Když vyloučíme Kristův kříž, zbude jen (masonský) deismus

Aldo Maria Valli

Aldo Maria Valli a Nicola Bux k Prohlášení v Abu Dhabi

Velká média spustila aplaus k dokumentu »Lidské bratrství za světový mír a všeobecné soužití«, podepsaný v Abu Dhabi v Arabských emirátech velkým imámem z Al Azhar a papežem Františkem.

I když pokusy nastolit vztahy přátelství s islámským světem je třeba brát pozitivně, je třeba také vidět, jak se tyto vztahy utvářejí.

Když čteme text prohlášení pod zorným úhlem toho, že pluralismus a různost náboženství se rodí z „moudré Boží vůle“, jsme z toho my křesťané poněkud zmateni. Tvrdit, že různost náboženství je Boží vůle, neznamená snad dostat se do rozporu s požadavkem Ježíše Krista, abychom šli do celého světa a hlásali evangelium všemu stvoření? Jestliže jiná náboženství jsou plodem „moudré Boží vůle“, je tím řečeno, že rozdílnosti jsou dobrá věc, protože Bůh nemůže chtít něco chybného. Ale i když tyto rozdílnosti jsou dobré, proč vyzýval Ježíš k evangelizaci všech národů?

Někteří pozorovatelé tvrdí, že ve skutečnosti zde žádné rozpory nejsou. Deklarace prohlašuje, že každé náboženství má nějaké hodnoty, a tak se navzájem obohacují, a Bůh proto chce pluralitu. Jiní ještě tvrdí, že Bůh chce tolerovat rozdíly kvůli lidské svobodě. Jsou to vysvětlení, která zní lákavě, ale neřeší otázku pravého náboženství ani Ježíšova misijního příkazu, který předal apoštolům. Jiný matoucí motiv je velké nadšení pro bratrství, což je hodnota velmi krásná, ale z katolické perspektivy by bylo třeba ji upřesnit.

Promluvme si s teologem a liturgistou mons. Nicolou Buxem. Vyučoval v Jeruzalémě a spolupracoval s expertem pro islám P. Khalil Samirem a Benedikt XVI. ho jmenoval do funkce peritus na synodu o Středním Východě 2010.

                          Nicola Bux                                 

Monsignore, je zbytečné to tajit. Setkání v Abu Dhabi již od samého začátku představuje něco, co páchne relativismem a synkretismem. A řekněme to otevřeně, masonerií. Příznačný je zde totiž humanitismus vysloveně zednářského stylu. Jak je tomu v Bensonově Pánu světa, kde se předpovídá, že pro masonerii budoucnosti znamená humanitismus univerzální „náboženství“ s vlastním rituálem a krédem. Přesně tak, jak jsme to viděli v Abu Dhabi.

Je tomu skutečně tak. Když jsem klikl na Googlu na „dokument lidského bratrství“, vyskočilo mi hned „Světlo masonerie“. Prohlášení z Abu Dhabi je dokument v geopolitickém ladění, evidentně koncipovaném podle zednářského programu jediné světové vlády. Používají se zde pojmy, které jsou koncipovány odlišně od katolické nauky. Především, jak by řekl Apoštol, jedná se o argument „zvláštní výřečnosti a lidské moudrosti“ (1 Kr 2, 2n), zcela odlišné od té, kterou používají japonští jezuité – mučedníci Pavel Miki a jeho druhové: „Není jiné spásy než ta, kterou hlásají křesťané“. Jedna věc je lidská moudrost, a jiná tajemství víry a spásy. Ježíš nepodepsal s židovským Kaifášem ani pohanským Pilátem žádné prohlášení, ale zemřel na kříži. Kříž je Boží moudrost a moc, pohoršení pro Židy a bláznovství pro pohany. Když církev upouští od Kříže, sklízí potlesk světa, ale nikoliv Boží zalíbení. „Moudrá Boží vůle“, na kterou naráží Prohlášení, nespočívá v pluralismu náboženství, ale v Kříži Ježíše Krista, který přišel, aby sjednotil Boží děti, které byly rozptýlené, a učinil jeden lid. A to jsou kořeny pravého lidského bratrství.

