Je jen jediná cesta k nápravě: SVATOST

Prohloubení pohledu na kořeny dnešního zla:

2VK není začátek zkázy. Zkáza se šíří VŽDY, když na prvním místě v církvi nestojí SVATOST. A to platí pro všechny časy. Pro dobrou církev nestačí  jen dobrá a správná nauka. To nejnutnější je dobrý a svatý život.

Stigmata P. Pia vzali vážně nejen zbožní věřící, ale také, a to především, služebníci Nepřítele, kteří rychle pochopili, oč běží.


S autorem textu V očekávání   návratu otce Pia Alessandrem Gnocchim rozmlouvá na svých stránkách Aldo Maria Valli.

Aldo Maria Valli: (AMV): Z knih Emanuela Brunatto a to především z Lettera alla Chiesa a Gli Anticristi nella Chiesa di Cristo se vynořuje obraz, který nestačí označit jako temný. Vyplývá z něj, že na vrcholcích církve v onom období 20. a 30. let minulého století byla mravní zkáza velmi hluboká, rozšířená a zarputilá. Odtud vyplývá reálný motiv pronásledování, jehož obětí se stal otec Pia, – Alter Christus – v církvi Antikristů. Je to správný závěr?

Alessandro Gnocchi (AG). To je přesně to, co se dělo v oněch letech, vysloveno nejmenším možným počtem slov. Rozmýšlel jsem několik dnů, než jsem se rozhodl vyprávět to, co jsem našel v dokumentech a konstrukcích Brunattových, který byl, jak je třeba zdůraznit, prvním duchovním synem otce Pia. Nejdříve jsem myslel, že ponechám všechno v mlčení; také proto, že otec Pio nechtěl onen materiál publikovat, ani když to mohlo mít za výsledek jeho osvobození. Pak jsem pochopil, že dopis, ve kterém otec Pio žádá o mlčení, nebyl napsán svobodně, a začal jsem měnit názor. Ale to, co mě nakonec přesvědčilo, bylo konstatování, že to, co bylo zjeveno světu díky svědectví mons. Vigana, bylo nalezeno v archivu Emanuela Brunattiho.

Proto jsem si řekl: Proč pro Bergoglia ano, a Benedikta XV. a Pia XI. ne? Zpráva byla stejná a moje řemeslo mě přesvědčilo, co mám udělat. Navíc, musím se přiznat, že nesnáším celou tu spoustu „tradicionalistů“, podle kterých svět byl v pořádku až do půlnoci před 10. říjnem 1962, a pak nastoupil 2VK a všechno zboural. Stejně jako se mi nezdá čestné tvrdit, že mor a jeho roznašeči byli jen mimo vatikánské hradby.

Podle jednoho komentátora již dávno předtím byla způsobena spoušť nedostatečným výkonem autority: ale proč? Odkdy? Domnívám se, že pokud jde o katolickou církev, problém není ve výkonu autority, ale v rezignaci na svatost ze strany autority. To je důvod, proč jsem chtěl vyprávět jen zcela malou část toho, co jsem odhalil.

AMV: Jaké byly rozlišující znaky úpadku morálky, podle obžalob Brunattiho?

AG: Je možno je shrnout do jediného konceptu: korupce. Korupce morálky s  šířením homosexuálních praktik a s nadvládou homosexuální lobby, která dospěla až k papežskému trůnu. Mohu tě ujistit, že pontifikát Benedikta XV. byl v tomto ohledu děsný. Ale za Pia XI. se situace nezměnila. Evidentně, infekce přicházela z velké dálky, jak je možno vyvodit i z Viganovy zprávy, a také daleko zašla. Půjde ještě dále, jedná se o korupci církevního života, o obchod s úřady, kariérou, s přízní, kompromisy a přirozeně s penězi. Tak dochází ke korupci lidí, kteří praktikují tuto ohavnost pod záštitou Kristova jména.

AMV: Mohlo by se tedy konstatovat, že hlásání dobré nauky v oněch letech neochablo…

AG: Formálně by bylo možné přijmout tuto tézi, která je ovšem historickým omylem. To je pro mě ten nejbolestivější bod, protože i já jsem upadl do této pasti rovnítka mezi dobrou naukou a dobrou církví. Fakta ale ukazují, že tomu tak není. Mezi vizemi katolické církve existuje onen formalismus spojený s excesy jurisdikční mentality. Stačí vyslovit správně literu, aby se zachránila nějaká praxe. V tomto směru jsme dospěli, nejen v jednom století, k církvi založené více na kanonickém právu než na evangeliu.

