„Já, starý katolík, když znovu si čtu Pavla VI. z roku 1969, zakouším velkou bolest“

Blog Aldo Maria Valli

Drazí přátelé Duc in altum, po zveřejnění projevu Pavla VI. adresovaného věřícím 19. listopadu 1969, několik dní před první slavností „nové mše“, jsem obdržel příspěvek, který vám dnes předkládám.

***

od Giovanni Lugaresiho

Rozbolí z toho srdce znovu číst text Pavla VI. z roku 1969, publikovaný v Duc in altum o Novus ordo mši.

Především z velmi důležitého prvního důvodu. Ve všech těch rozpravách o „nové mši“ není nikdy zdůrazněno, že centrum liturgie je, musí být náš Pán, přítomný v Nejsvětější svátosti oltářní s tělem, krví, duší a božstvím.

A ve skutečnosti historie těchto padesáti dvou let (kolik nás dělí od onoho papežského projevu) ukázala pravý opak. Máme mši, která je vyprávěním, příběhem, ale nikoli v první řadě a v zásadě obnovením (nekrvavé) oběti na kříži s knězem „in persona Christi“.

Kdo o tom ještě mluví? V nejlepším případě je řeč o „večeři Páně“.

Osoba celebranta se postavila do centra liturgie, často se svými extravagancemi, svými výmysly, svými fantaziemi, svatokrádežemi (stačí si přečíst tehdejší kroniky o tom, co se děje v Itálii i v zahraničí). Tolik a tolik extravagancí a vynálezů, které mají připomenout Papiniho, po obrácení, který v jedné diskusi s knězem v určitém bodě zvolal: »ale věříte vy vůbec v Boha?«.

Tedy: ve středu liturgie musí pro některé pokrokové modernisty existovat (a ve skutečnosti existuje) „Boží lid“. A když jdeme dále, kněz, který předsedá shromáždění. Ano, téměř jako by to byla nějaká správní rada nebo představenstvo akciové společnosti!

Některé tehdy překvapilo a překvapuje i dnes, že „lid Boží“ necítil potřebu rozhodující liturgické reformy. Samozřejmě bylo poukázáno na to, že účast na „latinské mši“ nebyla uvědomělá, že lid nechápal (jakoby „tajemství“, v jakémkoli jazyce vyjádřené, bylo možné vysvětlit!). „Lidé byli“, „lidé museli“… Vždy jsou ve středu jen lidé, už ne Bůh, už ne vykupitelská oběť Krista na Kalvárii.

Záhy bylo možno vidět výsledky: postupné opouštění „nové mše“ věřícími, vylidňování kostelů a farností. A to i přesto, že v těchto kostelech, v těchto farnostech jsou animace, čtení mužů a žen, kteří přicházejí k mikrofonu, přinášejí dary k oltáři (redukovanému na „tabuli, stůl“, jak definoval Giovannino Guareschi nové „jídelny“). Obětní formule, ta nová, jak to mnozí konstatují, připomíná spíše Coldiretti, slavnou zemědělskou organizaci, místo onoho výmluvného „Suscipe, Sancte Pater, omnipotens, aeterne Deus, hanc immaculatam hostiam, quam ego, indignus famulus tuus, offero tibi, Deo meo, vivo et vero, pro innumerabilibus peccatis et offensionibus, et negligentiis meis, et pro omnibus circumstantibus, sed et pro omnibus fidelibus christianis, vivis atque defunctis; ut mihi et illis proficiat ad salutem in vitam aeternam. Amen“.

Říkali, a stále říkají: „Rozuměli tomu lidé? Tady je potřeba změna…“. Samozřejmě: kdo studoval latinu, rozuměl; ale i ostatní se díky poslechu těchto formulí je naučili, jak je tomu v mém osobním případě, podobně jako u mnoha věřících.

1925: vychází misálek s pevnými částmi mše pod hlavičkou PAS (Modlitba-Akce-Oběť) vydaný Mládeží katolické akce. Text je v latině a hned vedle v italštině.

Můj otec ze socialistické rodiny a knězožrout se přestěhoval z Ravenny da Castiglione do Cervia za prací, začal tam navštěvoval arcibiskupské rekreační středisko a po vstupu do Katolické akce chodil s touto knížkou na mši.

Asi v sedmnácti letech jsem objevil misálek v šuplíku a od té doby je mým společníkem při mších o nedělích a svátcích.

Latinu jsem studoval pouze na střední škole, protože jsem klasická studia nedokončil, přesto … a přesto jsem díky dvojjazyčnému textu pochopil, pocítil jsem smysl posvátného obřadu, který nás přesahuje, v jehož centru je tedy Bůh, nikoli kněz, ani lid, ale jen Bůh: jediný, komu vděčíme za uctívání, a nikoli za modly včerejška a dneška.

Koneckonců, v ranních a večerních modlitbách, v mých dnech, se začínalo takto: „Klaním se ti Bože můj a miluji tě z celého srdce, děkuji ti, že jsi mě stvořil, udělal ze mne křesťana… „.

Když už v roce 1925 existovaly misálky se dvěma texty, latinským a italským, proč jsme nepokračovali touto cestou? Ano, vždyť i ti, kdo latinu neznají, mohli sledovat obřady a rozumět knězi, a to bez animátorů, lektorů, zpěváků (ač lidé dnes v kostele zpívají málo, nebo vůbec) a tak dále.

Pisatel je starý katolík, hodně starý, ale nikdo nikdy mu nevysvětlil, proč byla v té době reforma římskokatolické liturgie svěřena knězi s „vůní zástěry“. Ale dost, abych to nepřehnal…

Někdo naopak vysvětlil (je to Matouš 7, 16–20), že strom se pozná podle plodů. A pokud je strom k poznání z plodů a pokud chceme vidět, všichni u novus ordo vidíme, že to nejsou dobré plody, právě naopak!

Na závěr, ona řeč Pavla VI. přečtená nebo znovu přečtená dnes, mi způsobila mnoho bolesti, protože evokuje selhání. A pak, když už jsme tady…

Ano, papež Montini měl pravdu, když oznámil, že se satanův dým pronikl do Církve; že se v Církvi ujala „nekatolická myšlenka“, ale ony trhliny, kterými ten kouř pronikl do chrámu, odkud se vzaly, kde by byly, kdyby nebyly vyprovokovány a někým povoleny? A kdo dával přednost té nekatolícké myšlence, která se šířila v pokoncilní církvi? Odpoví mi někdo?? Udělá někdo zpytování svědomí?

Starý katolík, s bez klasických studií, ale který rozumí latinské mši a neočekává, že mu někdo vysvětlí smysl pro posvátno a tajemství obsažené ve vetus ordo, čeká a nezapomíná během svých dnů opakovat od čas od času onu invokaci: „Sancte Michael Archangele, defende nos in proelio, contra nequitiam et insidias diaboli esto praesidium …“ se vším, co následuje.

Duc in Altum