Correctio filialis prezidentu Papežské akademie pro život

Po neuvěřitelném zásahu mons. Vincezo Paglii, presidenta Papežské akademie pro život, do případu Alfia Evanse, rozhořčeně vystupuje matka malého Emanuela Campostriniho, známého v Itálii i jinde jako „Mele“, dítěte postiženého těžkou a vzácnou genetickou chorobou, aby mu pádně vyložila, co to znamená být rodičem takových dětí. Tato hrdinská matka trvá na tom, že mons. Paglia musí být za svůj hanebný zásah odvolán z funkce prezidenta Papežské akademie pro život.

Jsem matkou Meleho, Emanuela Campostriniho, dítěte, které od svých devíti let je postiženo velmi těžkou epileptickou encefalopatií, a velmi se mě dotklo to, co napsala jeho excelence mons. Paglia.

Napsala jsem mu ve vší úctě s úmyslem correctio filialis, protože si myslím, že každý věřící chce, aby církev byla co nejkrásnější a nejsvětější, a že každý křesťan má rád, když ho bratři napomenou, protože jeho touhou je líbit se Bohu a zasloužit si nebe. Neobdržela jsem dosud žádnou odpověď. Proto jsem si myslela, že bude dobré, podělit se o úvahy matky, se kterými jsem se nejdříve obrátila na mons. Pagliu.

Je – i to, řekl Paglia v rozhovoru pro „Tempi“, pravda, pak si myslím, že mons. Paglia nemůže a nesmí vést Papežskou akademii pro život.

Drama rodičů, kteří mají nemocné dítě, není absolutně srovnatelný s dramatem uhájit ho před hordou ničemů, která útočí na jeho život. Je to velmi tvrdé slyšet slova tak ignorantská a arogantní. Skutečnost, že postrádáme diagnózu i terapii, která ústí do skutečnosti, že nemoc lidské bytosti je nevyléčitelná, v žádném případě neopravňuje nikoho, aby ji zabíjel. Jistě, když se mluví o „eliminaci“ je to výraz o něco šetrnější, protože postihuje pravdu o tom, co se vlastně děje. Alfie není mozkově mrtvý.

Pro Aflia nemáme diagnózu ani terapii, proto nenasazujeme zvláštní terapii, jelikož se u něho jedná o neznámou patologii, proto zde nejde o žádnou „therapeutickou tvrdošíjnost“. K terapeutické tvrdošíjnosti dochází, když tato terapie je sama zdrojem nekontrolovatelného a neužitečného utrpení. Ale v tomto případě se nic takového neděje,. V péči o Alfiho nejsou používány žádné nepřiměřené prostředky, protože ventilátor je na dýchání je to ta nejnormálnější věc pro život mnoha lidí, která se nemocnicích běžně používá a používá se také v případě mého syna. Jeho rodiče nepožadují žádnou zvláštní nebo experimentální terapii, ale prosí jen to, aby toto dítě mohlo žít a zemřít, až si ho sám Bůh zavolá.

Je to možné, že mons. Paglia cituje dokument, který nezná? Nebo ho cituje zlovolně? Nechce tímto způsobem inscenovat svou momentální moc, aby setrval na stolci moci a domýšlivosti? Neboť jak si vzpomínám, jeho katecheze za doby Jana Pavla II. měly zcela jiný charakter. Mons..Paglia se tehdy ptal, zda se neděje málo zázraků uzdravení pro slabou víru Kristových služebníků a vysvětloval, že oni by měli obzvláště být poslušni Božích příkazů, vkládat ruce a uzdravovat nemocné…, že péče o nemocné je v samém centru služby Ježíši Kristu.

Nyní naopak vkládá své ruce na nemocné dítě on, ovšem aniž by v nejmenším prosil o uzdravení, nýbrž, běda, ospravedlňuje jeho zabití a s úlisnou pečlivostí a překrucuje slova papežského magisteria. „Akceptovat, že není možno zabránit smrti“, je možno teprve tehdy, když přesto, že poskytujeme pokrm a nápoj, když dotyčnému pomáháme dýchat, on sám umírá a my už nic víc nemůžeme udělat. Nikdo nemůže druhému násilím zabránit v umírání, ani kdyby nasadil všechnu svou energii. Je třeba vědět, že se neumírá s ventilátorem, při jídle a pití, ani deset minut po posledním jídle. Ale když mu odepřu tyto věci, nepřijímám smrt, které nelze zabránit, nýbrž zanedbávám povinnou pomoc. Mluvíme pak o „omisivní eutanazii“ a říkáme pravdu: Je to vražda někoho, kdo sám s ní nesouhlasí. Před rodiči, kteří s tím rozhodně nejsou srozuměni. O toto se tady jedná a o nic jiného.

