21.6.2017
Bohužel ne!
Tato odpověď se nám jeví jako samozřejmá: protože
tento papež odpovědět nemůže.
Samozřejmě nejedná se o nemožnost de facto, jako spíše o nemožnost z principu, v tom smyslu, že linie, kterou si zvolil tento papež, ho zavazuje, aby neodpovídal, zavazuje ho udržovat věci perspektivně do ztracena, diferencované, tak jak to vyžaduje „pastoralismus“.
Termínem pastopralismus se rozumí druh pastorace, která se neomezuje na to, že předává nauku tak, jak to vyžaduje samotná nauka, nýbrž jedná se o překonání nauky do té míry, že se nauka adaptuje podle situace, podle kontextu osobního a individuálního.
Za této situace nemůže odpověď existovat. Kdo by chtěl odpovědět, musel potvrdit oprávněnost podobné „revoluce“ , ale říct to veřejně a oficiálně, to by s sebou přinášelo vážné důsledky v kanonické rovině.
„Důvody“ mlčení jsou tedy „důvody“ nechat mlčky jít věci tak, jak jdou, aby se situace mohla jevit jako daná, jako nevyhnutelná.
Někdo to nazval správně „skandál mlčení“. Roberto de Mattei napsal: »Není to žádné pohoršení ani vzpoura, jestliže spolupracovníci papeže žádají o soukromou audienci a ve své žádosti popisují oprávněně a objektivně roztržku, která se v církvi každým dnem prohlubuje. Skandální je však odmítání Petrova nástupce vyslechnout toho, kdo žádá o přijetí. A to tím spíše, že papež František chtěl učinit ze „vstřícnosti“ „výrobní známku“ svého pontifikátu (homilie 25. května 2013). »Křesťané, kteří žádají o přijetí nesmí najít zavřené dveře«. Proč tedy odmítat audienci čtyřem kardinálům, kteří nekonají nic jiného než že plní povinnost papežských rádců?
A toto všechno se projevuje jako protiřečení a rozklad.
Protiřečení : Jestliže je pravda, jako že je pravda, že tento pontifikát sám sebe prezentoval ve prospěch otevřenosti, vstřícnosti a setkání, pak cela správně komentoval Riccardo Cascioli, že toto pohrdavé chování papeže vůči autorům „dubií“ je v naprostém rozporu s celým jeho kázáním. Vezměme např. jeho poslední proslov ke Kongregaci pro klérus, kdy doporučoval, blízkost biskupů k vlastním kněžím: »Kolikrát jsem slyšel stížnosti kněží….(…) „volal jsem biskupa, nebyl tam sekretariát mi řekl, že tam není, žádal jsem o setkání; A to všechno tři měsíce…“, tento kněz zůstal biskupem odmítnutý. Ale ty, biskupe, když víš podle zápisů, které ti podává sekretář nebo sekretářka, že tě volal kněz a ty jsi ten den zcela zaneprázdněný, večer nebo nejpozději příští den mu zavolej a řekni mu, jak se věci mají, posuďte společně, jak je věc naléhavá… ale důležité je, aby tento kněz pocítil, že má otce, otce, který je mu nablízku. Pochopení pro kněze! Není možno spravovat diecézi bez biskupovy otcovské blízkosti« .
Ale jestliže blízkost je povinnost biskupa vůči kněžím, nemělo by to platit také pro papeže vůči kardinálům a biskupům?
Rozklad, protože toto mlčení nedělá nic jiného, než že legitimuje katolicismus à la carte – každý si vybírá, co chce, bez řečí …. v mlčení!
Corrispondenza Romana, C3S