22. 4. 2017
Svět je plný pohoršení a Ježíš říká: Běda světu pro pohoršení! (Mt 18, 6-7) Pohoršení podle katolické morálky je postoj jednání, které navádí druhé ke hříchu nebo strhává bližního do duchovní smrti. (KKC 2284).
Nestačí nekonat to, co je samo v sobě hříchem, ale je nutné se vystříhat všeho, co uvádí druhého do nebezpečí hříchu i když samo hříchem není. To platí především o těch, kdo mají v církvi nebo ve světě vyšší postavení.
Těžkými formami pohoršení jsou dnes publicita, móda, obhajoba nemorálnosti a perverze v médiích, legislativy, které schvalují a hájí porušování Božího zákona, jako jsou zákony povolující potraty, nemanželské, homosexuální a heterosexuální soužití.
Církev vždy pokládala za pohoršení také civilní sňatek rozvedených. Jan Pavel II. ve Familiaris consortio označuje právě pohoršení za jeden z důvodů, proč je takové soužití překážkou pro přijetí svatého přijímání. Neboť kdyby se takovým osobám povolil přístup k Eucharistii, věřící by byli uváděni do omylu a zmatku ve věci církevní nauky a nerozlučnosti manželství.
Kodex církevního práva v kán. 915 říká, že k svatému přijímání se nepřipustí exkomunikovaní a trestaní interdiktem po uložení trestů rozhodnutím nebo po jejich úředním zjištění; rovněž se nepřipustí ti, kteří tvrdošíjně setrvávají ve zjevném těžkém hříchu.
Papežská rada pro výklad legislativy textů zdůrazňuje obsah tohoto kánonu proti těm, kteří prohlašují, že tato norma se netýká sezdaných rozvedených: V konkrétním případě připuštění k přijímání sezdaných rozvedených se jako pohoršení chápe takové jednání, které navádí druhé ke zlému, a to se vztahuje na souvislost svátosti Eucharistie a nerozlučnosti manželství. Pohoršení nastupuje, i když takové jednání už nevyvolává údiv. Právě proto je třeba to zdůraznit vzhledem k deformaci svědomí a k nezbytnosti chránit posvátnost svátostí, křesťanskou morálku a správně formovat svědomí věřících. (Papežská rada pro legislativní texty. 24. 6. 2000 in Communicationes 32 (2000 str. 159-162).
Po promulgaci apoštolské exhortace Amoris laetitiase to, co církev vždy prohlašovala za pohoršení, pokládá za přijatelné jednání, které je prý třeba provázet s pochopením a milosrdenstvím. Mons. Pietro Maria Fragnelli, biskup v Trapani a předseda komise italské biskupské konference pro rodinu, mládež a život, prohlásil 10. dubna, že v jeho diecézi roste přijetí AL v tom smyslu, že se hledá vstup do hlubokého ducha AL, který vyžaduje novou mentalitu v pojetí lásky spojené s rodinou a rodinným životem.
Aby dosáhlo změny v myšlení, IBK usiluje o pořádání schůzí, konferencí a seminářů pro snoubence a páry v krizi, ale především píše biskupům, aby změnili pastorační styl ve shodě s bergogliovským modelem. Podle Mons. Fragnelliho je možno s jistotou říci, že se dala do pohybu změna mentality jak v episkopátu, tak v našich diecézích jako něco, co je třeba vykonat a hledat společně. Můžeme říci: Práce jsou v proudu.
Práce v proudu spočívají v tomto: To, co před několika roky nazvala Papežská komise pro legislativu jako deformaci svědomí, prosazuje se oficiálně ve formě osvojování si mentality, která prakticky popírá posvátnost svátostí a křesťanskou morálku.
Když Bergoglio mluvil 25. února o formaci farářů, vyzýval, aby se přiblížili ke stylu, který je vlastní evangeliu a přijímali tak mládež, která dává přednost žít spolu bez svátosti manželství. Po duchovní a mravní stránce prý tito lidé patří mezi chudé a malé, vůči kterých chce být církev matkou ve stopách svého Učitele a Pána, neopouští je, ale přibližuje se k nim a pečuje o ně.
Podle údajů SIR, 80% takto „na divoko“ žijící páry představují 80% těch, kteří se v roce 2016 účastnili přípravy na manželství. Těmto párům nikdo nepřipomíná, že žijí v situaci, která je těžce hříšná. 14. ledna zveřejnil OR směrnice biskupů na Maltě: Charelese Scicluny, (který se mezi tím stal promotorem spravedlnosti v Kongregaci pro nauku víry) a Mario Grecha: »Při rozlišování musíme hodnotit morální odpovědnost ve zvláštních situacích a posuzovat konkrétní podmínky a okolnosti.« Tyto podmínky a okolnosti se hodnotí podle podle papežovy zbloudilé nauky, která hlásá: Není možno říct, že všichni ti, kteří žijí v tzv. „neregulérní situaci“, žijí ve smrtelném hříchu a postrádají milost posvěcující.
Výsledek je ten, že »v důsledku procesu rozlišování vykonaného s pokorou a rezervovaností a s láskou k církvi a její nauce, při upřímném hledání Boží vůle a v touze dosáhnout co nedokonalejší odpovědi na ni, osoba rozvedená, která žije v novém soužití, dospívá s formovaným a osvíceným svědomím k poznání, že žije v míru s Bohem a nemůže jí být bráněno, aby přistupovala k svátosti smíření a eucharistie«.
Jeden rok po promulgaci AL a bergogliovského modelu přistupují rozvedenci ke všem svátostem. Konkubináty představují pohoršení. Ovšem největším pohoršením podle papeže Františka není konkubinát, ale sociální a ekonomická nerovnost.
Den po Velikonocích napsal Bergoglio biskupovi v Assisi Nocera, že chudí jsou »svědectvím skandální skutečnosti světa, který je tak poznamenán rozdílností mezi nesmírným počtem nuzných, kteří často žijí bez toho nejnutnějšího, a malým počtem majetných, kteří vlastní největší část bohatství a dělají si nárok na určování osudu lidstva. Bohužel, dva tisíce let hlásání evangelia a po staletích svědectví sv. Františka jsme svědky fenomenu globální nerovnosti a a ekonomiky která zabíjí«.
Morální rozpor mezi dobrem a zlem je nahrazen sociologií o rozporu mezi bohatstvím a chudobou. Sociální nerovnost je horším zlem, než vraždění milionů nenarozených a oceán nemravnosti, který zaplavil Západ. Je třeba dát zapravdu kardinálu Müllerovi, prefektu Kongregace pro nauku víry, který říká v knize Raport o naději: Největším pohoršením, jaké může dávat církev, není to, že jsou v ní hříšníci, ale že odmítá nazývat správným jménem rozdíl mezi dobrem a zlem a že tento rozdíl relativizuje. Přestala vysvětlovat, co je to hřích, a snaží se ho ospravedlňovat domnělou větší blízkostí a milosrdenstvím vůči hříšníkovi.
Roberto de Mattei