Církev musí mít jednoho papeže, který muví to, co je katolické

22. října 2022

V katolické církvi dochází ke kvašení. Františkův pontifikát vyvolává nepokoje, které v rozporu s tím, co argentinský papež prohlásil, nejsou konstruktivní. Od začátku postní doby se v kardinálském kolegiu předává z ruky do ruky memorandum podepsané pseudonymem Demos (lidé). Známý liturgista Don Nicola Bux se v rozhovoru vyjadřuje k otázce příštího konkláve a k tomu, koho církev nyní naléhavě potřebuje jako příštího papeže.

S výjimkou vnitřního dvora Santa Marty se všichni pozorovatelé shodují – i když z velmi odlišných pohnutek -, že současný pontifikát „je katastrofou, katastrofou z mnoha či několika hledisek“, jak se v polovině března vyjádřil vatikanista Sandro Magister. V memorandu označeném „Demos“ je tato katastrofa uvedena.

V modernistických kruzích panuje netrpělivost, protože „Františkova revoluce“ probíhá příliš pomalu. Mnoho dveří, které papež z Argentiny v rychlém sledu otevřel, vzbuzuje stále větší očekávání a někde vyvolává skutečné šílenství inovací, jak ukazuje vývoj ve Spolkové republice Německo. Trápí je „prvotní strach“, že zažijí druhý rok 1978, kdy v těchto kruzích vznikla legenda, že údajné „jaro“, které církvi přinesl II. vatikánský koncil, bylo utlumeno zvolením Jana Pavla II. Nové „ozdravné fázi“, jak jsou v pokrokových kruzích vnímány pontifikáty polského papeže a jeho německého nástupce Benedikta XVI., je třeba za každou cenu zabránit.

Naopak Františkovo neustálé porušování tabu a heterodoxní signály rozjitřily náladu v některých pravoslavných částech církve až k bodu varu. Zpočátku se snažili problém zahladit tím, že Františka stále více ignorovali. Jeho gesta, vnímaná jako provokace, to však ztěžují. Touha a naděje na brzké ukončení současného pontifikátu je velmi silná, a proto se pozornost i na této straně již dlouho upíná k Sixtinské kapli, kde se v zatím neznámém, ale předvídatelně blízkém čase sejdou volitelé příštího papeže. Papež František je v polovině svého 86. roku života.

Znepokojení umocňuje skutečnost, že sám František nenechává nikoho na pochybách, že si chce nástupnictví zařídit sám, pokud možno alespoň co se týče jeho směřování. Při jmenování kardinálů je však pro všechny strany nepředvídatelný, přičemž ortodoxní části církve se těší na konzistoře pro vytvoření nových kardinálů s mnohem silnějším zamračením.

Edward Pentin, vatikanista National Catholic Register, hovořil o současné situaci s donem Nicolou Buxem, známým liturgikem a osobním přítelem Benedikta XVI. Někteří by ho rádi viděli v kolegiu kardinálů, ale místo toho ho František po zvolení do funkce konzultora Úřadu pro papežské liturgické slavnosti odvolal.

Don Bux navíc naznačuje temné machinace, které měly vést ke zvolení kardinála Jorgeho Maria Bergoglia úřadujícím papežem v roce 2013.

Rozhovor zveřejnil časopis Duc in Altum.

Edward Pentin: Done Nicolo, odkud podle vás pochází Demos¨Memorandum Demos a jak reprezentativní jsou názory lidí ve Vatikánu?

