»Jen ten, kdo to zakusil, je schopen věřit, co znamená milovat Ježíše«. Není to vyznání modernismu. Jsou to dva verše středověkého hymnu vyňaté z Božského officia. Zde se nemluví o víře jako nějakém produktu lidské zkušenosti, ona se rodí ze svobodného přilnutí k objektivní Bohem zjevené pravdě, jak to umožňuje milost a vnitřní pomoc Ducha Svatého; je zde narážka na lásku, kterou někdy v duchovním životě je možno zakoušet jako prožívanou milost a nevýslovnou sladkost, kterou zná jen ten, kdo ji zakusil.

Hymnus Jesu dulcis memoria je mistrovské dílo připisované sv. Bernardu z Clairveaux, který do něho soustředil svou mystickou nauku:Všech kajících jsi nadějí, dobrý ke všem, kdo tě vzývají, vlídný k těm, kdo tě hledají. Čím však těm, kdo tě získají?

Modlit se těmito slovy vyvolává záchvaty svaté radosti, protože vyjadřují lidskou odpověď, vyjadřují lidskou shodu, třeba slabou a nedokonalou, s nekonečnou Boží láskou. (Sis Jesu nostrum gaudium.)…Není to slepá důvěra, která ignoruje tvrdou nezbytnost duchovního boje a přehlíží proto nevyhnutelný úkol postupovat den co den v osobním posvěcování; je to nadpřirozené přesvědčení, že po ochutnání nebeské many, jakou Pán dopřává těm, kteří ho milují, není možné dát před Ním přednost čemukoliv na světě. Neexistuje protikladná moc, která by byla schopna odloučit duši od zdroje jejích nekonečných rozkoší nebo ustoupit dobrovolně ďábelskému lákání.

Čím více postoupíme v jednotě s Bohem, tím více zničující jsou případné opětovné pády, které není možno vyloučit až do posledního okamžiku naší pozemské lidské existence, pokud si někdo nezaslouží výjimečné privilegium utvrzení v milosti. Z toho důvodu dar svaté bázně a ctnost pokory nesmí v nás nikdy zmalátnět, protože nepřítel nám ustavičně strojí léčky a pýcha je proměnlivý parazit, který se vloudí do duše jako pijavice a dá se odstranit jen za cenu bolestného očišťování.

Určité zážitky nejsou totiž přístupné duším, dokud dostatečně nepokročí a nevystavují se výjimečnému riziku. Jsou kněží, kteří si dovolují veřejně vyvolávat nerozumné představy o Boží přízni a opírají se o domněnku, že bodavá vzpomínka na minulé hříchy a neuhasitelná vděčnost za přijaté odpuštění udusí znovuoživení absurdní prázdnoty.

Smyslem určitých důvěrných sblížení není nabízet iluzorní druh zajištění věčného života, ale jedině dodat odvahy tomu, kdo s námahou vesluje na své bárce v bouři a pociťuje silné pokušení ke ztrátě odvahy a jistoty, že ho obklopuje Láska ze všech stran v projevech nevýslovné Boží Prozřetelnosti a v zásazích myriady nebeských přátel v nebi i na zemi, na čele s Královnou andělů a svatých, Matkou Boží a Matkou naší. Kdybychom měli alespoň vágní představu o způsobu, jakým jsme neomylně milováni, plakali bychom radostí. Vždyť Pán neskrblí milostmi, ale vylévá je úměrně k těžkosti zkoušek, a to v míře nadměrné. Nenapodobujme modernisty v jejich plochém vidění světa a církve, ale prosme, abychom mohli dokořán otevřít duchovní zrak pro neviditelné zázraky, které nás obklopují a nenechávali si ujít nebeské dary.

