26. 4. 20167
Jak to, že milánský kardinál de facto protiřečí Ježíši Kristu?
Paolo Pasqualucci: Jako aplikaci Koncilu chce kardinál Scola pomáhat muslimům, aby dělali pokroky ve svém náboženství.
V interview pro Corriere della Sera vychvaloval kardinál Scola mezináboženský „dialog“. Imigraci pokládá v současnosti za tragický fakt, avšak globálně přijatelný. Církev nemůže zavírat oči. Nabízí jako první svou náruč.
Otázka: Příklad?
Odpověď: Někteří muslimští mládenci navštěvují již oratoře. Pomáháme jim praktikovat jejich náboženství, modlit se jejich modlitby, jíst jejich jídla a setrvávat spolu s mladými křesťany.
Církev má pomáhat muslimům, aby se stali dobrými muslimy.
Přirozeně, současná církev se žádným způsobem nesnaží obrátit „muslimské mládence“ na pravou víru, jedinou víru, která přináší spásu, nevysvobozuje je z jejich temnot. Chci říci: Obracet je i nepřímo, vykládat jim např. principy křesťanství a učit je těmto principům místo jejich náboženství. To nikdy. Znamenalo by to bránit jim v jejich náboženské svobodě a podle nauky 2VK činit násilí jejich osobnosti (Dignitatis Humanae o náboženské svobodě čl. 2 a 3).
Avšak když náš zmrtvýchvstalý Pán přikázal svým učedníkům v Galilei: Dána je mi veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte tedy a učiňte mi učedníky ze všech národů, křtěte je ve jménu Otce, Syna a Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal (Mt 28, 18-20), vyzýval snad apoštoly, aby činili násilí duším pohanů, které měli obrátit ke Kristu? A stejně tak, vyzýval urážet osobnost nevěřících, když se zjevil jedenácti shromážděným u stolu a řekl jim: Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu stvoření. Kdo uvěří a bude pokřtěn, bude spasen, kdo neuvěří, bude zavržen (Mk 16, 15-16)?
Ale hlásat opak, to znamená dělat přesný protiklad toho, co Pán nařídil. Eminence, odkud jste to vzal, kdo Vás to naučil? Je to řečnická otázka: Přece onen pastorační II. ekumenický vatikánský koncil, odkud odjinud, z které jiné kazatelny může pocházet podobné falšování autentického poslání Církve?
Nacházíme to v posledním odstavci, §2 přeslavné koncilní deklarace Nostra Aetate věnované různým náboženstvím: „Proto církev nabádá své věřící, aby s rozvážností a láskou prostřednictvím dialogu a spolupráce se stoupenci jiných náboženství uznávali, chránili a podporovali duchovní a mravní dobro i společensko kulturní hodnoty, které u nich jsou.
Citoval jsem již tuto pasáž v rozhovoru na svém blogu 28. března: Proč baron von Boeselager chce, aby Maltézský řád nikoho neobracel? Protože aplikuje nauku koncilu: „…důstojnost těch, kterým pomáháme, nám ukládá povinnost nic jim neukládat“, to je stejná podřízenost praxi, jakou aplikuje kardinál Scola ve svém interview. Nic se jim nesmí ukládat; jinak řečeno, nesmíme je učit našemu náboženství, je zakázáno pokoušet se o jejich obrácení. Kardinál je ještě důkladnější: je třeba jim pomáhat praktikovat jejich náboženství podle různých aspektů jejich kultu. Jak nevidět, že tímto způsobem se aplikuje to, co přikázal koncil, tj.: uznávat, chránit a podporovat duchovní a mravní dobro i společensko kulturní hodnoty, které nacházejí v praktikování jiných náboženství?
Kdyby si takto počínali apoštolové, kolik pohanů by obrátili ke Kristu? I toto je rétorická otázka. Žádného, to je jasné. A proto se nebudeme divit, když v důsledku ekumenické a dialogické náruče milánské diecéze k muslimským imigrantům budou to nakonec milánští katolíci, návštěvníci oratoře se svým obrácením k islámu. Nebylo by toto poslední neštěstí součástí Božího trestu, že byla odhozena veškerá katolicita počínaje vatikánským koncilem?
Dovětek: „vždy vydávat svědectví víry a křesťanského života“, připojený k právě citovanému textu Nostra Aetate nemá naprosto žádný smysl a představuje contradictio in terminis, neboli tropí si šašky z rozumných lidí. Neboť svědectví víry a křesťanského života, pokud je autentické, zcela vylučuje uznávat, chránit a podporovat duchovní a mravní dobro i společensko kulturní hodnoty v praktikování jiných náboženství. Neboť jsou zcela falešná z toho prostého důvodu, že nepocházejí od Boha jako naše náboženství. A jelikož nepocházejí od Boha, nemohou učit ani pravé morálce, ani pravému náboženství, a jako taková nám nemohou připravit věčný život.
Cožpak náš Pán nebyl dostatečně jednoznačný, když určoval poslání Církve, kterou založil? Takřka dva tisíce let hierarchie uchovávala vždy tentýž koncept misijního poslání pro obrácení a spásu duší, a najednou zničeho nic druhý vatikánský koncil se prezentuje jako nové Letnice a dostane poznání, že ne, misie to není ono, teď už není třeba obracet, ale uznávat, chránit a podporovat duchovní a mravní dobro i společensko kulturní hodnoty, které se nacházejí v praktikování jiných náboženství. Promiňte, ale dvacet století se církev mýlila, a pak začne hlásat křesťanství rozumné, osvícené, liberální, širokoprsé pochutnáníčko pro srdce, které se tolik líbí synům tohoto světa, jejichž bludy a omyly si už církev nikdy nedovolí odsuzovat… Církev, nebo lépe řečeno hierarchie, protagonista druhého vatikánského koncilu, impregnovaná novou neomodernistickou teologií, úzkostlivě dbá, aby byla homologizována se světem také v životním stylu.
Ale v interview kardinála Scoly jsou ještě jiné šprýmy, ale o tom příště.
Paolo Pasqualucci