O co jde? Ve hře je degradace Kristovy oběti

Komentář redakce Chiesa e post concilio

Podle tradice církve:

– episkopát je ztotožňován s kněžstvím Melchisedechovým a připomíná kněžství Aronovo;

– kněží – presbyteri (starší, jako 72 poslaných Ježíšem) se ztotožňují se 70 staršími, „Cohanim“, již přinášeli každodenní oběti. V hebrejštině – cohen označuje toho, kdo „stojí“ v čele před shromážděním, uděluje kněžské požehnání a vede shromáždění;

– vyšší, neboli posvátné ordinace (podjáhen, jáhen, kněz) a všechny ostatní nižší řády (akolyta, exorcista, lektor, vrátný) jsou ztotožňovány s Levity (potomky kmene Levi, s kultovní rolí podřízenou roli kněze), to znamená, že jsou jmenovitě zařazeni jako pomocníci.

Pavel VI. (v Ministeria quaedam) přehodnotil takzvané „nižší ordinace“ (ostiariátexorcismus – prováděné v jiných formách jako subdiakonát), tím změnil vymezení „posvátných ordinací (svěcení)“ na pouhé „služby“, čímž je částečně ‚zpřístupnil‘ i laikům, jakožto ustanovení Druhého vatikánského koncilu. Rozsah a důvod této dedukce je jasný: mše svatá přestává být obětí a je transformována na pouhou „večeři“, čímž je zrušena také „služba oltáře“ a je zaveden „stůl“ [ zde ].

Co tedy vyloučil Pavel VI.? Eliminoval „kněžskou třídu“ spolu s ontologickými údaji vyplývajícími z přiřazení konkrétní funkce, nyní degradované na pouhou službu: do které byli mladí seminaristé uvedeni skrze tonzuru, která nespočívala pouze v ostříhání vlasů, ale hlavně v symbolu zřeknutí se světa a v příslušnosti ke Kristu. Během obřadu tonzury byli budoucí kněží poprvé oděni do kleriky, kněžského roucha, aby pak, pokud by neopustili seminář před svým kněžským svěcením, zůstalo jejich oděvem pro celý jejich budoucí život.

Každý z nižších řádů s sebou nese určité funkce, které umožňují, aby se klerik mohl více podílet na posvátné liturgii, i když je prozřetelně stále přítomen v tradičním světě. Zatímco dnes, s reformou Pavla VI. a s jejími důsledky se duchovenstvo samo ideologicky proměnilo ve „službu“, protože nyní vlastně všichni věřící jsou také kněžími (ve skutečnosti dochází ke zmatku mezi vysvěceným kněžstvím kněze – alter Christus – a všeobecným kněžstvím věřících). Reforma, pokud měla snížit vzdálenost mezi věřícími a duchovenstvem a omezit dopady klerikalismu „vysvěcených“, ve skutečnosti neudělala nic jiného, než že způsobila v katolicismu určitý zmatek, který definoval Benedikt XVI. jako „klerikalizaci laiků a laicizaci duchovenstva“, což ve skutečnosti odpovídá degradaci svátostného kněžství.

2. Další objasnění:

Podstatnější je kanonické vysvětlení pojímané z liturgického hlediska, které se nesoustřeďuje pouze na role, ale také na základní a podstatný kontext, v němž tito lidé jednají a vystupují, a tím je mše svatá.

Eucharistická liturgie je na rozdíl od liturgie hodin plným projevem ordinovaného (svátostného) kněžství. Rozdělovat ji tím, když říkáme, že je složena ze dvou částí, z nichž jedna (kánon) je touto liturgií plně a druhá (liturgie slova) již ne zcela, znamená kalit vodu.

Je-li celá mešní liturgie výrazem ordinovaného (svátostného) kněžství, je pochopitelné, proč i čtení kdysi prováděl kněz nebo vysvěcený služebník, a to i v ženském klášteře.

To, co dnes prožíváme, není ve skutečnosti nic jiného než ponižování eucharistické liturgie (s knězem stále více podobným laikům v jeho poslání a v jeho podstatě) a vzestup laiků (se zavedením pojmu „Boží lid“, který pak svým způsobem „koncelebruje“ i v eucharistické liturgii). Oběť věřících (a shromáždění) vyplývá z oběti Kristovy, když je vše naplněno.

Skutečnost je naopak taková, že eucharistická liturgie tím, že přijímá „Amen“ věřících, nedělá žádným způsobem z věřících koncelebranty, protože duší obřadu je posvěcený kněz, který vzývá Ducha a činí Pána přítomným v chlebu a víně a on jediný jedná in persona Christi. Není náhodou, že od prvních století se říkalo, že biskup je „Kristovým zástupcem“ (vikářem), neboť ho zastupuje při eucharistické slavnosti (Ignác z Antiochie).

Odmítnutí tohoto titulu (jak to nedávno učinil Bergoglio), znamená dokonce (i zde!) degradaci kněžství, a tím se sleduje, aby se přiblížilo k laické roli a identitě.

Následkem toho je ovšem degradována samotná mše a pokud je degradována ordinovaná služba, blíží se ve skutečnosti k oněm tak zvaným „službám“ požadovaným Pavlem VI., jako čistě funkčním (spíše než ontologickým) realitám, stejně jako název „pastor“ je funkční pro luteránský svět.

Oficiální zavedení žen do oblasti eucharistické liturgie tedy není poctou ženskému pohlaví (jak se někteří mohou domnívat ), ale důrazem na čistě laicizovanou funkci pronikající do eucharistické oblasti, která by představovala v rovině kléru jedině charakter výjimky, a spolu s  tím další oficiální diminutio (pokles) kněžské důstojnosti (podle protestantkého vzoru)-

Redakce Chiesa e post concilio