Z odpovědí mons. Athanasia Schneidera na otázky Maike Hickson v OnePetrFive

Na začátku roku podali představitelé německé biskupské konference návrh žehnat homosexuální svazky. Jaká je odpověď ve světle katolické nauky?

Udělit požehnání homosexuálnímu svazku znamená žehnat hříchu, nikoliv jen mimomanželským sexuálním skutkům, ale co je horšího, sexuálním stykům dvou osob stejného pohlaví, což je hřích sodomie, takřka v celých lidských dějinách a celé křesťanské tradici pokládaný za hřích do nebe volající (KKC 1867). Proč tento hřích volá do nebe? Protože anuluje, otravuje a přímo protiřečí přirozenosti a řádu lidské sexuality v její vzájemné komplementárnosti dvou pohlaví, tak jak ji stvořila nekonečná Boží moudrost. Homosexuální styky a vztahy se přímo protiví rozumu a veškeré logice, protiví se i výslovné Boží vůli.

Když kněží podporují a žehnají homosexuálním svazkům, podporují do nebe volající hřích a současně logickou absurditu. Dopouštějí se těžkého hříchu, a tento hřích je těžší než hřích samotných homosexuálů, protože dodávají těmto osobám odvahu vést život naplněný ustavičnými hříchy a vystavuje je tak nebezpečí věčné záhuby. Tito kněží jistě uslyší v okamžiku osobního soudu tato slova: Jestliže řeknu svévolníkovi „zemřeš“, a tys nepromluvil, abys ho varoval před jeho svévolnou cestou a přivedl ho k životu, ten hříšník zemře pro svou nepravost, ale za jeho krev budu volat k odpovědnosti tebe (Ez. 30,18). Tito kněží praktikují svým způsobem určitý druh prostituce, který byl domovem v pohanských chrámech. O těchto zvrácených lidech mluví ve svém listě sv. Apoštol Juda.

Anselm Grün, jehož knihy vychvaloval papež František, nyní říká, že si umí představit budoucnost, kdy bude papežem žena. Podobné plány vyslovil také kardinál Schönborn, který požaduje nejen kněžky, ale i biskupky. Je něco takového možné a dobré pro církev ve světle evangelia?

Z Božího ustanovení může být svátost posvátného svěcení udělována

 

pouze osobám mužského pohlaví. Církev nemá moc měnit podstatnou charakteristiku svátostí, jak učí tridentský koncil (srov. sess. 21, kap. 2). Papež Jan Pavel II. zdůraznil, že nemožnost udělit svěcení ženě je neomylnou naukou univerzálního učitelského úřadu (srov. Ordinatio sacerdotalis 4), je to tedy pravda Bohem zjevená a patří do pokladu víry.

Kdo zatvrzele pochybuje o této pravdě nebo ji popírá, dopouští se hříchu hereze, a pokud tak činí veřejně, stává se tento hřích kanonickým a nese s sebou automatickou exkomunikaci (latae sententiae). Existuje určitý počet kněží a dokonce biskupů, kteří se dopouštějí tohoto hříchu a vylučují se tak ze společenství katolické víry. Mohou o nich platit tato Boží slova: Vyšli z našeho středu, ale nebyli z nás (1 Jan, 2, 19).

Nejkrásnější, jedinou a nenahraditelnou rolí ženy je její povolání a důstojnost být matkou, ať už fyzicky nebo duchovně, protože každá žena je svou přirozeností mateřská. Neoddělitelně s touto mateřskou důstojností souvisí její povolání snoubenecké. Touto důstojností žena hlásá pravdu, že každá křesťanská duše, i duše muže, by měla být snoubenkou Krista. V mateřském a snoubeneckém povolání prožívá žena vnitřní kněžství srdce, vyhrazené jedině pro ni, a toto kněžství je komplementární služebnému kněžství mužů a apoštolů. Tak stanovil Bůh s nejvyšší moudrostí v řádu přírody, která se odráží ještě zářivěji v řádu milosti, ve svátosti svěcení.

Němečtí biskupové schválili v únoru dispens, který dovoluje, aby protestantští partneři katolíků po určitém období rozlišování, přistupovali řádně ke svatému přijímání. Ve světle svátostného řádu církve a také ve světle nutnosti, aby katolíci pravidelně přistupovali ke svátosti pokání, je vůbec podobná iniciativa německých biskupů možná a dovolená?

Od dob apoštolských (srv. Sk 2, 42) integrita víry, hierarchické společenství a společenství eucharistické jsou mezi sebou nerozlučně spojeny. Když připouští církev pokřtěného ke svatému přijímání, neměla by ho nikdy dispensovat od vyznávání integrity katolické a apoštolské víry. Nestačí u něho předpokládat jen katolickou víru v Eucharistii.

Připustiti pokřtěného k svatému přijímání a a nevyžadovat od něho přijetí všech katolických pravd (např. dogma o hierarchickém a viditelném charakteru církve, o jurisdikčním primátu římského papeže a jeho neomylnosti, o ekumenických koncilech, o univerzálním a řádném učitelském úřadu, o mariánských dogmatech atd), je v rozporu s viditelnou jednotou církve a se samotným charakterem eucharistické svátosti. Korektním účinkem eucharistického přijímání je dokonalý projev jednoty se členy církve ve svátostném znamení Eucharistie. Proto samotné přijetí – i výjimečné – svatého přijímání v katolické církvi protestantem nebo pravoslavným křesťanem, představuje definitivně lež. Protiřečí to svátostnému znamení a vnitřní skutečnosti samotné svátosti, jestliže nekatolíci nadále dobrovolně trvají na své příslušnosti k jinému společenství, ať už protestantskému nebo pravoslavnému.