Když nestojí svatost na prvním místě, skončí vše tak, že se zkorumpuje postupně všechno. Dobrá nauka se hlásá jen proto, aby se vedla válka s protivníky. Ale když je dobrá nauka použita jako zbraň a přestane se v boji hodit, tak se změní. Začne být chápána z jiného, nového hlediska a skončí tak, že máme v rukou novou, účinnější, ale novou. A zapomíná se na to, že jestliže ji používáme k válce a válku prohrajeme, nauka podlehne spolu s konflikty.

Ujišťuji tě, že toto je přesně to, co se stalo v letech, o kterých diskutujeme, včetně jmen, která pokládáme za křišťálová jen proto, že jsme používali ono škodlivé ztotožňování „dobré nauky s dobrou církví“. Hle, jak jsme dospěli k oné osudové půlnoci 10. října 1962. Jestliže zde není víra, není zde svatost, a toto jsou důsledky: dobrá nauka, se kterou operuje zkorumpovaná osoba, má stejnou hodnotu jako špatná nauka, kterou si posluhuje osoba bezúhonná.

AMV: Proč otec Pio, který byl v podstatě velmi periferní vzhledem k vatikánským mocnářům, byl chápán jako nebezpečný nepřítel, a tedy bylo třeba proti němu zakročit?

AG: Důvodů je mnoho a pohybují se v různých rovinách. Počínaje od oné lidské, myslím, že korupce má přirozenou nenávist k čistotě: kdo ji nemůže používat pro vlastní účely, ten ji eliminuje. V případě otce Pia se stalo právě toto. Místní klérus zahnojený až do morku, se obrátil na biskupa v Manfredonii, rovněž zkorumpovaného, a ten se obrátil na římský nevěstinec, kde pletichaří jeho ochránci. To je rekonstrukce řetězce, který pronásledoval otce Pia.

Ale je zde také plán nadpřirozený, podle kterého se rozvíjí válka často neviditelná, a podle našich hledisek takřka vždy nevypočitatelná. Stigmata otce Pia byla znamením pro dobré křesťany, ale byla velmi dobře pochopena také služebníky Nepřítele. Byli to právě oni posledně jmenovaní, kteří to velmi vážně zhodnotili a opravdu pochopili, o co se jedná. Proto se snažili prvního stigmatizovaného kněze v dějinách zdiskreditovat a měli zato, že je to hysterický podvodník; podporovali zbožnost podle populárních hlubotisků, která kolem něho prosperovala. Mám zato, že někdo z té bandy hulvátů, kteří rozpoutali válku proti otci Piovi, pochopil, nebo alespoň vytušil pravou povahu jeho poslání, jež spočívala v tom, že má zachránit Kristovo kněžství, které má předat a zachovat neporušené.

AMV: V Římě našel Brunatto také oporu u významných osob církve. Co to znamená?

AG: Byly to tři osoby, které vždy podporovaly Brunatta v obraně P. Pia: státní sekretář kardinál Pietro Gasparri, sekretář posvátného Officia kardinál Rafael Merry de Val a Luigi Orione. Víme, že don Orione byl součástí proudu, který svěřilo nebe otci Piovi a přijal v té věci božské zjevení v průběhu mše svaté. Nevím, co o tom věděli Gaspari a Merry de Val, ale jistě pochopili, že bránit frátera vězněného v San Giovanni Rotondo znamená také bojovat s římskou korupcí. Oni dva kardinálové dosáhli pouze marginálních výsledků, jinak bychom nedospěli k tomu, co vidíme dnes. Myslím, že je to neřest typicky římská, že mnozí chybují z ctnosti: z formálního respektu k instituci. Když pak ničeho nedosáhli, domnívali se, že vedli válku, která nepřísluší církevním hodnostářům v kardinálském postavení a že prezentovali papežům něco, v čem nemohou pokračovat. Ale když si tak vedou, zapojují se do neřestného mechanismu, který je ochoten sešrotovat všechno.

Myslím, že je krátkozraké domnívat se, že se římský pochod může zlepšit, když se vyhne špatným jmenováním a zabrání některým kariérám. Moje úvahy se mohou jevit jako podvratné a protiinstitucionální, ale taková jsou fakta. Není to náhoda, že jediný, kdo dosáhl vytouženého výsledku, byl Brunatto, když se rozhodl jít až do krajnosti a zveřejnil všechno, co odhalil. To se stalo dvakrát, při prvním a druhém pronásledování otce Pia.

