedovoluje vnímat sebe sama jako individuálního nositele odpovědnosti. Pokud se člověk nemůže vyhnout přiznání problému v sobě samém, může s pomocí určité psychologie určit jeho jedinou příčinu ve svých rodičích nebo jiných autoritách, což má podobný účinek jako zbavení se jakéhokoli břemene.

Není těžké pochopit, že ve stavu takové nezralosti a nesamostatnosti je pouhá možnost vyřazení ze společenského života schopna vyvolat nesnesitelné úzkosti a trápení. Zatímco zdravý vztah může přetrvat i při dlouhém fyzickém odloučení, sociální horečka se neobejde bez neustálých kontaktů a vztahů, jakkoli povrchních a klamných. Dnes by například bylo neúnosné vyřazení ze společenského života schopné vyvolat nesnesitelné úzkosti a trápení. Zatímco zdravý vztah může přetrvat i při dlouhém fyzickém odloučení, společenská horečka se neobejde bez neustálých kontaktů a vztahů, jakkoli povrchních a zklamávajících. Dnes by například bylo nemyslitelné, aby dívka, stejně jako za poslední světové války, čekala roky na návrat svého snoubence z fronty a spokojila se s několika roztroušenými dopisy: pokud ho nemůže mít na telefonu alespoň dvě hodiny denně, cítí se mrtvá, zatímco to, že není v reálném čase informována o každém jeho kroku, v ní vyvolává fobie z opuštění nebo zrady. Krása lidských vztahů se tak mění v ochromující otroctví, vězení bez úniku, noční můru plnou pochybností, podezření a obsesí, které mohou snadno přerůst v patologické stavy a znemožnit stabilitu vztahu.

Dosažený výsledek je tedy opačný než požadovaný, ale dokonale odpovídá cílům panoucích mistrů: společnost, která je dezintegrovaná, atomizovaná a rozdělená na protichůdné fronty, může být libovolně manipulována, aby se mohla orientovat podle předem připravených plánů, které využívají strachu jednotlivců, kteří jsou ve skutečnosti stále více izolovaní a bezmocní, vydáni na milost a nemilost událostem, které jsou mimo jejich moc, mentálně naprogramováni propagandou, která je všude a bez ustání zasahuje díky mobilním telefonům připojeným k síti a které se staly prakticky nepostradatelnými. Proto se většina Italů – ať už ze strachu z onemocnění, vyloučení nebo ztráty zaměstnání – nechala otrávit pod záminkou prevence skupiny [spolehlivě] umělých patogenů, jejichž smrtelnost se ukázala jako velmi nízká, ale které byly prezentovány jako nový dýmějový mor. Od té doby, co vlna hrůzy opadla, přicházejí klauni systému znovu, aby poplašili masy další smrtelnou hrozbou, kterou už nemají na svědomí netopýři, ale opice…

Uvidíme, jak se současná hierarchie postaví tváří v tvář nové mizanscéně v naději, že tentokrát jí podpoří důstojnost a rozumnost. Mnoho duchovních se navíc bude muset zodpovídat ze spolupráce, kterou slovem i skutkem přímo poskytli právě započatému masakru: Již nyní jsou tisíce obětí neklasifikovaných nemocí, nevysvětlitelných onemocnění nervového a kardiovaskulárního systému, nádorů, které se probudily z latentního stavu nebo se rozvinuly s neuvěřitelnou rychlostí… Bez nadsázky lze v tomto případě hovořit o genocidě plánované a prováděné vládci, které lze přirovnat k bioteroristům, ne náhodou příznivcům ukrajinských neonacistů vmanévrovaných anglo-sionistickou finanční špičkou. Trest, který na ně dopadne, bude velmi tvrdý, ale mnohem tvrdší je trest, který čeká ty, kdo měli jako pastýři bránit stádo, místo aby je vydali vlkům. Nemine to ani plejádu institucí, které se aktivně podílely na propagandě, jež způsobuje smrt. V konečném důsledku musí každého rozumného člověka bodnout spásný strach, tím spíše, má-li víru: ne strach ze sociální smrti, ale z náhlé smrti a Božího soudu. Je to láska, která nás vybízí, abychom na to pamatovali.

Je čas, aby v Božím domě začal soud (1 Pt 4,17).

  Don Elia