Komu vlastně náleží? Ježíši nebo Satanovi?

4. 10. 2015

Někteří ho nazývají »coming out« (= odhalil se). Jiní naříkají nad »mediálním tlakem«. Řekněme rovnou, jak se věci mají: prohlášení, která vydal Mons. Krzysztof Charamsa, jsou projevem Satana.

Není třeba – jak někteří předpovídají – dalších, kteří by následovali příklad Charamsy, abychom pochopili, o co se jedná. Z nesčetných »znamení«, která předcházela, provázela a která trvají až do našich dnů, je zcela evidentní, že II. vatikánský koncil ovládla homo-lobby, zednářská lobby progresivistického katolického nátlaku a opanovala církev založenou Ježíšem Kristem.

Slova, která pronesl Pavel VI. 29. června 1972 – touto trhlinou »vstoupil Satanův dým do Božího chrámu. Jsou zde pochybnosti, nejistota, neklid, neuspokojenost, konfrontace« to jediné co provází onen pontifikát – tato slova jsou široce a ve všem překonána »prací« rozvinutou v posledních padesáti letech. Je to dílo nejrafinovanější, nejpodlejší a geniální, jak ve »schopnostech« tak v »kvalitách« »knížete tohoto světa«. Je to řemeslo šelmy, která má povahu tak zvrhlou a divokou, že se nepodaří zkrotit její žravost, protože vždy po žrádle má větší hlad než dříve (Dante Alighieri, Peklo I, 97-99).

Tato »šelma«, která pokoušela Ježíše (Lk 4,1-13), která svedla jednoho z jeho apoštolů, aby ho zaprodal, a druhého, aby ho zapřel, a jejíž nadvláda byla definitivně poražena umučením, smrtí a zmrtvýchvstáním našeho Pána – žije uvnitř církve. Ježíš porazil její vládu. Neodstranil však ze světa fyzickou, osobní a duchovní realitu zla, ale ukázal nám prostředky a zbraně, jak s ním bojovat (modlitba, půst, bdění, pevnost v odolávání pokušení, Písmo svaté, hojnost odevzdanosti a důvěry do Boží vůle) a nezměnitelné, době nepřizpůsobitelné principy a pravidla, jak stát pevně a rozhodně na straně dobra.

Otázka, která dnes vyvstala, je prostá a dramatická současně: je třeba jen naplnit úkol, jak ukázat lidstvu, kde je dobro a kde je zlo, neboť máme od Pána privilegium »všechno znát«, protože všechno bylo již napsáno a předáno před dvěma tisíciletími a to vše zdůrazňuje roli »šelmy«.

Říkám to se vší pokorou a vědomím před Bohem: Nemodlím se za synodu. Nevěřím ani v nejmenším v duchovní a nadpřirozenou povahu této synody. Jsem přesvědčen, že Bůh nemá o ni naprosto žádný zájem a je znechucen všemi diskuzemi, které se předem hlásí k otázkám o svátosti manželství, homosexualitě, milostných vztazích mezi osobami stejného pohlaví nebo o sexualitě a odpovědném rodičovství. To jsou všechno diskuze, které si vyžádal a jimiž se naparuje Satan, který se kochá svou mocí stále velmi zdatnou, chvástající se a třpytivou. S ním by se měli měřit synodní otcové a nikoliv mezi sebou. Není potřeba pěstovat žádnou dialektiku, rozvíjet dialog a šlechtit toleranci.

Srdce všech pokušení, kterým byl Ježíš podroben na poušti, spočívá ve dvou prvcích: aby opustil cestu, kterou mu vyznačil jeho Otec, a nastoupil na cesty jednodušší a snadnější (přitažlivé pro tělo, s nadějí na slávu, ambice a moc) aby zneužil Boha k světským cílům. Nečistá »modernost« před dvěma tisíci lety navrhovala Člověku – Bohu stejné věci, jaké dnes nečistá modernost nabízí současným lidem.

Byl to Satan, který svedl koncilní církev, aby se sklonila před světem, aby se snažila zavděčit se mu, aby pochopila, ospravedlnila a přijala jeho »práva«, a současně přestala rozvíjet svou základní roli, prorockou roli: hlásání Pravdy a Spásy. »Dialog« – slovo, které v Písmu svatém vůbec neexistuje – se rozvíjí se světem, který je v područí mocnosti temnot. »Boží milosrdenství«, tak jak ho církev dnes šíří a propaguje, se stává nástrojem zkázy a hříchu, počínaje oním »prvotním«, který je chápán a »prožíván« pouze jako symbolický fakt, až k dimenzím, ve kterých se ocitne duše po smrti: peklo, očistec a nebe jsou skutečnosti, o kterých se nemluví, protože se v něco takového už ani nevěří. Rozlišování mezi dobrem a zlem se přenechává dobré vůli jednotlivce, který prý má jen jedno jediné omezení: »svědomí«, které se chápe jako nezávislé na Stvořiteli a jeho zákonu a má stejnou hodnotu jako mrva.

Evangelium se nehlásá a nepožaduje se účast na Kristově kříži. Ekumenismus si od počátku počíná, jakoby Jedna, Svatá, Apoštolská Římská církev byla jakýmsi jiným druhem náboženství ve jménu pozemského štěstí a pokoje, o jakém není v Písmu, v Magisteriu a nauce církve za dva tisíce let jejích dějin ani zmínky. Kdyby si tak počínali první křesťané, jistě by se vyhnuli veškerému mučednictví, ale křesťanství by také už ani neexistovalo.

V této historické době, tak prohnilé a nestoudné, v jejímž průběhu Boží Nepřítel zahájil bezprecedentní útok, aby opanoval celé lidstvo, mají ti, které Ježíš nazývá svými přáteli, protože milují jeho Otce, jedinou cestu, po které mohou jít: tu, kterou Ježíš vykonal v Jeruzalémě a která ho dovedla až na Golgotu. Jen na Kříž mají upřít svůj pohled, jen před křížem mají padnout na kolena. Nikoliv před lidmi. Na prvním místě je nutno milovat Kříž. Je-li tato láska vyjádřena ve své plnosti, teprve pak se mohou milovat také lidé. Jen onen Kříž sdílený ve formující misce utrpení a odevzdanosti do jeho vůle, může poskytnout nekonečnou radost. Může osušit všechny slzy, přetvořit je na perly lásky k bližním Taková je síla Pravdy, která hýbe světem a živí ho. Je to tělo ukřižovaného Ježíše. On nás na kříži učil pravdě, naučil nás, jak máme jednat: jen dokonalé následování Krista posvěcuje náš život a činí ho plným a důstojným.

Synodní otcové nechť se dobře rozpomenou jen na tato Ježíšova slova: Kdo není se mnou, je proti mně, a kdo neshromažďuje se mnou, rozptyluje (Mt 12,30)

Danilo Quinto Chiesa e post concilio