10. 6. 2019
Papež – filozof inkluze – při své návštěvě Rumunska vystoupil s dalším mea culpa, tentokrát za diskriminaci romské populace:
Žádám Pána a vás o odpuštění ve jménu Církve, neboť v průběhu dějin jsme vás diskriminovali, špatně s vámi zacházeli… s pohledem Kaina na Ábela a nebyli jsme schopni vás lépe poznat, ocenit a bránit pro vaši zvláštnost.
V průběhu dějin nedošlo k žádnému pronásledování a špatnému zacházení s Romy ze strany církve, ale těmito slovy chtěl zřejmě František potvrdit onen princip inkluze, jejímž je nyní teoretikem par excelence a jemuž EU podřizuje svou politiku. Naléhavost, s jakou se papež vrací k tématům jako inkluze, nediskriminování, přijetí, kultura se může někomu jevit jako projev lásky k bližním, abychom použili jeho vlastní metaforu, jako součást identifikačního průkazu křesťana.
Kdo takto smýšlí, dopouští se stejného omylu, jako katolíci progresisté z konce dvacátého století, podle nichž zájem Marxe o proletariát se měl zrodit z lásky k sociální spravedlnosti. Tito katolíci navrhovali rozložit marxismus, odmítnout jeho materialistickou filozofii a přijmout naopak jeho ekonomickou a sociální analýzu. Nechápali, že marxismus představuje nedělitelný blok jako přímý důsledek dialektického materialismu. Marx nebyl filantrop, který se sklání nad bídou proletariátu, aby ulehčil jeho utrpení, nýbrž militantní filozof, jemuž toto utrpení sloužilo jako nástroj pro realizaci jeho revolučních cílů.
Obdobný způsob pozornosti, jakou papež František věnuje periferii, těm posledním, se nerodí z ducha evangelia ani z laického filantropismu, nýbrž je to záměrná volba politiky a filozofie, kterou je možno shrnout pod termín kosmologického ekvilitarismu. Ve své encyklice Laudato si používáFrantišek jeden neologismus: termín »nerovnost«, který znamená ve své podstatě každou formu nespravedlivé sociální nerovnosti. To, co chceme, je boj proti nerovnostem, onomu nejhoršímu zlu, které existuje na světě, prohlásil E. Scalfarimu v listu Reppublica 11. listopadu 2016. Ve stejném listě popisuje papež Bergoglio 17. září 2017 svůj koncept smíšenectví. Scalfari v editorialu 17. září 2017 tvrdí, že podle papeže Františka v »globální společnosti, ve které žijeme, se celé národy přemisťují do té nebo oné země a tvoří postupně, jak plyne čas, určitý druh „smíšenectví“, které bude stále více integrováno.
Pokládá to za pozitivní fakt, když jednotlivé osoby a rodiny se stále více integrují, některá etnika směřují k vyhynutí a velká část naší Země bude obývána populací s novými znaky fyzickými i duchovními. Bude zapotřebí staletí a přímo tisíciletí, aby se fenomén tohoto druhu uskutečnil, ale podle slov papeže – tendence je právě tato. Není náhoda, že káže o Jediném Bohu, tj, Bohu pro všechny.Nejsem věřící, ale uznávám logiku ve slovech papeže Františka: jeden národ a jeden Bůh. Není zde zatím žádná jiná náboženská hlava, která by hlásala světu tuto jeho pravdu«.
Termín „smíšenectví“ stejně jako „inkluze“ a „přijímání“ se v Bergolgiově pastoraci často vrací. Dne 14. února 2019 u příležitosti projevu k Mezinárodnímu fondu zemědělského rozvoje (IFAD) se František setkal s představiteli domorodé populace, definoval tyto komunity jako živý výkřik naděje a předpovídal »kulturní smíšenectví« mezi tzv. civilizovanými národy a primitivními společnostmi, které dokážou naslouchat zemi, vidět zemi, dotýkat se země. »Kulturní smíšenectví« vysvětloval jako směr, který je třeba následovat a pracovat pro ochranu těch, kteří žijí v zemědělských zónách jako nejchudší na planetě, ale jsou bohatí na moudrost soužití s přírodou.
19. ledna 2018 v Puerto Maldonado v srdci Amazonie se papež setkal 
s domorodci a řekl jim: Poklad, který obsahuje tato oblast, nesmí být chápán a pojímán bez vaší moudrosti a všechny vědomosti domorodců je třeba chápat v duchu díla (autora papeži Františkovi drahého exfrantiškána) Leonarda Boffa. Amazonie má hodnotu paradigamtického vesmíru, protože představuje antitezi modelu moderního rozvoje, »zatíženého hříchy kapitálu a antiekologů. Je místem vhodným pro experimentování s pružnou alternativou v souzvuku s rytmem oné bujně rostoucí přírody, při respektování a oceňování ekologické moudrosti domorodců, kteří tam bydlí od věků“. (Grido della terra e grido dei poveri. Per un’ecologia cosmica, Cittadella, Roma 1996, p. 183).
Podle Boffa je třeba přejít od moderního paradigmatu k paradigmatu postmodernímu, globálnímu, holistickému, který navrhuje nový dialog s vesmírem, novou formu dialogu s totalitou bytostí a jejich vztahů (Grido della terra e grido dei poveri, pp. 26-27).
Amazonie není jen fyzické teritorium, ale je to kosmologický model, v němž nazíráme přírodu jako živoucí, která má svou duši, princip vnitřní spontánní aktivity. Domorodé národy Jižní Ameriky udržují s touto přírodou, impregnovanou božstvím, vztah, který Západ ztratil. Moudrost domorodců je třeba znovu vydobýt, žádat o odpuštění za diskriminaci proti nim, aniž bychom od nich žádali omluvu za kanibalismus a lidské oběti, které jejich předci praktikovali. Je třeba nahradit zdi mosty, a to jednosměrnými. Toto je kulturní pozadí synody, která se otevírá 6. října.
Inkluze je pojem spíše filozofický než sociální a znamená potvrzení hybridní reality, nerozpoznané, smíšenecké, v níž se všechno slévá a směšuje, jako teorie gender, která je teorií inkluze par excelence. Osoby LGBT, stejně jako migranti a domorodci z Jižní Ameriky, jsou přijímány a respektovány nikoliv jakožto pouze osoby, ale orientační prvky kultury, kterou zprostředkují.
To je kosmologie Deus sive natura filozofa Barucha Spinozy, který 
hlásá identitu Boha jako nekonečnou podstatu, z níž pocházejí všechny bytosti. Bůh je obsažen v přírodě a příroda je obsažena v Bohu, který není transcendentní, ale imanentní příčinou světa, s nímž je totožná. Není kvalitativní rozdíl mezi Bohem a přírodou, jako není kvalitativní rozdíl mezi různými společnostmi, náboženstvími a kulturami, ani mezi dobrem a zlem, které jsou podle Spinozy „korelativní“ (Ethica IV. Prop 68).
Baruch Spinoza
Nauka o inkluzi není naukou Aeterni Patris Lva XIII. nebo Pacendi sv. Pia X., nýbrž těmto dokumentům protiřečí. Je málo těch, kteří mají odvahu říct to otevřeně. Jak dlouho potrvá toto dvojaké mlčení, pro mnohé pohodlné, ale především – komu slouží vytyčování cílů tak cizích oněm nadpřirozeným cílům Církve?
Corrispondenza Romana – Roberto de Mattei
Viz také Církev sbírá odvahu?
Říjnový synod, zrada katolické víry
Papež František jako vůdce nové ultralevicové internacionály