13. 3. 2017

Napsal jsem to ihned za tepla v pondělí večer, jakmile Vatikán rozšířil zprávu o dopisu Benedikta XVI.; při prvním pohledu to vypadalo jako hlučný potlesk a chvála pro Bergoglia k výročí jeho zvolení. Kladl jsem si ale otázku: Proč nezveřejnili dopis celý? Proč vybrali jen tři věty?

Nyní je všechno jasné. Sandro Magister během 24 hodin zveřejnil celý Benediktův dopis, který Vatikán nezveřejnil celý a kde ve druhé části se zdvořilým sarkasmem vysvětlil Ratzinger „poplatek“, který musel být zaplacen v první části.

Svatý stolec rozšířil totiž cenzurovaný dopis Benedikta XVI. Je to dílo Edoarda Viganò, který prezentoval sbírku publikací „Teologie papeže Františka“ od různých autorů, vydanou Libreria Editrice Vaticana.

Benediktův dopis nese datum 7. února a je odpovědí na Viganův dopis z 12. ledna. „Cenzurovaná“ odpověď prezentovaná 12. března vyzněla jako „více než velmi dobrý posudek“ jeho nástupci. Na potvrzení takové interpretace prezentoval Viganò dopis v jeho druhé a třetí verzi.

Benedikt v něm odmítá nejdříve dvojí „hloupý předsudek“ o teologické a filozofické formaci Bergoglia a také názor, že samotný Ratzinger byl jen „teoretikem teologie, který nepochopil život konkrétního dnešního křesťana“. Benedikt přiznává Bergogliovi to, co je nesporné: že měl hlubokou „formaci“ v teologii a filozofii. Uznává také „vnitřní kontinuitu mezi dvěma pontifikáty“ „přes všechny rozdíly ve stylu a temperamentu“.

Ale pak následuje poslední odstavec s velmi jemnou ironií. Kdo chce pochopit, ať pochopí.

Nejdůstojnější Monsignore,

Děkuji Vám za Váš dopis z 12. ledna s přílohou 12 tenkých brožur od Roberta Repole.

Tleskám této iniciativě, která chce popřít a reagovat na hloupý předsudek, podle kterého má být papež František pouze praktický člověk bez zvláštní teologické a filozofické formace, zatímco já bych měl být jen teoretikem teologie, který málo pochopil život konkrétního dnešního křesťana.

Malé brožurky ukazují popravdě, že papež František je člověk s hlubokou filozofickou a teologickou formací, která mu pomáhá vidět vnitřní kontinuitu mezi dvěma pontifikáty, i když se liší ve stylu a temperamentu.

Nicméně necítím se disponován k tomu, abych o nich napsal třeba jen krátkou a stručnou teologickou recenzi , protože v celém mém životě bylo jasné, že jsem psal a vyjadřoval se pouze ke knihám, které jsem skutečně přečetl. Bohužel, už z pouhých fyzických důvodů nejsem schopen přečíst v nejbližší budoucnosti 11 brožur, protože přede mnou stojí jiné úkoly, kterých jsem se již ujal.

Jsem si jist, že budete mít pochopení a srdečně Vás zdravím.

Váš Benedikt XVI.

V podstatě emeritní papež vysvětluje, že nemá čas psát komentář k „strašnému“ teologickému myšlení Bergoglia (jak byl požádán) ani číst „jedenáct malých brožur“ různých autorů, které obsahují celou bergogliánskou moudrost. Budou jistě velmi užitečné k ilustraci myšlení argentinského papeže, ale on, Benedikt oznamuje, že je nečetl a ani nemá v úmyslu číst, protože má jinou práci. Capito? Moudrému napověz, hloupého trkni.

K LEPŠÍMU POCHOPENÍ TÉTO ODPOVĚDI JE TŘEBA SI PŘIPOMENOUT, ŽE EMERITNÍ PAPEŽ NAPSAL Z VLASTNÍ INICIATIVY PŘEKRÁSNOU TEOLOGICKOU PŘEDMLUVU KE KNIZE KARDINÁLA SARAHA. PRAVDĚPODOBNĚ TAKÉ PROTO HO POŽÁDAL VATIKÁN NĚCO PODOBNÉHO I PRO BERGOGLIA. ALE BENEDIKT ODPOVĚDĚL, ŽE MÁ SVOU PRÁCI (KTERÉ SE JIŽ UJAL). MISTROVSKÁ IRONIE.!

* * *

Pro zhodnocení pěti let argentinského papeže je třeba použít kritérium, které stanovil sám Ježíš: „Každý dobrý strom nese dobré ovoce a každý špatný strom špatné ovoce … proto podle ovoce je poznáte (Mt 7,17-20).

