Nástup anticírkve – Závěr

Příchod papeže Františka se v Božím řádu věcí projevil jako velké a pravé požehnání. Je tomu již více než sto let, co v lůně církve klíčí skrytý konflikt: konflikt výslovně odhalený papež Lvem XIII., částečně zadržený sv. Piem X., posléze pak rozvinutý na 2VK.

Pod Františkem, prvním papežem jezuitou, prvním papežem z Ameriky a prvním papežem, který přijal kněžské svěcení v nové ritu, propukl uvnitř s potenciálem učinit církev co nejmenší, ale také co nejvěrnější. Z toho plyne, že plodí strach i mezi nejbystřejšími z kléru, kteří v důsledku formace, výchovy a zkušeností jsou jediní schopni vidět co nejdále, a lépe než průměrný laik nazírat důsledky jak otevřeného konfliktu, tak přetrvávání existující situace.

Apoštolská exhortace Amoris laetitia je katalyzátor, který vytvořil rozdělení nejen mezi biskupy a různými biskupskými konferencemi, ale rozdělil také kněze od jejich biskupů, jedny od druhých a mezi laiky zasel strach a zmatek. Jako trojský kůň vnáší Amoris Laetitia duchovní zkázu do celé církve, ale je výzvou k odvaze a překonání strachu. V obou případech se vytvořila situace, v níž se oddělila anticírkev, o které mluví Jan Pavel II., od církve založené Kristem. Za tohoto nastupujícího rozdělení se každý z nás, jako kdysi andělé, musí rozhodnout, zda dává přednost lži s Luciferem, nebo se chce si raději přidržet pravdy, a to bez něho.

Když z tohoto zřetele interpretujeme Amoris Laetitia „v kontinuitě s naukou Magisteria“, konflikt pokračuje podvratným způsobem, přičemž anticírkev sice lépe prosperuje tím, jak hovoří tak i onak v dvojznačnostech a nejasnostech, ale přitom má strach před „sensus catholicus“. Naopak kdyby měla být interpretována jako skutečně odporující věčnému magisteriu, dá se obtížně odhadnout, jak by se mohla vyhnout otevřenému rozkolu a ještě obtížnější bude předvídat, jaký nakonec bude její dopad.

Záleží na papeži Františkovi, jehož posláním je upevňovat své bratry a řešit spory a důsledky vyplývající z Amoris Laetitia; protože to nedělá, rodí se obrovský strach a nejistoty, které vedou ke střetům a rozdělením. Pokud si však uvědomíme, že jsme povoláni, abychom zůstávali především sjednoceni s Kristem (50) a skrze něho s těmi, kteří jsou jeho (51), bude tento strach mnohem menší.

Abychom nakonec svůj strach překonali, je nutné uvědomit si realitu své situace. To znamená, jelikož příčinou našeho strachu je nevědomost, musíme uznat, že problém spočívá v identifikaci povahy tohoto problému. Bohu díky, tuto práci vykonal již Pius X. a demaskoval modernismus jako vnitřního nepřítele; a Pavel VI. při 60. výročí slunečního zázraku popsal základ úspěchu vnitřního nepřítele: rozdělení katolického světa je dílem ďáblovy oháňky. Satanovy temnoty vstoupily a pronikly do katolické církve od jejího vrcholu. Odpadlictví, ztráta víry se šíří do celého světa z nejvyšší úrovně církve (52). Když chápeme, že zlo velkého odpadlictví, o kterém mluví apoštolové (53), se může stát skutečně hrozivé, a když slyšíme mluvit o jeho původu, velikosti, rozsahu a moci, je přirozené, že jsme zachváceni strachem.

Abychom svůj strach překonali, musíme nejdříve identifikovat jeho různé projevy. Za předpokladu, že milujeme pastýře, které Kristus ustanovil, aby byli strážci našich duší (54), náš strach je překonatelný. Náš strach je možno pokládat za těžký, pokud si připustíme, že pravá církev může zmizet, anebo že bludná nauka může zachvátit i ty nejrozhodnější mezi námi. Proto musíme být horliví a ochotní bránit církev tím, že za prvé – žijeme a zachováme nekompromisně její nauku; za druhé, že hlásáme odvážně ze střech její pravdu (55); a za třetí, že zůstáváme připraveni a ochotni za ni zemřít jako Makabejští mučedníci. Tak bude poražen první projev strachu: lenost.

Vědomí skutečnosti, že jsme si na tento svět nic nepřinesli a nic si z něho nemůžeme odnést (56), mělo by postačit k tomu, abychom překonali neklid a nerozhodnost, druhý projev strachu. Ztráta našeho zaměstnání, postavení, rodiny, přátel, to vše je pramálo důležité ve srovnání s úkolem zůstat věrni církvi a Kristu, který je světlo (57) postavené na svícen, aby osvěcovalo celý dům (58). Radostná vytrvalost apoštolů poté, co vytrpěli pohanu pro jeho Jméno (59), ukazuje, že bázlivost, třetí projev strachu, může být překonána, když si uvědomujeme, že se absolutně nemáme čeho bát, i když budeme zesměšňováni, ztrapňováni nebo trestáni, že jsme udělali to, co je spravedlivé a správné (60).

