Boloňská cesta, jak proclít homosexualitu

V boloňské diecézi generální vikář pro synodalitu tvrdí, že neexistuje žádný rozpor, ale spíše shoda mezi katechismem (podle něhož jsou homosexuální akty „vnitřně neuspořádané“) a SZO (která je naopak považuje za „přirozenou variantu“). Lidská láska je však založena na komplementaritě, která se nutně uskutečňuje pouze mezi mužem a ženou.

Odvážné rétorické cvičení o homosexualitě. Bologna Sette je diecézní týdeník stejnojmenné diecéze, který vychází v neděli jako příloha Avvenire. V boloňském týdeníku z 26. června najdeme na titulní straně malý článek s názvem Homosexualita: porucha nebo varianta?, pod kterým je podepsán Msgr. Stefano Ottani, kněz boloňské diecéze, který v ní zastává různé významné funkce. Článek, jehož délka je nepřímo úměrná jeho pravověrnosti. Mons. Ottani chce dokázat, že hranatý kruh existuje, tj. že to, co o homosexualitě říká Katechismus katolické církve, je dokonale srovnatelné s tím, co o ní říká SZO. Je škoda, že ve skutečnosti první ji odsuzuje a druhá ji omlouvá, ba dokonce odměňuje.

Mons. Ottani nejprve cituje katechismus č. 2357: „Homosexuální jednání je ze své podstaty nezřízené“. Na to navazuje definice SZO: homosexualita je „přirozenou variantou lidského chování“. Na první pohled by i dítě pochopilo, že obsah obou výroků je protichůdný. Mons. Ottani však chce uzavřít hranatý kruh a formuluje následující funambolickou úvahu. „Je zajímavé si všimnout,“ píše boloňský kněz, „že oba výrazy odkazují na obraz cesty: řád, jak je chápán v katolické morální tradici, je ve skutečnosti dynamickou skutečností, činem „nařízeným“ k dosažení cíle. „Varianta“ tedy označuje jinou cestu k dosažení téhož cíle. Podobně lze uvažovat i u přídavných jmen: „vnitřní“ znamená, že nejde o výsledek subjektivního výběru, ale o objektivní modalitu; totéž platí pro „přirozený“, který zdůrazňuje neintencionální skutečnost. V tuto chvíli více než opozice překvapuje blízkost perspektiv“.

Jenže tomu tak není. Výraz „řád“ pochází z latinského ordo, což v prvotním významu znamená „zaměření“ (a nikoli „úkon „nařízený“ k dosažení cíle“, jak píše: označuje stav, nikoli úkon). Orientace předpokládá bod, k němuž člověk směřuje, cnebo k němuž se přiklání. Lidská přirozenost je v klasické a scholastické tradici, kterou si osvojilo Magisterium, chápána právě jako orientace na určité cíle, jako soubor sklonů směřujících k určitým cílům. Aristoteles v Politice prohlásil, že „příroda je cíl“ (I, 1252 b 32). Vnitřní činy a podmínky pak musí sloužit těmto cílům, aby byly morálně platné. Například naše lidská přirozenost směřuje k životu, a proto je sebevražda v rozporu s tímto cílem. Dalším přirozeným účelem je společenskost: psychologické podmínky, které nutí subjekt uzavřít se do sebe, jsou tedy v rozporu s teleologií přírody, tj. s jejím zaměřením.

Jedním z těchto cílů, které jsou vtisknuty do lidské povahy, je to, co nás přitahuje k lidem různého pohlaví. Heterosexualita je tedy stavem podle přírody. Avšak nemohla by to být ale také homosexualita? Z jednoho našeho starého článku jsme vyčetli několik úvah, které se vztahují k dílu zveřejněnému v Bologna Sette. Tomáš Akvinský vysvětluje, že cíl je přirozený, pokud máme od přírody prostředky k jeho naplnění. Například plození je přirozeným cílem, protože máme pohlavní orgány; poznání je přirozeným cílem, protože máme intelekt. Pokud by tedy člověk sledoval cíl, který by nebylo možné naplnit, a to nikoliv kvůli pouhým vnějším náhodám, ale proto, že by mu od přirozenosti chyběly prostředky k jeho naplnění, nebyl by tento cíl přirozeným cílem a jednal by proti rozumové přirozenosti člověka. Tomáš vysvětluje: „Vše, co činí činnost nevhodnou pro cíl zamýšlený přirozeností, je třeba definovat jako odporující přirozenému zákonu“ (Summa Theologiae, Supp. 65, a. 1 c). Pohlavní styk homosexuálního typu není schopen naplnit přirozený cíl plození a láskyplného spojení. Proto je rozporuplné tvrdit, že homosexualita je v souladu s přirozeností, když není schopna uspokojit přirozené cíle pohlavního styku.