Don Nicola Bux: To by vyžadovalo vyšetřování na různých úrovních, od San Pietrini přes úředníky až po autority: Právě na této poslední úrovni mohlo memorandum vzniknout. Nespokojenost je všeobecná, ale samozřejmě existuje i skrytá část, která se nevyjadřuje a čeká na konec pontifikátu. Papež řekl pravoslavnému patriarchovi Kyrilovi, že musíme mluvit Ježíšovým jazykem, a ne jazykem politiky. Přesně tak! To se mi však zdá být politický způsob vyjadřování, protože jinde řekl, že neví, proč došlo k utrpení nevinných, což znamená, že neví, proč Kristus zemřel na kříži. Pro skutečné znalce Vatikánu je Františkův pontifikát, od nauky víry až po morálku degradací – snížením ve srovnání s jeho předchůdci – o financích ani nemluvě. Přispěl k prohloubení sekularizace Západu, protože jako papež zasahoval do sociální i politické roviny a podporoval spiritualitu bez identity. Nabízí se tedy otázka: co je to jeho petrínská služba? Jsme svědky emocionálního kultu papeže, teologického přehánění, jaké existovalo od dob Pia IX. a nyní prostřednictvím médií. Lidé ve středověku rozlišovali roli papeže od osoby, která ho ztělesňuje, stejně jako rozlišovali církev od církevníků, lidské a pozemské od božského. Proto mohl Dante posílat papeže i do pekel.

Tak se stalo, že nemálo bergogliánů první hodiny se distancovalo od současného pontifikátu, který je dokonce považován za chaotický a despotický. Umírnění jsou neklidní. Jsou lidé, kteří si řešení představují tak, že prosazují synodální církev, a ti, kteří jsou pro přechodný pontifikát. Mezitím zaujímá Marx jedno stanovisko, Müller jiné, Hollerich jiné a naštěstí Pell jiné, a tím se dostáváme ke kardinálům. Ale ani Ladaria, ani František neříkají, kdo má pravdu. Až se pak dostaneme k biskupům, kněžím a laikům, ať už teologům, nebo ne, čeká nás skotská sprcha. Vatikán si je vědom odpadlictví katolíků v Latinské Americe, jejichž podíl klesl na 52 %, zatímco podíl sekt vzrostl na více než 25 %. Církev ztrácí Latinskou Ameriku do té míry, že Wall Street Journal 13. ledna napsal [v narážce na „Volbu pro chudé“]: „Katolická církev si vybrala chudé a chudí si vybrali letniční“. Hrozný příspěvek k procesu sebezničení, o kterém mluvil Pavel VI. Církev se proměnila v agenturu pro řešení sociálních, ekonomických, psychologických a dokonce i ekologických problémů a opustila své poslání spasit duše. Synoda o Amazonii nebyla o evangelizaci tohoto regionu, ale o životním prostředí, nebyla o podpoře osobních setkání s Pánem, ale o politických a sociálních otázkách. Stručně řečeno, zatímco věřící žádají více náboženství, biskupové rozdávají sociální socialismus.

Edward Pentin: Jak pravděpodobné je, že memorandum ovlivní volbu příštího papeže?

Don Nicola Bux: Zdá se mi, že na začátku jsou uvedeny hlavní rysy petrovské služby, které musí být měřítkem pro rozhodnutí každého konkláve: Papež je vnímán jako pastýř a učitel, nikoli jako ideolog nebo politik. Jeho vztah k církvi je tedy vztahem člena a služebníka, nikoli absolutního monarchy. Je úžasné, že modernisté či pokrokáři, kteří byli až do Benedikta XVI. protiřímští, nyní tváří v tvář současnému papolatrismu mlčí, abych použil slova [kardinála Carla Marii] Martiniho. Jako každý křesťan je i papež podřízen zjevenému božskému právu, a to dokonce dříve než přirozenému právu a právu kanonickému, které ho zavazuje s ohledem na základní učení a ústavu církve, jež není synodální, ale hierarchická. Zdá se, že memorandum toto vše připomíná. Za těchto podmínek musí petrovský úřad sloužit k budování, a ne k bourání (srov. 2 Kor 13,10). To je zásadní pro tvorbu zákonů a spravedlnosti. Nelze pokračovat odmotu proprio k motu proprio, měnit články katechismu a odvolávat se na [apoštolskou] signaturu.

Existují práva nabytá třetími osobami, která papež nemůže porušit, neboť je nejvyšším strážcem práva. Nemůže dopustit zneužití, ani se ho nemůže dopustit. Stejně jako Petr skrze Pavla se i papež musí nechat bratrsky pokárat. Jinak ho nelze poslouchat, protože nejprve přichází svědomí, které je podle výroku svatého John Henry Newmana, převzatého v Katechismu, prvním „vikářem Kristovým“.

