31. října 2016 zahájil papež Bergoglio luteránský rok na setkání s představiteli světového luteranismu ve švédské katedrále v Lundu. Od té do by se konají četná ekumenická setkání a oslavy uvnitř církve.
Přesně rok po onom datu byl luteránský převrat zpečetěn symbolickým aktem, jehož závažnost konstatoval málokdo. Vatikánská pošta vydala poštovní známku, která oslavuje zrození protestantismu, k němuž došlo 31. října 1517 přibitím 95 Lutherových tezí na vrata katedrály ve Wittenbergu. K pětistému výročí protestantské reformace čteme na známce prezentované 31. října ve Filatelistickém centru ve Vatikánu.
Podle oficiálního sdělení známka »v prvním plánu představuje ukřižovaného Ježíše na zlatém pozadí s obrazem tehdejšího města Wittenbergu. V kající poloze klečí po pravici a po levici kříže Martin Luther, který drží Bibli, zdroj a střed své nauky, zatímco Filip Melanchton, teolog a Lutherův přítel, jeden z největších protagonistů reformace, drží v rukou Confessio Agustana, první oficiální výklad protestantismu, který Melanchton redigoval.«
Nahrazení Panny Marie a sv. Jana hereziarchy Lutherem a Melanchtonem představuje rouhavou urážku, kterou dosud žádný katolický kardinál ani biskup veřejně neodsoudil. Význam tohoto zobrazení se vysvětluje ve Společném prohlášení Světové luterské federace a Papežské rady pro jednotu křesťanů, které bylo zveřejněno ve stejný den jako známka. Prohlášení hovoří o pozitivním výsledku katolicko-luterského dialogu a »potvrzuje nové pojetí událostí XVI. století, které vedly k našemu rozdělení«, a tvrdí, že obě strany jsou velmi vděčné za duchovní a teologické dary přijaté skrze reformaci«.
Jakoby to nestačilo, ve stejné dny La Civiltà Cattolica, „zoficiálněný“hlas papeže Františka, oslavuje Luthera v článku Giancarlo Paniho(Martin Lutero cinquecento anni dopo, in La Civiltà Cattolica, 21 ottobre – 4 novembre 2017, pp. 119-130). Pater Pani je tatáž osoba, která v roce 2014 tvrdila, že Otcové Tridentského koncilu připustili možnost rozvodu a nového cizoložného sňatku podle obyčeje praktikovaného ve schizmatické řecké církvi. Nyní tento muž tvrdí, že Martin Luther vůbec není heretik, nýbrž autentický reformátor:
Neboť wittembergské téze jsou pouhá výzva a nikoliv vzpoura proti autoritě, nýbrž touha po upřímné reformě církve (s.128). Navzdory nárokům, jak části církve v Římě, tak Luthera, že ve všem ztělesňují pravdu a jsou jejími šiřiteli, nelze popřít roli, jakou Luther sehrává jako šiřitel víry. Luther je „reformátor, který představoval požehnání také pro katolickou církev, ať už byly výsledky reformace jakékoliv.
Je-li tomu tak, Luther byl nespravedlivě pronásledován a po 500 let církví hanoben. Nyní nastala chvíle jeho rehabilitace. K rehabilitaci nepostačí omezovat se pouze na jeho prorockou tvář, ale je třeba, aby církev přijala a uvedla do praxe jeho reformační požadavky. A apoštolská exhortace Amoris laetitia představuje rozhodující etapu na této cestě. Nemýlí se tedy autoři Correctio filialis papeže Františka, když zdůrazňují „blízkost mezi Lutherovými idejemi o zákonu, ospravedlnění a manželství a naukou, kterou hlásá a podporuje papež František v Amoris laetitia a jinde.«
Připomeňme si na tomto místě, že papež Bergoglio patří stejně jako pater Pani k Tovaryšstvu Ježíšovu a že jeho zakladatel sv. Ignác z Loyoly byl bojovníkem za víru, jehož Boží Prozřetelnost povolala v XVI. století právě proti luterství. V Německu bojovali apoštolové jako svatý Petr Canisius a bl. Peter Fabro bok po boku proti heretikům a na poli proti odporu proti protestantismu nikdo nepřekonal jezuitu sv. Roberta Belarmina.