Obecně se proti těmto argumentům, které se týkají reprodukčního účelu, namítá následující: mnoho heterosexuálních párů je také neplodných nebo neplodných. Důvody neplodnosti jsou však diametrálně odlišné: homosexuální styk je fyziologicky neplodný, heterosexuální neplodný styk je patologicky neplodný; první je ze své podstaty neplodný, druhý je ze své podstaty plodný; první je z nutnosti, tj. vždy a v každém případě, neplodný (homosexuální styk může být pouze neplodný), druhý pouze případně (heterosexuální styk může být neplodný); u prvního je normální, že je neplodný, u druhého není normální, že je neplodný. Homosexualita není nakažlivá z náhodného nebo příležitostného důvodu, ale je nakažlivá z důvodu, který je pro tento akt nezbytný: nakažlivost je vlastní samotnému homosexuálnímu aktu. Naopak, neplodnost pohlavního styku heterosexuálního páru nelze hledat v povaze samotného styku, ale v příčinách, které jsou k němu vnější: genetické vady, hypospermie, psychické problémy, pokročilý věk, patologie postihující pohlavní orgány, operace, úrazy atd.

Dalším finalismem vlastním lidské přirozenosti je láska. Jednou z charakteristik lidské lásky je komplementarita: člověk hledá druhého, protože se s ním doplňuje. Homosexuální náklonnost není komplementární, protože komplementarita vyžaduje odlišnost (hledám to, co mi chybí, ne to, co už mám). To je patrné na fyzické úrovni, kde se mužské pohlavní orgány přizpůsobují ženským pohlavním orgánům, přičemž jeden doplňuje druhý. Je tomu tak ale i v psychologické rovině: mužská psychologie nachází v ženské psychologii to, co jí chybí, a naopak (viz mimo jiné D. P. McWhiter – A. M. Mattison, The male couple. How relationships develop, Prentice-Hall, Englewood Cliffs [NJ], 1984). Proto se muž a žena doplňují, protože muž jako muž nachází v ženě jako ženě ty zvláštnosti, které sám nemá a které potřebuje ke svému zdokonalení.

Vraťme se k Ottaniho článku. Katechismus uvádí, že homosexualita a homosexuální jednání jsou nezřízené, čímž říká, že obojí odporuje orientaci lidské přirozenosti, která člověku propůjčuje napětí vůči opačnému pohlaví. SZO však tvrdí opak: homosexualita je variantou orientace lidské přirozenosti, stejně jako heterosexualita. Katechismus nám říká, že je to proti přirozenosti, SZO, že je to podle přirozenosti. Oba výroky si odporují a není možné je překrýt, aby se shodovaly. V otázce sexuální orientace nemohou existovat žádné varianty, tedy, jak říká boloňský prelát, různé cesty k dosažení téhož cíle. Cílem je pouze heterosexualita a různé cesty, různé varianty lze chápat pouze jako různé způsoby prožívání heterosexuality, tolik, kolik je na této planetě mužů a žen.

Pokud jde o přídavná jména „vnitřní“, která používá katechismus, a „přirozený“, která používá SZO a která jsou pro monsignora Ottaniho vzájemně zaměnitelná, protože obě označují objektivní, a nikoli subjektivní údaj, je však třeba objasnit význam přídavného jména „objektivní“, které se vztahuje k jednomu i druhému. Morálnost jednání je dána především jeho bezprostředním cílem: chtít zavraždit člověka je zlý bezprostřední cíl. Blízký cíl je to, co označuje předmět činu, jeho identitu, jeho povahu. Tento cíl je tedy činu vlastní, informuje ho zevnitř, důvěrně ho identifikuje. Chtít homosexuální styk je vnitřní cíl. A protože jde o neuspořádaný cíl, lze říci, že je neuspořádaný ze své podstaty, tj. že je zlý sám o sobě, protože je zvoleným předmětem. To znamená, že není neuspořádaná především kvůli dalším zlým cílům, které mohou následovat po homosexuálním aktu – homosexuální styk za účelem zisku (prostituce) – nebo kvůli vnějším podmínkám, které jsou v rozporu s dobrem člověka – pokud se také zapojíte do homosexuálního jednání, podporujete šíření homosexuality – ale proto, že je ze své podstaty (vnitřně) neuspořádaná. Proto když Ottani píše: „‚vnitřní‘ znamená, že není výsledkem subjektivní volby, ale objektivní modality“, je to, co píše, špatně. Protože homosexuální akt je výsledkem subjektivní volby (samozřejmě pokud je vykonán svobodně) a vyvolává akt, který je objektivně, tj. vnitřně, nezřízený.

Přídavné jméno „přirozený“, které SZO používá, je pak stejně chybné, jak jsme viděli, protože je spojeno s „variantou“: vysvětlili jsme, že neexistují žádné přirozené varianty sexuální orientace, protože existuje pouze jedna přirozená sexuální orientace, tj. orientace, která vychází z přírody, a to heterosexuální. Ottani to v tomto případě dobře vystihuje, když píše, že „‚přirozenost‘ […] zdůrazňuje neintencionální skutečnost“, protože lidská přirozenost – a tedy i lidské sklony, včetně heterosexuální orientace – není intencionální konstrukt osoby, ale metafyzická „skutečnost“, kterou člověk může pouze rozpoznat a následně respektovat ve svém jednání.