20. 8. 2016

Robert Morlino, biskup v Medisonu, promluvil zcela jasně. V pastýřském listě v diecézních novinách nazývá věci pravým jménem. »Je na čase uznat, že vznikla homosexuální subkultura, a potvrzuje to skutečnost, že všechno skandální dění v americké církvi, a nejen zde, nýbrž také v Chile a v semináři Tegucicalpa v Hondurasu i v očekávání, že propuknou další exploze, možná i přímo v Itálii, vděčí za svůj vznik skutečnosti, že hřích přestal být nazýván pravým jménem.

Je to odvážný list a objevuje se jako přímá odpověď těm, kteří jako jezuita Martin a ti, kteří ho podporují, kardinálové Blaise Cupich a Kevin Farrell, vystupují jako bojovníci, kteří chtějí prosadit, aby církev uznala jako normální chování a sklony, které magisterium a Katechismus definují jako „objektivně nezřízené“.

Biskup Morlino píše: »Pokud jde o mne, jsem vším tím  zhnusen. Zhnusen, že tolik osob bylo zraněno, a těžce znaněno. Zhnusen  ze zamlžování pravdy, z hříchu. Jako osoba, která usiluje, a to i přes mnohé nedokonalosti, zasvětit svůj život Bohu a církvi, jsem zhnusen  z pravidelného porušování svatých povinností ze strany těch, kterým byla od Pána svěřena nesmírná odpovědnost v péči o lid.«

Morlino pak popisuje nevolnost, jakou vyvolá četba o případech zneužívání; o jejich odhalování. V církvi se vždy vyskytoval hřích, ale zde je zcela nové to, že někdo může hřích v církvi akceptovat a vyvíjet úsilí, jak zamaskovat hříchy vlastní i hříchy těch druhých.

A přicházíme k jádru problému: »Příliš dlouho jsme minimalizovali skutečnost hříchu. Odmítali jsme nazývat hřích hříchem, a to ve jménu špatně chápaného milosrdenství. Ve svém úsilí být otevření vůči světu stali jsme se příliš povolní a ochotní opustit Cestu, Pravdu a Život. Abychom se vyhnuli nebezpečí, že někoho urazíme, nabízíme sobě a druhým ohleduplnost a lidskou útěchu.«

»Proč to děláme? Vychází to snad z upřímné touhy projevit scestný výklad pojmu být pastýři? Máme strach, že se znelíbíme lidem tohoto světa? Nepřikryli jsme pravdu strachem? Nebo se bojíme, že nás nazvou pokrytci, protože ve svém životě nesměřujeme neúnavně ke svatosti?«

Ať jsou ty důvody jakékoliv, nastala doba, kdy je třeba říct: Dost! Je nutné skoncovat s hříchem. Musí být pokládán za zcela nepřijatelný. Milovat hříšníky? Ano. Přijímat upřímné pokání? Ano. Ale nikoliv říkat, že hřích je OK. A nezapírat, že těžké důsledky zanedbávání povinností působí a zanechávají trvalé závažné následky.

Není možno vytvářet pro hřích prostor nebo útočiště, ani v životě, ani v církvi. Morlino připomíná, že obzvláště se mluví o sexuálních deviacích kněží. Mluvíme o homosexuálních nabídkách a zneužívání seminaristů a mladých kněží ze strany mocných kněží, biskupů a kardinálů. Vynakládalo se velké úsilí, aby se oddělovaly případy, které spadají do kategorie homosexuality, nyní kulturně přijatelné, a případy veřejně odsuzované jako pedofilie, a to z hlediska rozlišování a jasné evidence rozdílu. Ale církev nikdy nepokládala za přijatelné ani jedno ani druhé, ani zneužití dětí ani jakékoliv praktikování sexu mimo manželství, ani hřích sodomie.

Morlino říká, že řeči o aktivních homosexuálních kněžích ho konsternují. »Je načase uznat, že existuje homosexuální subkultura, která pustoší vinici Páně. Nauka církve mluví jasně: Homosexuální náklonnost není sama o sobě hříšná, ale je zcela nezřízená do té míry, že ten, kdo je jí postižen, nemůže být knězem. A rozhodnutí jednat podle tohoto sklonu je těžký hřích, který volá do nebe o pomstu, zvláště když se týká mladých, nejvíce zranitelných. Takové zlo je třeba nenávidět dokonalou nenávistí… Ale když nenávidíme hřích, nikdy nemůžeme nenávidět hříšníka, který je povolán k obrácení a pokání.« Morlino na závěr upozorňuje na naději: »Milosrdenství, jaké máme chovat i vůči největším hříšníkům, nevylučuje, že jsme odpovědmi, aby jejich jednání bylo postiženo přiměřeným trestem. Trestání je důležitá činnost lásky a milosrdenství… Stojím zajedno s těmi, kteří požadují, aby na provinilé byla uplatňována spravedlnost.«

Je to postoj z jasné a pevné pozice. Musím říct, že když jsem to četl, přítomnost osob, jako je James Martin na Světovém setkání rodin v Dublinu, i přesto, že to je poradce dikasteria pro komunikace, jeví se opravdu jako naprosto nevhodná.

Marco Tosatti, Nova Bussola Quotidiana