Proti mainstreamové propagandě –

Vincenzo Silvestrelli

Musíme znát historii, abychom nepodlehli mediální propagandě, která často začíná záměrným překrucováním faktů z minulosti.



V románu George Orwella „Velký bratr“ se objevuje pozdrav, který stojí za to citovat: „Do budoucnosti nebo do minulosti, do doby, kdy myšlení je svobodné, kdy se lidé od sebe liší a nežijí sami… do doby, kdy pravda existuje a co se stalo, nemůže být zrušeno věkem nivelizace, věkem osamělosti, věkem Velkého bratra, věkem Bispensera… tolik pozdravů!“.

Je to věta, která je nápadná svou aktuálností, přestože román byl napsán v roce 1948.

Hlavní hrdina Winston pracuje na Ministerstvu pravdy, které neustále falšuje historii, aby byla v souladu s všudypřítomným režimem Velkého bratra. Vlastnění dějin je v románu chápáno jako nezbytná činnost k ovládnutí budoucnosti, udržení moci, což je jediným cílem totalitních režimů, které nemají za cíl obecné dobro, jež naopak vyžaduje přesné poznání skutečnosti.

Člověk nemusí být odborníkem na dějiny Kanady, aby si udělal pár poznámek a všiml si podobnosti s obavami vyjádřenými v románu. Politika etnické likvidace a kulturní asimilace místního obyvatelstva byla typická pro britský kolonialismus, který ji uplatňoval na různých místech, například v Austrálii, USA a Kanadě. V těchto zemích nevládli katoličtí králové, ale anglosaské zednářstvo a protestanti.

Odpovědnost některých církevních hodnostářů tedy může spočívat pouze v tom, že nějakým způsobem spolupracovali na politice, kterou však vymysleli a řídili nepřátelé církve. Velkou schopností těchto sil vždy bylo obviňovat ze svých zločinů druhé.

Pokud jde o Kanadu, musíme zdůraznit, že evangelizaci zahájili v 17. století francouzští katolíci. Františkáni, jezuité, sulpiciáni, uršulínky, řeholní bratři svatého Josefa, augustiniánské sestry Ježíšova milosrdenství zakládali v období francouzské nadvlády v Quebecu školy, nemocnice a semináře. Po porážce francouzských vojsk mohla katolická církev v Kanadě zůstat, zatímco v Anglii byla až do zákona o emancipaci v roce 1828 zakázána.

Evangelizace v Kanadě se týkala především obyvatelstva Uronů, kteří byli později vyhlazeni Irokézy.

Především je třeba připomenout oběť kanadských mučedníků, blahořečených v roce 1925 papežem Benediktem XV, kteří byli zabiti v rámci války mezi oběma populacemi.

Irokézové zacházeli tak daleko, že jedli srdce mučedníků, protože jim imponovala jejich schopnost snášet mučení a chtěli si touto pověrčivou praktikou osvojit jejich statečnost. Indiánské společnosti byly také kruté a primitivní. Praktikovali otroctví a evangelizace představovala také velký sociální pokrok.

Spolehlivou historii kanadské politiky si můžete přečíst v časopise Dorchester Review. První významnou skutečností je, že pouze třetina dětí z domorodých komunit navštěvovala rezidenční školy, které jsou předmětem dnešní částečné historické rekonstrukce.

Děti tam byly často posílány na žádost svých rodičů, protože byly považovány za lepší než ty, které v rezervacích zřídila kanadská vláda.

Církev pomáhala Indiánům tím, že upřednostňovala tyto školy, které vzhledem k tomu, že o ně žádali příbuzní, nemohly být ležáky, jak ukazují údaje uváděné časopisem i samotnou kanadskou vládou. Není pochyb o tom, že asimilační politika, kterou kanadská vláda prosazovala po několik desetiletí, měla mnoho negativních a nelidských aspektů, které vedly k potlačování jazyka a kultury komunit.

Snaha připisovat mužům katolické církve politiku, o níž rozhodli jiní, proto neodpovídá údajům vyplývajícím z nejspolehlivějšího historického výzkumu. Toto vyprávění připomíná Ministerstvo pravdy v Orwellově románu.

Zdroj: Informazionecattolica.