Jeden z vlivů Memoranda vidím v ekumenickém smyslu, neboť odsuzuje zneužívání papežské autority, které podle mého názoru dosud podporovalo protiřímské nálady, zejména na Východě. Nárůst výpovědí biskupů za tohoto pontifikátu, jako by papež byl islámský muftí, je zneužitím autority a má v sobě cosi patologického. František zašel tak daleko, že řekl: „Chtěli mě zabít.“ Možná ze strachu, že by se proti němu mohlo opakovat to, co se dělo pro jeho zvolení. Hranice papežské autority je však dána také autoritou biskupů, která je rovněž božským právem: to je třeba mít na paměti a diskutovat o tom na generálních kongregacích příštího konkláve.

Edward Pentin: Mimochodem, jaké by podle vás měly být priority příštího konkláve?

„Je papež katolík?“, Newsweek, 2015.

Don Nicola Bux: Podle autoritativních laiků a církevníků musí příští konkláve zvolit papeže, který si je vědom svého apoštolského poslání, svých vazeb a povinnosti zachovat status generalis Ecclesiae. Půjde o to zvolit papeže, který bude podporovat katolickou víru, aby se zastavil úbytek kněží a věřících na Západě způsobený sekularizací, která pronikla do církve (Peguy obvinil z odkřesťanštění duchovenstvo), sekularizací, podle níž nejdůležitější hodnoty, které tvoří základ společnosti, nejsou náboženské, a pokud ano, musí být zdůvodněny „světským“ nebo racionálním způsobem. To vedlo k politicky korektnímu jazyku zbavenému náboženských konotací, ke ztrátě smyslu pro hranice (typickými příklady jsou potraty, tzv. homosexuální manželství, gender, eutanazie atd.), ke ztrátě posvátna a k proměně náboženské víry v „humanitární“ náboženství, evangelia v moralismus a kázání v mítink. Prioritou konkláve je proto katolický papež, jinak bude ztráta víry nejen důsledkem, ale i příčinou sekularizace křesťanství, kterému nakonec hrozí, že se stane bezvýznamným. Příští konkláve bude muset objasnit, co je to „pastorační“: zatím to nikdo neví a tento výraz se používá jako otevírač dveří, aby se v církvi ospravedlnilo všechno. Musí se vrátit do středu pozornosti dnes znehodnocené misie a vyjasnit hranice ekumenismu a mezináboženského dialogu. Toho jsou si vědomi i modernisté a pokrokáři. Proti sekularizaci je třeba bojovat evangelizací. Boj proti klerikalismu nesmí narušit identitu duchovenstva, které je oddělené od věřících a řeholníků. Příští papež musí do svého programu zahrnout především posílení víry, aby se mohly rozvíjet křesťanské rodiny a kněžská a řeholní povolání. Je třeba se vrátit k magisteriu, které neomylně rozhoduje o otázkách rodinné morálky a jmenuje biskupy, kteří přijímají apoštolskou tradici. Nyní latentní rozkol se tak pravděpodobně oslabí, i když „pronásledování“ ze strany sekulárních médií bude sílit. Je třeba uvolnit živé síly církve pontifikátem, který sihledí katolicity, jež naplňuje kostely zbožnými věřícími a veřejný prostor svědky víry a života a dokazuje, že církev „funguje“, protože přináší obrácení. Katolická církev musí mít papeže, který říká a dělá to, co je morálně, doktrinálně a liturgicky katolické. Vezměte si obálku Newsweeku: Je papež katolík? Zní to divně, že katolická církev má právo na katolického papeže? Pravoslavní ji také chtějí, jinak mezi nimi budou bujet odstředivé tendence. Katolický papež je také potřebný k tomu, aby přivedl roztříštěný protestantský svět zpět k jednotě a přivedl mnoho hledajících laiků zpět k víře, ale také aby uklidnil ty židy, muslimy a příslušníky jiných náboženství, kteří papeže považují za diktátora.

Edward Pentin: Jaké by podle vás měly být priority pro příští konkláve?

„Je papež katolík?“, Newsweek, 2015.

