10. 4. 2019
Aldo Maria Valli v rozhovoru s prof. Robertem de Mattei
Deklarace v Abu Dhabi? »Protiřečí nauce církve«
Jak shrnout dvěma slovy Františkův pontifikát? »Pokrytectví a lež«
Jak posoudit nové normy života v klášterech? »Plán na zničení kontemplativního života«
Není možno říci, že by profesor Roberto de Mattei nemluvil jasně. S tímto vědcem vatikánského koncilu a bdělým pozorovatelem katolické církve můžeme provést obšírnou analýzu situace a odpovíme na stále větší dezorientaci.
Pane profesore, neuplyne den, aby tento pontifikát nerozmnožil nové zmatky a pochybnosti mezi věřícími. Deklarace v Abú Dhabi vyvolala široký nesouhlas. Nicméně se zdá, že není vidět východiska. Jak si to vysvětlujete?
Deklarace v Abú Dhabi v únoru podepsaná papežem Františkem a Velkým Imámem z Al-Azhar tvrdí, že „pluralismus a rozmanitost náboženství, barvy pleti, pohlaví a jazyků je moudrá Boží vůle, s jakou Bůh stvořil lidské bytosti“. Toto tvrzení odporuje nauce církve, podle které jediným pravým náboženstvím je ono katolické. Neboť jen ve jménu víry v Ježíše Krista mohou lidé dosáhnout věčné spásy (srov. Sk 4,12).
Když během návštěvy ad limina biskupů z Kazachstánu 1. března mons. Athanasius Schneider vyjádřil papeži Františkovi své rozpaky nad prohlášením z Abú Dhabi, papež odpověděl, že ona různost náboženství je pouze permisivní Boží vůle. Odpověď je to klamná, protože se jeví, jakoby různost náboženství byla zlo, které Bůh připouští, ale nechce, ovšem totéž nelze aplikovat na různost pohlaví a rasy, které jsou naopak Boží vůlí pozitivní, nikoli permisivní.
Když k tomu monsignore Schneider vyjádřil své námitky, František připustil, že jeho věta může být chybně pochopena. Jenže své tvrzení neopravil ani neospravedlnil svůj výklad, naopak Rada pro mezináboženský dialog na žádost Svatého otce uložila biskupům, aby věnovali maximální pozornost šíření této deklarace tak, »aby se stala předmětem bádání a úvahy na všech školách, univerzitách a institutech pro výchovu a formaci«. Informace, která je rozšiřována, je přirozeně ta, že pluralita náboženství je dobro, a nikoliv Bohem tolerované zlo. Zdá se mi, že v těchto záměrných kontradikcích probíhá celý pontifikát papeže Bergoglia.
Jak byste jako historik syntetizoval těchto šest roků?
Jako roky pokrytectví a lži. Jorge Mario Bergoglio byl vybrán, protože se jevil jako biskup „pokorný a hluboce spirituální“, (tak ho pozdravil Andrea Tornielli v La Stampa), který zreformuje a očistí církev. Nic z toho se nestalo. Papež nevyloučil z kurie ani z diecézí ty nejzkaženější preláty, a když tak učinil např. s McCarrickem, byl k tomu donucen tlakem veřejného mínění. Ve skutečnosti se František projevil jako papež politický, nejpolitičtější v posledním století.
Jeho politickým východiskem je krajně levicový perónismus, který z principu nenávidí každou formu nerovnosti a zamítá kulturu západní společnosti. Přenesen do roviny perónismu církevního spojuje se s teologií osvobození a vnáší do církve pokušení demokratizační synodality, která znetvořuje její podstatu.
Sumit o sexuálním zneužívání se jeví, jakoby byl zapomenut. Byl plný výrazů podružných, velmi oceňovaný médii mainstremu, ale nepřinesl nic nového. Co soudíte obecně o způsobu, jakým Svatý stolec řeší tuto krizi?
Je to způsob evidentně kontradiktorní. Normy proti zneužívání právě vydané papežem obcházejí problém s odůvodněním, že je to záležitost vztahu mezi tribunály církevními a civilními, tedy mezi církví a světem. Církev má právo a povinnost žalovat a soudit delikty, které porušují nejen zákony státu, ale také zákony církevní, stanovené kanonickým právem. V takovém případě je třeba zahájit řádný proces bez porušování základních práv obžalovaných a bez podmiňování výsledky civilních procesů. Dnes naopak v případě kardinála Pella slyšíme od Vatikánu, že bude zahájen kanonický proces, ale nejdříve je třeba čekat na výsledek odvolacího procesu.
V případě kardinála Barbarina odsouzeného ve Francii k šesti měsícům vězení s podmínkou, odsouzený také čeká na výsledek odvolání, nebyl však ohlášen žádný proces kanonický. Pro kardinála Luise Francise Ladaria, prefekta Kongregace pro víru, povolaného před lyonský soud v případě Barbarina, se odvolal Vatikán na diplomatickou imunitu, neučinil tak ovšem v případě kardinála Pella. Tato politika dvojího měřítka a dvojí váhy je součástí klimatu dvojznačnosti a nejasnosti, ve kterém žijeme.
Během tohoto pontifikátu byly zavedeny nové normy mnišského života, zvláště klauzurního. Některé mnišské komunity jsou tím velmi znepokojeny, protože to pokládají za hrozbu pro kontemplativní život.