Čím hůře je na tom režim, tím více projevuje svou slabost. To je velmi dobře patrné na onom čínském a analogicky také na tom, který okupuje špičky katolické církve. Ale my jsme vyvázli jako pták z lovcovy léčky. Léčka se protrhla, a my jsme volní (Ž 123,7): jde o léčku druhovatikánské indoktrinace a nekritické svévole ve zneužívání autority. Učinili jsme z toho závěr: Už nás nenachytají. Jestliže opravdu chtějí zakázat tradiční mši (nebo ji omezit pouze na přesně vymezená místa, kde, jak doufají, to brzy skončí), to nás vůbec nevyleká. Nemohou zabránit tomu, aby kněží sloužili ve formě, které dávají přednost, ani když odbourají Summorum Pontificum. Když nám vezmou kostely, budeme slavit mši v domech věřících. Aby nám v tom zabránili, museli by nás zabít. Jestliže nás prohlásí za schizmatiky pro neposlušnost k papeži, nebude to mít pražádnou hodnotu: Poslušnost vůči hierarchii je povinná, ale jen potud, pokud je oprávněná a neprotiví se Božímu zákonu.

Nuže mše ve formě, v jaké nám byla předána, má svou kontinuitu až do dob apoštolských (to znamená skrze organický a homogenní rozvoj), nemůže být zakázána ani nahrazena ritem vynalezeným u zeleného stolu zednářem ve spolupráci s protestantskými pastory proti výslovnému zákazu papeže svatého Pia V. Ve skutečnosti právě ten, kdo se pokouší tradiční mši vyloučit, riskuje, že se upadne do schizmatu: tím, že se proviní odmítáním tradičního dědictví, které nám bylo svěřeno od počátku a je základem církve, neboť obsahuje pouze kult, jak byl ustanoven Ježíšem Kristem. Je možno diskutovat o tom, zda Pán ustanovil svátosti en bloc nebo v jednotlivých detailech. Ale determinace, jaké uskutečnila církev v průběhu staletí, v každém případě spočívají na moci samotného Zakladatele a nedotýkají se podstaty těchto svátostí. Naopak tzv. „liturgickou reformou“ došlo k zamlžení posvátného charakteru Eucharistie a víry v reálnou Přítomnost až do té míry, že mnoho kleriků v ni nevěří a pokládají ji za pouhý symbol.

Je-li někdo schizmatikem, tak jsou to oni. Více než agitovat a mávat hrozbami všeho druhu, udělají lépe, když se projdou a osvěží si základy katolické nauky. Nás jejich žvásty neučiní teplými ani studenými. Důležité je, že nenabízíme příležitost, abychom mohli být postihováni. Stačí jít stále rovně vpřed a neuhýbat ani o milimetr od správného směru. Dříve nebo později zasáhne sám Pán – mám vážné důvody obávat se, že si poslouží islamisty, které odpadlíci chtějí vítat s otevřenou náručí, dokud nepocítí nůž na krku… Vzpomínáte si na rok 1527? Historie je učitelka. Tentokrát není zapotřebí žoldnéřů, kteří přijdou ze severu. Už máme doma tisíce extrémistů. Jak jsem napsal, máme zájem udržovat srdečné vztahy s neideologizovanými muslimy, tak aby nepadli do pasti teroristické propagandě; když budou přinuceni volit mezi svým a naším životem, kolik z nich nás bude bránit?

Vidíte tedy, jak důležité je rozvíjet jednotu s Kristem v láskyplném dialogu, stále intimnějším a důvěryhodnějším? Když nám to dopřeje, dá nám sílu, abychom snesli zkoušku a vydali odvážné svědectví s nadpřirozenou radostí. Bude-li žádat mučednictví, půjdeme mu vstříc se zápalem nevěsty. V jednom i druhém případě může na nás zazářit jeho sláva a pro milujícího není většího štěstí, než být uznán a pozdvižen k tomu, co si zaslouží. Touto radost nám nikdo neodejme. On sám nám to slíbil. Porod je proces bolestný, ale když je dokončen, matka zapomíná na bolest pro radost že přišlo na svět dítě (srov. Jan 26, 20-23).

Doporučuji: Věnujte více času evangeliu a naslouchání hlasu Milovaného než brouzdání po síti. Aby byl Ježíš jednou naší odměnou, musí být nyní naší radostí.

Don Elia, La Scure