Musel přijít muslim, aby nám řekl to, co je pro papeže a biskupy tabu.
S obdivuhodnou časovou souhrou ráno v neděli Letnic, několik hodin po teroristickém útoku v Londýně, ke kterému došlo oné noci, zveřejnil deník italských biskupů Avvenire na své první stránce editorial od egyptského muslima Wael Farouqa, který konečně hovoří od prvního řádku o tom, co si nejvyšší exponenti katolické hierarchie dovolují tvrdošíjně popírat, že totiž existuje podstatná vazba mezi islámským terorismem a určitou doktrínou téhož islámu.
Farouq napsal tento editorial dříve, než došlo v Londýně k masakru, o kterém Avvenire z časových důvodů ještě nepřinesl zprávu. A s udivující souhrou se jeho článek objevil vedle článku s prvním velkým interview nového předsedy italské biskupské konference kardinála Gualtiera Bassettiho, který před několika dny jako čerstvě jmenovaný tvrdil úplný opak toho, co prohlásil Farouq:
Mluví se o islámských teroristech, ale to nejsou islamisté, i když ve chvíli, kdy zabíjejí nebo páchají sebevraždu, pronášejí Alláhovo jméno. To nejsou islamisté; jsou to bytosti, které se zbláznily ze zuřivosti a nenávisti.
Jak je všeobecně známo, „islám je náboženství míru“ a nemá nic společného s teroristickými činy spáchanými jeho jménem, což je také téze papeže Františka. Ale jistě to není téze jeho předchůdce Benedikta XVI., kterou výslovně pronesl tentýž Farouq v předvečer cesty papeže Františka do Egypta v měsíci dubnu:
Třída muslimských intelektuálů musí najít svou cestu, aby vyšla z krize, ve které se nachází. Je to krize používání rozumu, jak to správně označil papež Ratzinger v Řeznu.
Dotyčný Farouq přednáší lingvistické vědy na Katolické univerzitě v Miláně. Je také docentem arabských jazyků na Americké univerzitě v Káhiře a pořádá kurzy na četných mezinárodních univerzitách v New Yorku, Washingtonu, Madridu, Turíně, Bologni a také na Notre Dame Univerzity v Indianě.
Poznal zblízka v Egyptě vývoj islámského radikalismu v sedmdesátých letech za Anwara al-Sadata s podporou arabských monarchů z Perského zálivu, který byl propagován v mešitách po celá desetiletí mezi všemi vrstvami populace za rostoucího utrpení koptických křesťanů napadaných z nenávisti pro jejich víru.
Jeho dnešní analýza teroristických útoků na celém světě ve jménu Islámského státu a jiných džihádistických formací jde přímo ke kořenům této vlny násilí, za kterou jsou odpovědni – jak vysvětluje – také vůdcové tzv. „umírněného“ islámu, a z jiných důvodů také „západní státy se svým opěvovaným multikulturalismem“.
Nezbývá než přečíst si, co Farouq ve svém editorialu v Avvenire 4. června píše.
Musel přijít muslim, aby nám řekl o islámu slova, která papež a biskupové nemají odvahu vyslovit, nebo je vyslovit nechtějí.
Wael Farouq
KDO ZABÍJÍ, VĚŘÍ V URČITOU PŘESNOU DOKTRÍNU
Wael Farouq
Kdo zabíjí sám sebe nebo druhé, věří v určitou doktrínu. A masakry se dále hromadí od srdce Evropy až k srdcím tolika zraněných v Asii a v Africe. Proto pokud se má tato krvavá řeka zastavit, musí se tato doktrína očistit od interpretací, které přivádějí osoby islámské víry do náruče terorismu.
Někdo by mohl namítat a říct dokonce, že saudský wahabitský mufti odsuzuje terorismus. To je pravda, ale mufti odmítá pluralismus a lidská práva, a to je nevylučitelná kontradikce.
Někdo by by mohl namítat, že al-Azhar brání pluralismus a nabízí islámský základ lidským právům. Také to je pravda, ale al-Azhar nic nenamítá proti politické instrumentalizaci.
Někdo jiný by mohl namítat, že egyptský prezident přece vyhlásil reformu náboženského dialogu. Pravda, ale to, čím naopak hrozí, je uskutečnění reformy v uplatňování moci, aby byla použitelná k vymazání demokracie. Proč by jinak egyptský stát souhlasil – při zjevném porušování ústavy – s existencí náboženské strany salafity al-Noura, který vyzývá, abychom neposílali pozdravy křesťanům a neodpovídali jim na jejich pozdravy?
Mohl by zde být někdo, kdo říká, že západní vlády dělají všechno pro to, aby zabránily násilí, aniž by přitom narušovaly lidská práva muslimských občanů. Takže to, čím se liší teroristé od barbarů, je jejich víra v lidská práva.
Tyto vlády ve skutečnosti bojují pouze se symptomy choroby, ale ponechávají samotnou nemoc, aby se zhoršovala. Kolik je těch vlád, které přijímají teroristy na útěku ze zemí s islámskou většinou? Kolik z nich hostí organizace politického islámu, především Muslimského bratrstva, které jsou zdrojem této násilnické ideologie? Kolik se jich vyhýbá odsouzení wahábitských režimů, dokonce uzavírají s nimi přátelství a prodávají jim zbraně, které pak, jak uznávají samotné vlády, končí v rukou teroristů? Opravdu by nebylo možné izolovat tyto režimy, které podávají tuto chorobou interpretaci islámu, jako to udělala Jižní Afrika s apartheidem? Je snad rasismus něco většího než prolévání krve toho, kdo je „jiný“? Lze nebrat přitom v úvahu ani vlastní život?
Pluralismus západní společnosti dnes vylučuje cíle, pro které byl určen, a pracuje přímo proti nim. Nepreferuje osobu, ale stereotypy a ideologie. Ve Velké Británii na příklad „integrace“ znamená uznání šárijských tribunálů, které urážejí práva žen a věnují bez kontroly a bez omezení miliony extrémistům v Perském zálivu a v islámských organizacích.
Západ se zasvětil pluralismu a lidským právům, aby se neopakovaly bolestné zkušenosti z nacismu a fašismu, ale musíme se ptát: nepředstavovaly nacismus a fašismus svrchovanost stereotypu nad lidskou osobou? Nevěřily v něco vyššího než je lidská osoba, co ospravedlňuje umírání a zabíjení? A dnes? Neexistuje snad riziko, že „multikulturalismus“ se transformuje do stereotypu, který je důležitější než osoba a její autentická základní práva?Pramen: Chiesa e post concilio Sandro Magister