Mezi Božím milosrdenstvím a spravedlností panuje rovnováha pravdy


                                                                                       8. prosince 2015

»Ježíš, který by byl ve shodě se vším a se všemi, Ježíš bez svého svatého hněvu, bez tvrdosti pravdy a pravé lásky, není pravý Ježíš, tak jak nám ho představuje Písmo, ale jeho ubohá karikatura.

Pojetí „evangelia“, kde neexistuje závažnost Božího hněvu, nemá s biblickým evangeliem nic společného.

Opravdové odpuštění je něco zcela jiného, než pouhé „nechat být“.

Odpuštění je náročné a vyžaduje od obou – od toho, kdo je žádá, i od toho, kdo je uděluje – přesnou dispozici, která zahrnuje celé jejich bytí. Ježíš, který všechno schvaluje, je Ježíš bez kříže, protože na uzdravení člověka by bolesti kříže nebylo zapotřebí.

A skutečně, kříž je stále vytlačován z teologie a klamně interpretován jako krutá epizoda a záležitost ryze politického rázu.

Kříž jakožto usmíření, jakožto „forma“ odpuštění a spásy se již do schématu moderního myšlení nehodí.

Jedině když správně vidíme pouto mezi pravdou a láskou, stává se kříž ve své teologické hloubce pochopitelný. Odpuštění má co do činění s pravdou, a proto vyžaduje Synův kříž a naše obrácení. Odpuštění znamená právě obnovení pravdy, obnovení bytí a přemožení lži skryté v každém hříchu.

Hřích je vždy svou vlastní podstatou opuštění pravdy o vlastním bytí, a tedy pravdy, kterou chce Stvořitel, kterou chce Bůh.«

Joseph Ratzinger Hledět na probodeného


Svatý Augustin říká že ďábel klame lidi dvěma způsoby: zoufalstvím a nadějí. Po hříchu svádí hříšníka k zoufalství hrůzou Boží spravedlnosti, ale před hříchem navádí duši k hříchu nadějí v Boží milosrdenství. Proto světec napomíná: „Po hříchu doufej v milosrdenství, před hříchem měj bázeň před spravedlností. „Neboť nezasluhuje milosrdenství ten, kdo si poslouží milosrdenstvím, aby Boha urážel. Bůh dává milosrdenství tomu, kdo se ho bojí, nikoliv tomu, kdo je využívá, aby se ho nebál.

Je obtížné najít osobu tak zoufalou, která by opravdu chtěla být zavržena. Hříšníci chtějí hřešit, aniž by ztratili naději na spásu. Když hřeší, říkají si: „Bůh je milosrdný, teď spáchám tento hřích a pak se vyzpovídám.“ „Budu dělat, co se mi zlíbí, Bůh je tak dobrý“. Tak mluví hříšníci, jak píše sv. Augustin. Proto mnozí, kteří takto smýšlejí, špatně skončili. Pán praví: Neříkej „jeho milosrdenství je velké, odpustí mi mnoho hříchů“ (Sir 5,6). Neříkej: Mohu spáchat množství hříchů, a jediným úkonem lítosti bude všechno odpuštěno!“ A proč? Protože u něho je milosrdenství i hněv, jeho rozhořčení se obrátí proti hříšníkům. I když je Bůh milosrdný, je také spravedlivý… Bůh odpouští svým milosrdenstvím tomu, kdo se ho bojí, nikoliv tomu, kdo je zneužívá. Jeho milosrdenství trvá pro ty, kdo se ho bojí (Lk 1, 50), zpívala Matka Boží. Zatvrzelým hrozí Bůh svou spravedlností. (…)

Zkrátka, jak, říká svatý Pavel, Bůh se nenechá posmívat (Gal 6,7). Není možné stále ho urážet, a pak očekávat ráj. Každý sklidí to, co zaseje: kdo zasévá hříchy, nemá důvod doufat v nic jiného než v trest, který čeká v pekle. Síť, kterou ďábel stahuje duše do pekla, je klam zabalený do slov: „Jen klidně hřešte, spasíte se, navzdory všem hříchům“. Bůh odpírá naději těm, kdo setrvávají v hříších, protože jejich naděje je ohavnost. Taková naděje provokuje Boha k trestu, který zasluhují ti, kdo zneužívají jeho dobrotu a všemožně ho urážejí.

sv. Alfons Maria Liguori

Lo Straniero