Je třeba také poznamenat, že připisovat různost náboženství „moudré Boží vůli“ zní jako parafráze na 5. súru, ve které říká Alláh:

A každému z vás jsme určili pravidla a dráhu vyšlapanou. Kdyby byl Bůh chtěl, byl by vás věru učinil národem jediným, avšak neučinil tak proto, aby vás vyzkoušel tím, co vám dal. Předstihujte se vzájemně v konání dobrých skutků! K Bohu se uskuteční návrat vás všech, a On vás poučí o tom, o čem jste byli v rozporu (5.48).


Mluvili jsme o zednářství: Existuje na Středním Východě, mezi Židy a muslimy?

Na Středním Východě stejně jako v Latinské Americe jsou silné zednářské lóže, ale Židé a muslimové, kteří k nim patří – převážně jsou to postavy na vysokém stupni moci – nejsou rádi viděni od souvěrců, kteří je často pokládají za zrádce náboženství, protože chtějí sloužit dvěma pánům.


Vraťme se k prohlášení Abu Dhabi. Z textu jakoby se vynořovala idea, že křesťané a muslimové jsou komplementární. Může křesťanství přijmout takovou ideu?


Analogicky k tomu co se stalo, když došlo k ekumenickému dialogu, mnozí katolíci byli svedeni k tomu, že katolická církev je komplementární s jinými křesťanskými společnostmi; mezináboženský dialog vedl často k tomu, pokládat Zjevení Ježíše Krista za komplementární s jinými náboženstvími, protože žádné z nich nemá celou pravdu. Ale v tomto bodě vzniká otázka: Je-li tomu tak, může se mluvit o křesťanství jako o pravém náboženství?

Jan Pavel II. v roce 2000 chtěl dát odpověď v deklaraci Dominus Iesus (DI) o spásné jednotě a univerzalitě Ježíše Krista a Církve, svěřené tehdy prefektovi Kongregace pro nauku víry kardinálu Ratzingerovi. V té se tvrdí, že relativistické vize o tom, že všechna náboženství jsou platné cesty ke spáse, jsou nepřijatelné. Zbývá tedy jen jediné pravé náboženství, jehož metafyzika a dějiny jsou uloženy a uskutečněny v syntéze mezi rozumem, vírou a životem. To také předložil Benedikt XVI. ve svém projevu v Řezně. Naopak Prohlášení v Abu Dhabi, i když několikrát opakuje „ve jménu Božím“, nikdy nejmenuje Ježíše Krista. Ale katolická církev ví, že není jiného jména, ve kterém mají lidé zajištěnu spásu (Sk 4,12). Jestliže se vyloučí tento úhelný kámen, všechno úsilí stavitelů je marné.

Když předkládáme tyto problémy, které by měly vystupovat spontánně ve vědomí každého katolíka ve světle Ježíšova evangelia, býváme napadáni jako „údajní katolíci“ a „komplotisté“ nebo jako „ultra-tradicionalisté“. Co na to odpovíte?


Odpovídám, že jsme katolíci, kteří dokážou spojovat tradici a inovaci. K ničemu nejsou ideologické předsudky, ale odpovědi na argumenty, které vycházejí z Písma svatého a magisteria. Prohlášení v Abu Dhabi je v protikladu k Dominus Iesus, zpochybňuje víru a vyvolává bouři zmatků. Připomíná to slova Pavla VI, když říká, že „uvnitř katolicismu jakoby zavládlo často nekatolické myšlení, a může se stát, že toto nekatolické myšlení v celém katolicismu zítra ještě zesílí. Ale ono nepředstavuje myšlení Církve. Je třeba, aby se probudilo malé stádce, ať je jakkoliv malé“ (Conversazione con Jean Guitton, 8. settembre 1977).