Zdá se, že existuje plán na zničení kontemplativního života. Velmi jsem ocenil články věnované tomuto tématu na Vašich stránkách. Konstituce o ženském kontemplativním životě Vultum Dei quaerere z 29. června 2016 a instrukce Cor orans z 1. dubna2018 potlačují jakoukoliv formu právní autonomie kvůli vytvoření konfederací a nových byrokratických organismů prezentovaných jako „struktury společenství“. S povinností náležet k těmto strukturám ztrácejí kláštery de facto svou autonomii, aby se rozpustily do anonymní masy klášterů, která směřuje ke zrušení tradičního mnišského života. Nevyhnutelným důsledkem pro těch několik málo klášterů, které ještě odporují této revoluci, bude modernistická normalizace. Právní potlačení kontemplativního života, k němuž směřujeme, znamenalo by proto konec kontemplativního ducha, který se vždy rozvíjel v církvi jako reakce na její sekularizaci. Znám kláštery, kterým se podařilo zajistit si nezávislost na kongregaci pro řeholníky; podržují si mnišský život a podpírají nás v této krizi svou modlitbou. Jsem přesvědčen, že modlitba v klauzurách řídí svět, jak se kdysi říkalo.
Šesté výročí počátku Bergogliova pontifikátu proběhlo poněkud „con sordino“. Vyvolává to dojem, že i ty sektory, které ho podporovaly, se začínají distancovat. Je to mylný pocit?
Známe existenci tří sil, které chtějí zničit církev. Masonerie je jedna z nich. Otevřený boj proti církvi nebyl nikdy produktivní, protože, jak píše Tertulián, krev mučedníků je símě křesťanů. A to je důvod, proč se uvnitř protikřesťanských sil pracovalo nejméně dvě staletí na plánu, jak dobýt církev zevnitř.
Víme, že v šedesátých letech minulého století SSSR a komunistické režimy Západu infiltrovaly mnoho svých lidí do seminářů a katolických univerzit. Někteří udělali kariéru jako biskupové nebo kardinálové. K provedení autodemolice církve není nutné toto vědomé spiknutí. Jsou také nástroje, s nimiž se manévruje zvenčí. V tomto případě manipulátoři volí nejvhodnější osoby pro jejich slabost naukovou i morální, ovlivňují je, někdy i vydírají. Lidé v církvi nejsou neomylní ani bezhříšní, a ďábel jim ustavičně předkládá pokušení, která náš Spasitel odmítl (Mt 4, 1–11).
Volba Jorge Bergoglia byla pilotována klerikální lobby, za kterou se skrývala přítomnost jiných lobby a silné moci. Mám dojem, že mocnáři církevní i mimocírkevní, kteří volbu papeže Bergoglia podporovali, nejsou s výsledkem tohoto pontifikátu spokojeni. Z jejich pohledu tu bylo mnoho slov a málo skutků. Sponzoři papeže Františka jsou připraveni ho opustit, nedojde-li k radikální změně. Poslední šance, která je mu pro revoluci v církvi poskytnuta, je říjnový synod o Amazónii. Zdá se mi, že již v tomto směru vyslali signály .
O jaké signály se jedná?
To, co se stalo po sumitu o pedofilii, byl evidentní debakl. Velké orgány mezinárodního tisku jako Corriere della Sera a El Paris neskrývají svou deziluzi. Zdá se mi, že oznámení biskupské konference Německa a jejího předsedy kardinála Marxe, který svolává místní synodu, jež má přinést závazná rozhodnutí o sexuálním životě, kněžském celibátu a omezení klerikální moci, jsou zamýšlena jako ultimátum. Je to poprvé, co se němečtí biskupové vyjadřují s takovou jasností. Chtějí říct papeži, že jestliže nepřekročí Rubikon, udělají to oni. V obou případech se ocitáme před vyhlášením rozkolu.
Jaké důsledky by mohlo mít odloučení tohoto druhu?
Vyhlášení schizmatu, i když je samo v sobě zlé, může být řízeno Boží Prozřetelností. Dobro, které z toho může vzejít, je probuzení těch mnohých, kteří spí, a pochopení, že krize se nerodí s pontifikátem papeže Františka, ale přichází z dálky a má své hluboké naukové kořeny. Musíme mít odvahu přezkoumat, co se stalo v posledních padesáti letech; učinit to ve světle evangelia, že strom se pozná podle ovoce (Mt 7, 16-20). Jednota církve je dobro, které je třeba zachovat, ale není to dobro absolutní. Není možno spojovat to, co si protiřečí, ani milovat současně pravdu i klam, dobro i zlo.
Mnozí katolíci se cítí zklamáni, ne-li zrazeni. Víra nám říká, že síly zla nezvítězí, a přece je obtížné vidět východisko. Lidsky se to jeví jako katastrofa. Jak vyjde církev z této situace?
V Abú Dhabi 4. února papež František řekl, že je třeba od-militarizovat srdce člověka. Já naopak věřím, že je nutné srdce militarizovat a přeměnit je v acies ordinata, jako tomu bylo onoho 19. února na Náměstí sv. Silvestra v Římě, kde se potvrdila existence katolického odporu proti procesu autodemolice církve.
Je mnoho dalších hlasů odporu, které se ozvaly a které se ještě projeví. Věřím, že je třeba překonat mnohá nepochopení, která často rozdělují pole těchto dobrých a hledat s těmto silami jednotu a vůli k akci, i při zachování rozdílné legitimní identity. Naši protivníci jsou sjednoceni v nenávisti k dobru, my musíme být zajedno v lásce k dobru a pravdě. Musíme milovat dobro dokonalé, jednotné a bez kompromisů, protože nekonečně dokonalý je ten, který nás podporuje svou láskou a svou mocí. Jen v Něho musíme slít všechny naděje. Hle, je to ctnost naděje, kterou musíme více pěstovat, aby nás učinila silnými a vytrvalými v boji, který podstupujeme.
Corrispondenza Romana