Don Nicola Bux: Podle autoritativních laiků a církevníků musí příští konkláve zvolit papeže, který si je vědom svého apoštolského poslání, svých vazeb a povinnosti zachovat status generalis Ecclesiae. Půjde o to zvolit papeže, který bude podporovat katolickou víru, aby se zastavil úbytek kněží a věřících na Západě způsobený sekularizací, která pronikla do církve (Peguy z odkřesťanštění viní duchovenstvo), sekularizací, podle níž nejdůležitější hodnoty, které tvoří základ společnosti, nejsou náboženské, a pokud ano, musí být zdůvodněny „světským“ nebo racionálním způsobem. To vedlo k politicky korektnímu jazyku zbavenému náboženských konotací, ke ztrátě smyslu pro hranice (typickými příklady jsou potraty, tzv. homosexuální manželství, gender, eutanazie atd.), ke ztrátě posvátna a k proměně náboženské víry v „humanitární“ náboženství, evangelia v moralismus a kázání v mítink. Prioritou konkláve je proto katolický papež, jinak bude ztráta víry nejen důsledkem, ale i příčinou sekularizace křesťanství, kterému nakonec hrozí, že se stane bezvýznamným. Příští konkláve bude muset objasnit, co je to „pastorační“: zatím to nikdo neví a tento výraz se používá jako otevírač dveří, aby se v církvi ospravedlnilo všechno. Musí vrátit do středu pozornosti dnes znehodnocené misie a vyjasnit hranice ekumenismu a mezináboženského dialogu. Toho jsou si vědomi i modernisté a pokrokáři. Proti sekularizaci je třeba bojovat evangelizací. Boj proti klerikalismu nesmí narušit identitu duchovenstva, které je oddělené od věřících a řeholníků. Příští papež musí do svého programu zahrnout především posílení víry, aby se mohly rozvíjet křesťanské rodiny a kněžská a řeholní povolání. Je třeba se vrátit k magisteriu, které neomylně rozhoduje o otázkách rodinné morálky a jmenuje biskupy, kteří přijímají apoštolskou tradici. Rozkol, který je nyní latentní, se tím pravděpodobně oslabí, i když „pronásledování“ ze strany sekulárních médií bude sílit. Je třeba uvolnit živé síly církve pontifikátem, který hledí na katolicitu, jež naplňuje kostely zbožnými věřícími a veřejný prostor svědky víry a života a dokazuje, že církev „funguje“, protože přináší obrácení. Katolická církev musí mít papeže, který říká a dělá to, co je morálně, doktrinálně a liturgicky katolické. Vezměte si obálku Newsweeku: Je papež katolík? Zní to divně, že katolická církev má právo na katolického papeže? Pravoslavní ji také chtějí, jinak mezi nimi budou bujet odstředivé tendence. Katolický papež je také potřebný k tomu, aby přivedl roztříštěný protestantský svět zpět k jednotě a přivedl mnoho hledajících laiků zpět k víře, ale také aby uklidnil ty židy, muslimy a příslušníky jiných náboženství, kteří v papeži vidí morální autoritu, která ukazuje, že hranice mezi dobrem a zlem nebyla zrušena. Nový papež se musí umět vypořádat s novým světovým řádem, který vznikne po smrti toho starého a v němž Západ a západní kapitalistický systém budou hrát menší roli; musí se lišit od Františka, který k němu měl zmatený a rozporuplný vztah mezi ideologií a utopií. Aby byl zmatek v církvi ukončen, musí příští konkláve hledat kandidáty, kteří budou reagovat na dubia k Amoris laetitia a opraví Evangelii gaudium, kde se říká, že nejhorším sociálním zlem je nerovnost, dále. ‚Laudato si‘, který oslavuje neomalthusiánský environmentalismus, který je naopak zdrojem všech problémů posledních padesáti let; Fratelli tutti, který prohlašuje kapitalismus za skončený, ale pak doporučuje, jak může přežít a maskovat se kouzelnými slovy „inkluze“ a „udržitelnost“. Především však neříká, že se nemůžeme uznat za bratry, pokud neuznáme Otce v nebi za svého Otce. To nám řekl Ježíš.

Obrázek: Duc in Altum/InfoCatolica