Ostatně ve jménu „náboženského pluralismu“ byla vytvořena zcela zvláštní teologie…

Jistě. Idea náboženského pluralismu se nezřídka rozšířila mezi katolíky v heretických a dvojznačných výrocích: jak přiznat textům jiných náboženství stejnou inspiraci jako Bibli; udělat z Ježíše postavu nikoliv exkluzivní, ale komplementární k ostatním zakladatelům náboženství; chápat působení Ducha Svatého nezávisle na Kristu; tvrdit, že v mezináboženském dialogu na téma spasitelné události Kristovy oběti je možno opomíjet termíny jako jedinečnost, univerzalita, absolutno (srov. DI č. 15). Relativistická mentalita, která pronikla do Církve, odmítá definitivní a univerzální charakter zjevení Ježíše Krista (DI č. 5). On je naopak jediným pravým zjevením Otce (Jan 1,18). Kdo tedy na cestě mezináboženského dialogu opomene hlásání Krista Vykupitele a mlčí o volbě božského vtělení, dopouští se v ekonomii spásy ústupků ve prospěch deismu, a to zvláště deismu masonského.

V Prohlášení z Abu Dhabi schází jakákoliv zmínka o hříchu, o obrácení, o spáse, o všem tom, co umožňuje jednotu a pokoj, o kterém mluví Ježíš Kristus a nahrazuje to bratrstvím. To se mi jeví jako příznačné.

To je pro tento dokument zcela jednoznačné. Ale katolíci musí vždy vědět, že ani OSN ani jakýkoliv druh bratrství nemohou nikdy tvořit pravou jednotu, jakou církve představuje ve svém misijním poslání ad gentes, a to nikoliv vlastní silou, ale působením Krista, který se v ní odráží.


Bude však Prohlášení v Abu Dhabi přijato pravověrným islámem?


To je správná otázka. Je jistě v rozporu se Všeobecným prohlášením lidských práv islámu (Káhira, 1990), které si osvojily islámské komunity, když nepřijaly prohlášení OSN. Korán a Sunna chrání islámské komunity, nikoliv však jednotlivce; proto islám těm, kteří patří ke společenství křesťanů nebo Židů nepřiznává stejnou důstojnost, tím méně těm z jiných náboženství a bezvěrcům. Křesťanství naopak všem lidem přiznává stejnou důstojnost jakožto Božím tvorům, vykoupeným Ježíšem Kristem: proto není možné Ježíše Krista opomenout, když je řeč o všeobecném bratrství. Připomeňme si sv. Pavla: Nechci znát nic jiného, než Ježíše Ukřižovaného (1 Kor 2, 2). Může katolická církev aplikovat jinou metodu než apoštolskou? Nikoliv. Můžeme jistě použít výraz „všeobecné bratrství“, a „nový světový řád“, ale nikoliv v tom smyslu, v jakém je chápe Francouzská revoluce nebo George Bush v době války v Golfu. „A nedávejte se nazývat učiteli, protože jen jeden je náš Učitel, Kristus (Mt 23, 8).


Konečně, je zde riziko mystifikace…

Jistě, Ježíš Kristus zjevil, že jedině když uznáváme Boha Otce a jeho Syna v něm, stáváme se jeho dětmi. Když adoptujeme dva sirotky, budou se pokládat za bratry, jen když uznávají svého otce. Kdyby se sami prohlásili za bratry, k čemu by byla jejich adopce? Bratrství mezi Izraelity bylo povahy etnické a náboženské, tedy přirozené; ale v Novém Zákoně skrze znovuzrození v Kristu se stává nadpřirozeným a objímá skutečně všechny lidi. Znovuzrození se uskutečňuje ve křtu. Proto žádal Ježíš, aby všechno tvorstvo bylo pokřtěno, aby rozšířil synovství ve prospěch bratrství nadpřirozeného. Základem všeho toho je vykupitelská smrt Kristova. Přednostní je bratrství s těmi, kteří jsou s námi jedné víry (srov. Gal 6, 6; Petr 1, 7), proto musí zůstat otevřena vůči bližnímu. Kladu si otázku: šiřitelé Prohlášení z Abu Dhabi si všechno vzájemně vysvětlili, než je redigovali, nebo přenechali každému, aby si je vyložil po svém?

 Aldo Mria Valli