La Civiltà Cattolica založená v roce 1850 s podporou a povzbuzením Pia IX. byla dlouhou dobu obrannou zdí proti bludné nauce té doby. Již od svého prvního čísla z 6. dubna 1850 věnovala rozsáhlou úvahu (autora Matteo Liberatore) Politický racionalismus italské revoluce, ve které odhalovala protestantismus jako zdroj všech moderních herezí. Tyto téze byly propracovány kromě jiných autorů dvěma známými jezuitskými teology. Jsou to Giovanni Perrone (Il protestantesimo e la regola della fede, La Civiltà Cattolica, Roma 1853, 2 voll.) a Hartmann Grisar (Luther, Herder, Freiburg im Breisgau 1911/1912, 3 voll.).
Ale obzvláštní význam představuje připomínka luterské revolty, kterou učinila Civiltà Cattolica v říjnu 1917 textem Lutero e il luteranesimo, (in La Civiltà Cattolica, IV (1917), str. 207-233; 421-430). Teolog této revue vysvětluje: Podstatou luterského ducha neboli luterství je vzpoura v celé šíři a síle tohoto slova. Vzpoura proto, že rebelie, kterou Luther zosobňuje, byla všestranná a hluboká, komplexní a velice rozsáhlá; projevila se otevřeně jako zuřivá, triviální, obscénní a ďábelská; ale v podstatě byla promyšlená a řízená podle okolností, zaměřená na oportunistické cíle a zájmy zcela záměrné a chtěné a realizované s velkou zarputilostí. (str. 208-209).
Civiltà pokračuje: …»začal tuto nedůstojnou parodii, ve které tento odbojný mnich častoval Boha přívlastky, bezbožnými myšlenkami, rouháním a pomluvami své zvrácené mysli. Proklínal neslýchaným způsobem ve jménu Krista papeže, ve jménu Krista zlořečil císaři, proklínal církev, biskupy, mnichy se zuřivostí přímo ďábelskou, vše ve jménu Krista; pověsil hábit na strom jako Jidáše ve jménu Krista a ve jménu Krista se spojil s rouhavou odpadlou mniškou« (str. 209).
»S velmi pohodlnou záminkou, že jedná podle Písma, které jediné obsahuje Boží slovo, zahájil válku proti scholastické teologii, proti tradici, proti kanonickému právu, proti všem institucím církve a koncilům: všechny tyto ctihodné a důstojné věci nahradil sám sebou, on Martin Luther, vzpurný mnich a samozvaný doktor, sebou samým a svou „autoritou“ nahradil papeže, učitele církve, svaté Otce, kteří pro něho nejsou vůbec ničím. Martin Luther platí za víc než oni všichni dohromady!« (str. 212). Luteránská teorie o ospravedlnění se zrodila z Lutherovy fantazie a vůbec ne z evangelia nebo nějakého Božího slova zjeveného autorům Nového zákona: pro nás každá Lutherova novinka nachází svůj původ v podnětech jeho žádostivosti a jeho dovednosti ve falšování Písma a ve formálním lhaní.
Pater Pani nebude schopen popřít, že jeho soud o Lutherovi se o 360o liší od soudu jeho spolubratří ve stejném časopise sto let před ním. V roce 1917 byl Luther zhodnocen jako odpadlík, rebel a bezbožný rouhač; dnes je vyzvedáván jako reformátor, prorok a světec. Žádná hegeliánská dialektika není schopna smířit tehdejší soud s tím dnešním. Luther byl heretik, který popíral základní dogmata křesťanství a byl „svědkem víry“, kterou prosadil deformaci církve dovedenou až k závěrům 2VK a k papeži Františkovi.
Jinými slovy, každý katolík je dnes povolán, aby si vybral, zda se chce zařadit po bok k papeži Františkovi a dnešním jezuitům, nebo k jezuitům včerejším a papežům všech věků: Je čas volby a právě rozjímání svatého Ignáce – jeho dvě korouhve (Duchovní cvičení str. 137) nám pomáhají v této volbě obtížných časů.
Roberto de Mattei, Corrispondenza Romana
Související články:
Chronologie lutersko katolického sbližování od roku 2013