AMV: Přejděme k dnešní době. Čemu nás učí onen dnes vzdálený příběh?

AG: Že to, co nás pohoršuje, má velmi hluboké kořeny, a k jejich poznání nestačí zastavit se u prvních desetiletích minulého století. To nás také poučuje, že institucionální strach je řetěz, který je třeba přetrhnout. Kolik skandálních pontifikátů bude ještě bičovat křesťanské duše, než někdo konečně zvedne svou hlavu?

Mnoho jsem přemýšlel o rozhodnutí mons. Viganò vyprávět světu o zvráceném jednání Říma, o jeho motivacích, o době, kdy tak učinil, ale zde bys mi měl na moje otázky odpovědět ty. To, co mohu říci o mons. Viganò, je to, čím Emanuele Brunatto vyhrožoval, že tak učiní. Úder měl nepředstavitelnou sílu, ale obávám se, že dnešní instituce bude mít ještě navrch, pokud jde o pravdivost faktů a pravdu Víry. Stačí, aby Bergoglio vyzval k modlitbě růžence a vzývání   sv. Michaela Archanděla, a všechno strčí do pytle. To znamená, že tzv. Boží lid se chová jako stádo volů, jako všichni ostatní, což je pro ničemného samozvance ideální situace.

Myslím, že všechno, co jsem vyprávěl, by měli zvážit ti, kteří jsou přesvědčeni, že k dosažení čistoty stačí udělat krok zpět v kalendáři. Ale když to uděláme, ukážeme pouze, že se spokojíme s hříchem starším, než je ten aktuální, ale on je stále stejný: pýcha a snaha být jako Bůh. Mnozí se domnívají, že Tradice s velkým „T“ se dá najít, když jdeme zpět se strojem času. Já si naopak myslím, že je třeba znovu přistoupit k prameni tam, kde se jeví stále stejný a stále oživující. Někteří tradicionalisté jsou také oprávněně nedůvěřiví, když slyší o návratu k prameni, protože myslí na revoluční taktiku, která se stále dovolává mýtu o počátcích. Ale když se dobře zahledíme, progresisté udělali prostě delší krok než tito tradicionalisté. Opakuji: Je třeba najít pramen tradice a sledovat ho až do našich dnů: tam nalezneme pramen naší svatosti.

AMV: Správně říkáš, že jedinou odpovědí Zlému je ona odpověď otce Pia: svatost. Jak podle tebe dnes organizovat hledání svatosti s požadavkem nerozdělovat církev ještě více než je?

AG: Podívej se, v této církvi už není co rozdělit, zde je možno jen rekonstruovat. To je třeba dělat cihlu po cihle. Těmi jsou jednotlivé duše. Jestliže já patřím k církvi – a zde by bylo třeba mít odvahu ptát se, kde ona opravdu je –  pak moje osobní svatost je jediná úleva, kterou mohu unést na svém bolestivém těle.

Připouštím, že je to něco, co tu ještě nebylo. Skončila doba hledání nebo tvoření malých rezerv, a to i s dobrým úmyslem zachovat zde víru. Tato prostředí končí vždy tím, že se z nich stanou místa, kde převažuje potřeba „dělat“, protože je třeba světu ukázat svou vlastní existenci: ale svět, aby ti věnoval pozornost, chce, abychom dělali pouze věci, které je schopen pochopit. Navíc, tato místa se nevyhnutelně stanou maličkými místy a s malou mocí skončí vždy tím, že dělají věci pochopitelné i pro velkou moc, jestliže nepřekročí meze pro ni přijatelné konfliktnosti. Je možné se dopracovat úspěchu viditelnosti, ale nic víc.

Jedině svatost probouzí účinný respekt strůjců tohoto pekelného řádu, ve kterém jsme ponořeni. Nevím, jestli jsem dospěl k tomuto závěru, protože jsem nemocný, unavený a stárnoucí – a zatím, co to říkám, dávají bolesti o sobě vědět – ale ujišťuji tě, že tato slabost očišťuje, dovoluje jasné vidění a velmi osvobozuje. Nakonec všechna ta naučení, která bych chtěl předat těm, které miluji, mými dětmi počínaje jsou jen to, co jsem přijal od otce Pia: buďte dobrými křesťany.

Blog Aldo Maria Valli