Když nás přepadne strach, je zásadně vnější a je vyvolán nečekaně tím, že se nám náhle jeví jako možné to, co bylo dosud nemyslitelné. Děsí nás, když pozorujeme církev, kterou milujeme a o níž víme, že je lodičkou Petrovou, jak je napadána, ze všech stran ohrožena je jako bez kormidelníka a dokonce projevuje známky počínající zkázy. Pak musíme čerpat odvahu z vyprávění apoštolů z evangelia, jak byli přepadeni noční bouři na Galilejském moři (61) a jejich Pán na zádi spal; i když byli vyděšeni, usilovali zbavit se vody. I když jsme jako oni zděšeni, musíme pracovat ještě intenzivněji a volat: Pane, nezáleží ti na tom, že toneme? Tak se překonává děs a otupělost, čtvrtý a pátý projev strachu.

Aktuální situace v církvi a ve světě je důsledkem naší nevěrnosti a našich hříchů, jak nám Maria dostatečně vyjasnila před sto lety ve Fatimě. Naše hříchy nám nahánějí úzkost, zvláště když si uvědomujeme, že jsme znovu odpovědní za ukřižování Krista, tentokrát v jeho mystickém těle. S přesvědčením, že Bůh je vždy ochoten odpustit a být milosrdný vůči kajícímu hříšníkovi, bijme se v prsa se slovy: Pane, buď milostiv nám hříšným, a tak přemáhejme úzkost, čtvrtý projev strachu. Křtem jsme se stali údy bojující církve a biřmováním Kristovými vojáky; byli jsme povoláni a vyzbrojeni pro boj na život a na smrt se třemi nesmiřitelnými nepřáteli naší duše: světem, tělem a ďáblem. Víme tedy, že vedeme boj s knížaty a mocnostmi tohoto temného světa, proti duchům zla v povětří (62). Pán nám výslovně zdůraznil, abychom se nebáli těch, kteří zabíjejí tělo, ale nemohou zabít duši. Kristus nás varuje před falešnými proroky (63), kteří budou konat divy, takže kdyby bylo možné, svedli by i spravedlivé (64). Svět jim dává přednost jen proto, že nesnáší zdravou nauku (65) a dává přednost bajkám (66). Těch se musíme bát, protože svádějí do věčné záhuby, zesměšňují přísnost evangelia a nahrazují je dvojsmyslnými zmatenými naukami (67). Nemůžeme důvěřovat těm, kteří jako přátelé Eleazara se ze zvláštního soucitu tváří, jakoby měli na mysli naše dobro, ale musíme se bát Stvořitele všech věcí, jehož zákonem je život (68).

Bůh nám řekl, abychom poslouchali jeho Syna (69). Přísnost evangelia, neboli jak říká sv. Vincenc Lerinský slova, jež věřili věřící „vždy, všude a všichni“, to je to, co vede ke spáse duší (70). Jakékoliv iluze o přílišné přísnosti Kristova evangelia (71), která vznikly na základě ‚moderních studií‘ a vynořily se na povrch jako jeho nové a hlubší pochopení, nejen je redukuje na evangelium pouze lidské (72), ale přináší farizejskou spravedlnost (73) a působí velké duchovní škody duším.

Spása duší je nejvyšší zákon (74). To byl důvod, proč před sto lety přišla Maria do Fatimy a přiměla děti, aby si osvojily přísný životní způsob a praktikovaly pokání, aby ubozí hříšníci nepadali do pekla. Důvěřujme jejím slovům, že její Srdce nakonec zvítězí. Buďme silní a nebojme se! Bojujme bez váhání nejen soukromě, ale i veřejně, nikoliv za zavřenými dveřmi, ale otevřeně. Mějme odvahu bránit svou víru. Nebojme se!

Poznámky:

50 1Kor.1:12

51 Řím.1:6; 7:4, 1Kor.1:10, 2Kor.18:8

52 Papež Pavel VI. 13. října 1977: K šedesátému výročí fatimských  zjevení

53 2Thess.2:3

54 1Petr.5:2

55 Lk.12:3

56 1Tim.6:7

57 Jan.1:9; 3:21; 8:12; 12:46

58 Mt.5:15

59 Sk.5:41

60 2Tim.2:9; Heb.11:36; 1Petr.2:20, 3:14-17, 4:12-19

61 Mk.4:38

62 Ef.6:12

63 Mt.24:11

64 Mk.13:22

65 Lk.6:26

66 2Tim.4:3-4, 1Tim.4:1, 2Petr.2:1

67 1Tim.4:1

68 Přís19:16

69 Mt.17:5; Mt.9:7; Lk.9:35

70 Catholic is defined as “quod semper, ubique et ab omnibus”. That is, catholicity implies antiquity, universality and consent.

71 Gal.1:6-9; Heb.13:9

72 2Kor.11:4

73 Mt.5:19-20

74 Kodex kanonického práva. závěr kán. 1752