Jaké jsou plody bergoglismu? Byl bych rád, kdybych mohl říci „dobré“, ale bohužel, tak tomu není: jsou dokonce ty nejhorší. Především zhroucení náboženské praxe všude, zvláště na bergogliovském kontinentu a v zemi s nejbergoliánštějším episkopátem – v Německu.

Je možné podívat se také na specifické případy, vezmeme-li např. dva největší aktéry Bergogliova zvolení, kard. Danneelse (exprimas Belgie) a kardinála Maradiagu, primase Hondurasu, a poodhalíme církev v Danneelsově Belgii a v Maradiagově Hondurasu.

V Hondurasu poklesl počet vyznavačů katolické víry za dvacet let ze 76% na 47%.

A v diecézi Brusel, když ji Danneels opouštěl z důvodu věku, byli ve městě s milionem obyvatel jen čtyři seminaristé.

Ostatně, abychom pochopili brázdu, kterou vyoral Bergoglio, ta nejhorší byla v jeho vlastní Argentině, kde byl arcibiskupem v Buenos Aires. Od roku 1999 do 2014 klesl počet seminaristů pro velmi rozsáhlé území z 1500 na 827. Duchovní katastrofa.

Počet křesťanů a povolání naopak roste na africkém kontinentě, onom kontinentě kardinála Saraha. Od 2014 do 2015 vzrostl počet pokřtěných o 19,4% z 186 na 222 milionů.

Není náhodou, že africký episkopát se distancoval od Synod o rodině kritikou bergogliánské revoluce: biskupové se jednoznačně vyslovili proti homosexualitě a přijímání pro rozvedené a civilně sezdané. Kromě toho africký episkopát vystupuje již léta proti masové ëmigraci z Afriky, kterou Bergoglio naopak horlivě podporuje.

Ale katastrofální úpadek nevykazují pouze statistiky. Je zde něco mnohem závažnějšího, co není možno ani změřit: generální zmatek katolíků na široké frontě naukového a pastoračního zbloudění Vatikánu a Bergoglia.

O tomto marasmu současného pontifikátu jsem napsal celé dvě knihy a nejsem schopen shrnout tuto katastrofu do několika řádků.

Argentinský papež opustil cestu vytyčenou jeho předchůdci a přisvojil si Obamovu agendu (za jeho kadence usedl na papežský stolec). Jaké jsou základní body této agend? podpora masové migrace, naprostá rezignace církve na etická témata, horlivé objímání islámu a ekologického katastrofismu.

Bergogliánská církev zcela opustila své základní poslání: hlásání Krista, jediného Spasitele, přesunula se od něho k politice lidských práv a ze široka předkládá zcela odlišná témata organizační, ideová a politická, která nemají nic společného s tradicí a posláním církve. Do čela jejího zájmu narukovaly velké agendy OSN a FAO.

Jak uvádí Ernesto Galli, hromadí se zde laicko-progresivistické protikatolické prvky, podporuje se zde záplava a prezentace mondalistických a filantropických postav a mediálních proroků, kteří jsou nepokrytě zcela nepřátelští vůči katolickému křesťanství.

Tato homologace moci obsahuje v sobě současně každodenní bergogliánské bombardování katolíků věrných Kristu jakožto „fundamentalistů“; papež ničí kvetoucí řeholní rodiny a jako vzory vystavuje Emmu Bonino, Giorgia Napolitana a Marco Panellu.

Na horizontu této homologace se světskou mocí figurují další zdrcující fakta, jako je zvláštní kanonizace Luthera (s útokem na katolickou mši), vatikánská podpora komunistickému režimu v Číně s ignorováním pronásledovaných katolíků podobně jako je tomu u nesčetných obětí islámských režimů.

O zhroucení Bergogliovy kuriální reformy mluví již i jeho nejhorlivější epigoni.

Současný totální zmatek je podporován despotickými metodami, které reformátor praktikuje. Ale tou nejtěžší katastrofou je duchovní zmatek Božího lidu, který se cítí opuštěn a zrazen svými pastýři.

I mezi kardinály, kteří ho zvolili, narůstá neklid a poplach, takže jeden z těch, který patří k těm nejdůležitějším, při jednom mediálním vystoupení si dovolil prohlásit: »zvolili jsme tě, abys všechno reformoval, nikoliv boural«.

Jestliže jako kritérium použijeme věrnost Písmu a učitelskému úřadu Církve jako primární a základní povinnost každého papeže, pak v případě Bergoglia se jedná pravděpodobně o největší katastrofu v dvoutisíciletých dějinách katolické církve.

Antonio Socci