Víra a pravda pontifikátu bl. Pia IX.

Zjednodušení a zevšeobecňování vytvářejí mýty, které někdy přímo zabíjejí, a to i v církevních dějinách. Je to příklad určitých klišé, která se projevila i v případě Pia IX. a jeho Sylabu, dogmatu o Neposkvrněném početí a I. vatikánského koncilu, pastýře hluboké a solidní spirituality, ale také muže, který umí vládnout, pokládaného jednou za liberálního a reformátorského, jindy za neústupného a protimoderního. Kým však byl ve skutečnosti papež Mastai Ferretti? Mons. Walter Brandmüller nemá nejmenších pochybností: „Jeho pontifikát byl od základu náboženský a jako takový musí být posuzován.“ Dílčí a nevěrohodné ideologické interpretace a politická hodnocení Pia IX. doporučuje seriózněji zkoumat počínaje dvěma aspekty, které jsou tak blízké jeho současnému nástupci, papeži Benediktu XVI.: otevřenost vůči dialogu mezi rozumem a vírou a pozornost věnovaná nadpřirozeným dimenzím křesťanského života.

Rozhovor Francesca Valiante s profesorem Brandmüllerem uveřejnil Osservatore Romano k desátému výročí jeho blahořečení. Pontifikát Pia IX. byl vůbec nejdelší v dějinách církve (1846–1878) ze všech nástupců svatého Petra. Brandmüller věnuje pozornost i jeho Syllabus errorum z roku 1864, který někteří označují za projev tmářství, a přitom ho ani nečetli. „Neznám ani jednu větu Sylabu, která by byla v rozporu s II. vatikánským koncilem.“

Začněme od osudových politických otázek, které Pius IX. musel řešit za svého pontifikátu: Jak interpretovat jeho rozhodnutí, zvláště pokud jde o tzv. risorgimento a revoluci 1848 a o otázky sjednocování Itálie?

Spíše než začít, řekl bych, že je třeba hned ukončit takovou diskusi. Chápu citlivost některých historiků, pro které měla Itálie takovou důležitost. Abychom mohli papeže posuzovat, musíme se pohybovat v rovině velmi vysoké, výjimečně náboženské. Z toho důvodu není možné chápat opravdu Pia IX., když hodnotíme jeho jednání jen pod zorným úhlem politiky, především italské. Musíme proto upustit od takového nazírání, které je příliš zjednodušené. Papež je na prvním místě Učitel a Pastýř Kristovy Církve. A v této perspektivě je nutno chápat jednání Mastaiho Ferrettiho také v průběhu první války o nezávislost a ve střetu s povstaleckým hnutím.

Je to tedy mýtus, že to byl papež liberální?

Taková zjednodušení je třeba dát stranou, protože nejsou schopna představit komplexně tak významnou osobnost, jakou byl Pius IX. A to i přesto, že se projevují výjimečné a spíše nezáměrné projevy republikánského nadšení u něho jako budoucího papeže v letech jeho episkopátu ve Spoletu a pak v Imole.

Není tedy možno popřít, že jeho jednání v době historických zmatků mělo politický charakter.

Jistě, ale u tohoto papeže převažuje dimenze autenticky pastorační a jeho rozhodování se řídilo motivy náboženskými. Z tohoto pohledu je jeho učitelský úřad skutečně působivý. Obdivuhodná je především jeho citlivost, s jakou reaguje na intelektuální proudy, které se tehdy šířily. Jsme v době půl století po Francouzské revoluci a věřící se nacházejí v situaci, kdy se musí vypořádat s jejím svůdným dědictvím. Proto již v první encyklice Qui pluribus hovoří o základní otázce, která bude rozhodující i pro budoucí katolicismus, a to je vztah mezi vírou a rozumem.

To je téma zvláště drahé Benediktu XVI.

