Čelné místo, nikoliv však postavení

                                                                            16.4.2016

Změna na postu prefekta Kongregace pro nauku víry nehrozí bezprostředně, nicméně projevuje se již něco jako její „gradualita“. Je zřejmé, že nástupce kardinála Ratzingera sleduje zcela jinou linii než nástupce papeže Benedikta XVI.

I když sporné otázky kolem rozvodu, druhého manželství a přijímání pro znovusezdané rozvedené se bezprostředně týkají nauky víry, prefekt příslušné kongregace při všech mediálně účinných momentech, v nichž církev komunikovala s veřejností, musel zůstat stranou.

Je zcela zřejmé že kardinál Müller a František zastávají v této věci zcela protichůdné linie. Stačí porovnat Františkovy projevy a Müllerovy spisy. Jeho reakce na Františkovy vývody byla uvedena v Tagesposta pak v L´Osservatore Romano:

Neboť celý svátostný řád je dílem Božího milosrdenství a nemůže zrušen s odvoláním na toto milosrdenství. Navíc věcně mylným odvoláním na milosrdenství vzniká nebezpečí banalizace Božího obrazu, jakoby Bůh neuměl nic jiného než odpouštět. K Božímu tajemství patří kromě milosrdenství také svatost a spravedlnost; pokud se tyto Boží atributy zakrývají a nebere se vážně realita hříchu, není možno lidem zprostředkovat ani milosrdenství. Ježíš potkal cizoložnou ženu s velkým milosrdenstvím, ale také jí řekl: Jdi a už více nehřeš (Jan 8,11). Boží milosrdenství není dispens od Božích a církevních přikázání. Naopak, poskytuje spíše sílu milosti k jejich zachovávání, k opětovnému povstání po pádu a k životu v dokonalosti podle obraz nebeského Otce.

Nic takového se v AL nenachází. Naopak: Zde se dočteme: Někdy je nám hodně zatěžko dávat v pastoraci prostor nepodmíněné Boží lásce. Klademe milosrdenství tolik podmínek, že je zbavujeme konkrétního smyslu a skutečného významu, a to je ten nejhorší způsob ředění evangelia. Je kupříkladu pravdou, že milosrdenství nevylučuje spravedlnost a pravdu, ale především musíme říci, že milosrdenství je plnost spravedlnosti a nejzářivější projev Boží pravdy. Proto je třeba vždycky považovat „za neadekvátní jakoukoli teologickou koncepci, která v posledku zpochybňuje samu Boží všemohoucnost a zejména Jeho milosrdenství“ (§311).

Korektury Kongregace pro nauku víry nejsou k rozeznání

Papež František sice předal návrh podle vatikánských obyčejů Kongregaci pro nauku víry k ověření, ale z četných navržených korektur zpracovaných pod vedením kardinála Müllera byla uplatněna jen část. Papež nejdřív požadoval jejich velmi rychlé zpracování, ale mnoho z toho pak ignoroval.

Odsouvání Kongregace pro nauku víry, tak zjevné při zpracování a představování dokumentu s takovým napětím očekávaného, se netýká jen této exhortace. Vede to dokonce tak daleko, že se již hovoří o změně v čele kongregace, třebaže nikoliv bezprostřední. Mluví se i tom, že by vzhledem k přehlížení mohl sám na své místo rezignovat. Ale takový útěk před odpovědností není tomuto kardinálu vlastní. Uvolnil by tím prostor, aby se Bergogliův dvůr jen rychleji zmocnil celé církve.

»Schönborn je velký teolog« – »Kasper dělá teologii na kolenou«

Tuto chválu o Schönbornovi vyslovil František v letadle. Na dotaz Francise X. Roccy ve své odpovědi odkázal novináře výlučně na vystoupení kardinála Schönborna, který „je velký teolog“ a na potvrzení zdůraznil, že je „členem Kongregace pro nauku víry“.

Kardinál Müller je nejen členem, ale prefektem této kongregace, ale žádné srovnatelné chvály se mu od Bergoglia nedostalo. Dostalo se jí ale jinému kardinálovi, tradičnímu Ratzingerovu protihráči Kasperovi, který podle Bergoglia „dělá teologii na kolenou“. Kasper i Schönborn jsou ochotni podávat Eucharistii „iregulérním“ (podle patnáctileté vídeňské praxe).

Schönborn si hoví na papežově výsluní, které se může ovšem docela brzy změnit. Může se však pokládat za „vítěze“ biskupské synody. Svým diplomatickým tahem pomohl Františkovi v poslední fázi vyváznout z úzkých, když už se zdálo, že se bude muset spokojit s menšinou. Müller nakonec jeho návrhu přikývl, aby zabránil rozkolu, ale neopomenul upozornit na jeho dvojznačnost. Jak dosvědčují synodní otcové, Kasper dával najevo zřetelné uspokojení, kdykoliv Müller souhlasil se spornými paragrafy.

Kam vlastně směřuje Františkův pontifikát?

Ve své poslední knize vyslovil Müller jednoznačné stanovisko: My katolíci nemáme nejmenší důvod slavit 31. říjen 1517. Je to z jeho strany forma přímého výkonu svěřeného úřadu, který papež nechává běžet naprázdno.

I když se přitom nezmiňuje o Františkovi, nedá se jeho nesouhlas a nelibost pro jeho postoj přeslechnout. František pojede 31. října 2016 do Stockholmu na ekumenické pamětní setkání.

Fronta mezi reformací a rozvody ovšem není nijak velká. Papežovo reformační smýšlení a jeho první krok k zavedení rozvodů jsou spojeny společným vláknem: protestantismem. Jako německý kardinál je Müller pro tyto otázky obzvláště vnímavý a musí si uvědomovat, kam vlastně vyústí všechno to, co je v Římě již tři roky v pohybu.

Giuseppe Nardi, katholische.info