6. 9. 2018
Kardinál Francesco Coccopalmerio
Arcibiskup Carlo Maria Viganò, který vynesl na světlo existenci skandální sítě ve Vatikánu a jmenoval odpovědné činitele, počínaje nejvyššími místy, má být stíhán za to, že vyslovil pravdu? Papež údajně zkoumá tuto možnost, jak to potvrzuje několik pramenů. Radil se s kardinálem Coccopalmeriem a dalším církevním právníkem.
Pokud tato zpráva platí, pak expertem povolaným k vyslovení této sankce má být právě Coccopalmerio, jeden z obviněných lobbistů gay v USA, kteří se roztahují ve Vatikánu. Nesmíme zapomenout, že kardinálův sekretář mons. Luigi Capozzi je zapleten do případu orgií, ve kterém má být vyjasněna také role jeho představeného.
Ale sám problém je jiný. Katolická církev jako viditelná společnost má své trestní právo, které má postihovat ty, kdo porušují její zákony.
Je třeba rozlišovat mezi hříchem a deliktem. Hřích se týká porušení mravního zákona, delikt porušení kanonického práva, které je přirozeně odlišné od civilních zákonů platných ve státech.
Všechny delikty jsou hříšné, ale nikoliv všechny hříchy jsou delikty. Existují delikty, které jsou obsaženy jak v civilní tak církevní legislativě, a jedním z nich je pedofilie, ale jsou jiné delikty, které stíhá pouze kanonické právo a nikoliv civilní trestní řád.
Homosexualita a konkubinát nejsou ve většině států pokládány za zločiny, ale zůstávají těžkými delikty pro příslušníky kléru, a jako takové jsou stíhány podle kanonického práva. Deliktem není každý skutek, který překračuje zákon, nýbrž pouze takový, pro který je přesně vymezen a je stanovena konkrétní sankce podle principu nullum crimen, nulla pena sine lege. (neexistuje trest bez deliktu a bez zákona)
Kodex kanonického práva, jak nedávno připomněl P. Giovanni Scalese na svém blogu Antiquo Robore, pokládá za delikt nejen zneužití mladistvých, ale také jiné hříchy proti šestému přikázání, jako je konkubinát a skandální situace, jakou přestavuje praktikovaná homosexualita.
Zdá se, že tato rozlišení nejsou jasná současnému papeži, který vyhlašuje „nulovou toleranci“ proti civilním činům, jako je pedofilie, ale dovolává se „odpuštění a milosrdenství“ pro „hříchy mládí“ jako je homosexualita, a zapomíná, že tento zločin je v církevním zákoníku výslovně jmenován.
A zde dochází ke kontradikci: církevní zákony mají být použity, aby postihly nikoliv nemravný klérus, ale toho, kdo nemravnosti kléru odhaluje, jak to činí mons. Viganò, který se ve svém svědectví pohybuje přesně v mezích stanovených církevními reformátory, jako je sv. Petr Damián a sv. Bernardin Sienský.
Jaký kanonický důvod by mohl být na odvážného arcibiskupa aplikován? Papež František by mohl odpovědět, jak je tomu ve Fedrově bajce: nepotřebuji uvádět žádné důvody, já trestám quia nominor leo, protože jsem silnější.
Jestliže však autorita není uplatněna, aby sloužila pravdě, dochází ke zneužití moci, a pak oběť tohoto zneužití nabývá moc, kterou jí nikdo nemůže odejmout: sílu pravdy. V tomto tragickém momentu života církve to, co žádají nejen katolíci, ale veřejné mínění tohoto světa od lidí církve, je: aby „žili beze lži“, mám-li užít slavného Solženicinova výroku. Doba socialistických diktatur skončila a je úkolem pravdy, aby se prosadila.
Roberto de Mattei, Corripondenza Romana