Přesně tak. Nezapomínejme, že Pius IX. této otázce věnoval celou řadu dokumentů – o kterých se zpravidla nemluví – se záměrem bránit katolickou pravdu před protikladnými extrémy: racionalismem, který rozum absolutizuje, a tzv. tradicionalismem, který rozum podceňuje. V tomto směru papežovy texty vysvětlují nutnost spojení víry s rozumem do harmonického společenství v duchu katolické tradice: to je nauka, kterou v roce 1870 předkládá I. vatikánský koncil v Dei filius. Není těžké vidět styčné body s Benediktem XVI., který od počátku svého pontifikátu prezentuje toto téma jako odpověď na výzvy kulturních diskusí a intelektuálního kvasu naší doby. V tomto světle musíme obdivovat jasnozřivost Mastaiho Ferrettiho.

Ten vstoupil do dějin také jako papež Sylabu.

I zde je třeba vyčistit pole od dvojsmyslností, které jsou plodem ignorance a nedostatečné znalosti těchto textů. Sylabus Pia IX. odsuzuje všechny ideologické, politické a sociální formy, které jsou v rozporu s katolickou vírou a s právy Církve: v podstatě odsuzuje ty bludy, ze kterých pak vzešly velké tragédie dvacátého století. Odsuzující a nepřátelská agitace o tomto dokumentu je tedy zcela neopodstatněná a je výsledkem apriorních soudů těch, kteří je ani nečetli.

Nicméně Sylabus je pokládán za odsouzení svobody myšlení a pokroku.

Neznám ani jednu větu a tvrzení Sylabu, které by protiřečily II. vatikánskému koncilu. Jde o jiný problém. Je třeba znát a číst učitelský dokument korektně: číst ho tedy zrakem historika i teologa. Jsou zde přesná pravidla založená na elementární logice, která je třeba interpretovat v duchu záměru tohoto textu.

Platí to i o I. vatikánském koncilu, zahájeném 1869?

Jistě. Stačí vzít v úvahu dogmatické konstituce schválené v roce 1870: Dei filius, věnovanou otázce vztahu mezi vírou a rozumem, a Pastor aeternus o primátu a neomylnosti římského biskupa. Podle mého soudu ta první má větší důležitost než druhá, protože v ní se přímo pojednává o ideologiích a o hnutích, které znepokojovaly intelektuální obzor a vyžadovaly teologickou odpověď. Pro budoucnost Církve to byl základní dokument. Na druhé straně se říká, že Dei filius nemohl zabránit vzniku modernismu. Já tvrdím, že vznik modernismu podpořila právě skutečnost, že teologie té doby nedbala na nauku Pia IX.

Pontifikát Mastaiho Ferrettiho dal významné impulzy ke zbožnosti a duchovnímu životu Božího lidu. Co v tomto směru znamená vyhlášení dogmatu o Neposkvrněném početí?

Kromě naukového významu tohoto dogmatu, založeného na konzultaci s celosvětovým episkopátem, je zdůrazňována právě duchovní hodnota. Projevuje se zde velká citlivost Pia IX. k nadpřirozené skutečnosti víry, zvláště pokud jde o otázku hříchu a milosti. To je téma, které pokládám za velmi aktuální, protože právě toto vědomí schází velmi mnoha lidem naší doby, křesťany nevyjímaje. Není náhodou, že toto je druhé téma, které leží obzvláště na srdci Benediktu XVI.

Nesměřovalo k tomu také úsilí o obnovu a podporu zasvěceného života, které vyvíjel Pius IX.?

To je zcela jedinečný aspekt jeho pontifikátu. Za těchto 32 let schválil Mastai Ferretti kanonicky 160 řeholních řádů, mnohé z nich jsou ženské a misijní. To je udivující počet, když zvážíme navíc, že mnoho z nich vzniklo ve Francii, kde revoluce po sobě zanechala spálenou zemi. A potvrzuje to také skutečnost, že velká část setby pontifikátu Pia IX. se sklízí po jeho smrti. A ta sklizeň pokračuje i dnes.

L’Osservatore Romano 3. září 2010

Překlad -lš-