Můžeme si připomenout v této souvislosti problematický a kontradiktorní princip kánonu 844 KCP o udělení svatého přijímání nekatolíkům v případě naléhavosti a nebezpečí smrti. Tento princip protiřečí apoštolské tradici a vytrvalé dvoutisícileté praxi církve. Již v dobách apoštolských ve 2. století – podle svědectví sv. Justina – církev upozornila a zachovávala toto pravidlo: Tento pokrm jsme nazvali Eucharistie a nesmí se ho účastnit nikdo, kdo nevěří, že naše nauky jsou pravé. (Apol 66,1) Problém, který vnesla německá biskupská konference, – abychom byli upřímní – je pouze logický důsledek problematického povolení podle kán. 844 KCP.

Připomeňme si, že zavedení přijímání na ruku se na počátku praktikovalo jen místně, avšak záhy se rozšířilo na celou církev.

Podle logiky lidské křehkosti a dynamismu ideologického nátlaku i nakažlivosti špatného příkladu i výjimečné případy podávání přijímání protestantům by se po čase všeobecně rozšířily a bylo by velmi obtížné to napravit.

Uplatnění této iniciativy by se negativně projevilo na dalších úsecích církevního života, především v souvislosti s Amoris laetitia.

V souvislosti s příští amazonskou synodou 2019 se mnoho mluví o praxi „viri probati“…

Katolická římská církev by se neměla příliš znepokojovat malým počtem kněží v některých oblastech a přistupovat k triku viri probati. Taková reakce by byla příliš lidská a byla by znamením, že se vytratil nadpřirozený pohled na Boží Prozřetelnost, která svou církev vždy vedla i v těžkých situacích. V dějinách církve je dostatek příkladů o drastickém nedostatku kněží v určitém období a na určitém místě, a přesto tam katolická víra i tak vzkvétala a předávala se z rodiny na rodinu a také svědectvím a příkladem některých vynikajících osob. Já sám pocházím z rodiny, která žila v podmínkách, kde po řadu let nebylo žádného kněze.

V dokumentech antické církve je dostatečně doloženo, že kněžský celibát a kněžská čistota má apoštolský původ. V apoštolských dobách a dobách prvních Otců se tato norma předávala jako nepsaná; od okamžiku svěcení (jáhenského, kněžského, biskupského) musel tento duchovní žít v ustavičné pohlavní zdrženlivosti bez ohledu na to, zda šlo o osobu ženatou nebo svobodnou. Existují solidní vědecké studie, které tento fakt potvrzují, např. studie Crutiana Cocchiniho, Alfonse Sticklera, Stefana Heisa a dalších. V době sv. Augustina vyhlásila synoda v Kartágu (390) trvalou zdrženlivost jakožto nauku, kterou nám předali apoštolové a která se od počátku zachovávala. Papež Lev Veliký (+450), pečlivý strážce apoštolské tradice, prohlásil: „Zákon čistoty je stejný pro služebníky oltáře, pro biskupy a pro kněze. Dokud byli ještě laiky a lektory, mohli se svobodně oženit a plodit syny. Ale jakmile chtěli překročit hranici svěcení, nebylo jim to už nadále dovoleno. (Epist. Ad Rusticum). Kategorický zákaz uzavřít manželství po svěcení byl dříve obecně platný i v pravoslavné církvi, kde je dnes celibát kněží a jáhnů zrušen. Je to jasný důkaz, že pravidlo čistoty pro posvěcené je apoštolského původu.

První pokus zrušit apoštolskou tradici o čistotě, tj. zákon celibátu v širším smyslu, představuje v byzantské církvi tzv. trullanská synoda (691), kterou však apoštolský stolec neuznal. Podle byzantské legislativy má se ženatý kněz zdržet soulože večer před slavením eucharistické oběti. Ovšem pravý katolický kněz je „druhým Kristem“ ve dne v noci, a proto by měl celebrovat mši svatou každý den, a to vždy v dokonalé čistotě. To je logický důsledek ontologické důstojnosti novozákonního kněžství a jeho trvalého spojení s obětí mše svaté na oltáři, narozdíl od kněžské dynastie Starého zákona, která dodržovala pohlavní zdrženlivost jen v periodě chrámové služby. Mít pohlavní styky s manželkami bylo dovoleno na synodě v Trullanu, která dala 691 kněžím dispens od zákona čistoty.

Jestliže amazonská synoda plánovaná na rok 2019 povolí kněžím mít pohlavní styky s manželkami, třeba jen ve zvláštních případech a ve specifických oblastech, dynamika této inovace zaplaví postupně celou církev. Doufejme, že tato synoda nezavede životní kněžský styl tak cizí příkladu Ježíše Krista, věčného a nejvyššího Velekněze, a stejně tak apoštolské tradici.

Existuje vynikající román argentinského spisovatele Hugo Wasta (pseudonym Gustava Adolfa Martinéze Zuviriu) Lo que Dios ha unido, (Co Bůh spojil) ve kterém autor ukazuje přesvědčujícím a brilantním způsobem neslučitelnost katolického kněžství s aktivním manželským životem.

Pramen: Chiesa e post concilio