Ďábel z toho má radost. Raduje se z vraždy nevinného, že ho může „obětovat v pátek“, jako|Krista (a jako Charlieho Garda) ale raduje se také, že může zničit krásný čistý obraz Boha Otce, což rodiče tohoto dítěte ať už vědomě nebo nevědomě představují. Rodiče Alfieho, jako rodiče jiných těchto maličkých jsou jasným obrazem toho, co znamená Boží láska a milosrdenství pro jeho tvory: za každou cenu, až do dna, při jakékoliv nemoci, jakémkoliv znetvoření, v úplné a nezištné lásce mužské i ženské, matky a otce, jsou obrazem bezpodmínečné Boží lásky. Každý z nás ji chce dostávat, touží po ní pro sebe, hledá ji všude, dokud ji nenajde, a je nespokojen, když jí nedosáhne. Tito rodiče a jejich děti ukazují Boží tvář, ale nepřítel ji nemůže snést a snaží se ji proto rozbít.

Rodiče… Paglia o nich mluví, ale je to těžké, když nemá zkušenosti, aby mohl pochopit to drama rodičů v jejich „citovém sepětí“. My, jako rodiče, katoličtí rodiče, jsme nepociťovali bolest z toho že naše dítě bylo nemocné. Milujeme Boha a jemu důvěřujeme. Naše dítě je Boží dar, krásný dar, nepotřebujeme žádnou psychologickou podporu, protože to je ďáblova lež myslet ti, že když se rodičům narodí nemocné dítě, že jsou z toho smutní. Rodiče jsou plně zaměstnaní tím, že zahajují nejúponější boj o život!

Jediná „pomoc“, kterou jsme opravdu potřebovali, kromě modlitby, byli ti, kteří nás učili, abychom své dítě zachovali živé: s co nejpřiměřenější potravou, jakou podáváme i dnes, s ventilátorem, aby mohl dýchat, když to potřebuje v dlouhých intervalech, s překonáváním epileptických krizí, hledáním vhodné polohy, jak otočit ho, naučit ho, co potřebuje atd. Hledat, jak mu naslouchat, umožnit mu, aby vyrůstal v domě s námi, s jeho bratry. Potřebovali jsme doktory, operátory, učitele a personál a potřebovali jsme odvahu podepsat papír, který nás opravňuje mít to, co potřebujeme: vozík, korzety, pomůcky, personál, prameny, všechno, co bylo nezbytné, aniž bychom se zabývali „financemi jejich agendy“, o tom by mohl mluvit jejich vedoucí, jak tyto peníze vydávali.

Na druhé straně jsme bojovali s osobami nečestnými, nehodnými, ignoranty a někdy (velmi zřídka) opravdu zlomyslnými. To byl náš boj a náš kříž, jistě, nikoliv ona nemoc nebo život našeho syna. Alfiho rodiče, i přes své mládí, jsou silní a znají Krista velmi dobře, protože se mu každý den svěřují.

Ve chvíli, jako je tato, všichni mají svou odpovědnost, i ten, kdo je potichu, protože se obává následků: nikdo nezachrání svůj život, jestliže není ochoten obětovat ho z lásky k Bohu. Ale jak velká je odpovědnost pastýřů! Mít nad sebou vlky převlečené za beránky nebo zmatené pastýře, kteří právě s podlostí vyvolávají přesvědčivými slovy pochybnosti o katolické nauce, která je přece zcela jasná a neměnitelná, je pro rodiče, jakoby byli zrazeni Jidášem. Slovy Ježíše Krista ještě jednou opakuji: „Kdo by pohoršil jedno z těchto maličkých , kteří věří ve mne, pro toho by bylo lépe, kdyby mu uvázali na krk mlýnský kámen a hodili ho do mořských hlubin ( Mat 18,6) .

                                O této matce a jejím dítěti viz

Nuova Bussola Qotidiana