O úpadku kdysi a dnes

25. ledna 2021

Zajímavé komentáře získané z diskusí, protože nabízejí důležité poznatky, které je třeba dále prozkoumat, o dynamice, která nám dominuje, a o jejich blízkých a vzdálených kořenech. Nezamotat se. Uvědomění je zásadní pro efektivní a vyvážené myšlení a jednání.

                                             * * *

O úpadku států a civilizací,
tématu bohužel navýsost aktuálním

Jsme v tom až po krk. Zakořeněná a rozvětvená korupce mravů je jistě příčinou dekadence. Ale obecně to nefunguje s čistým řezem v tom smyslu, že živé síly se postaví proti, i po dlouhou dobu. Tak vznikají období kulturních a dokonce i občanských střetů a občanských válek. Úpadek původního římského světa začal v 1. století před naším letopočtem občanskými válkami, které nakonec vedly k založení Augustova císařství. Byl to však dlouhodobý úpadek, poznamenaný i obdobím silného oživení. Se samotným Augustem, s Antoníny, s vojenskou monarchií. S císařstvím vznikla nadnárodní městská střední třída. Ve třetím století byla krize strašná, říše byla současně napadena od Rýnu až k hranici s Persií, ale nečekaně se vzpamatovala, i když militarizací svých institucí. Pak se říše opět hroutila, ale jen na Západě; na Východě odolávala a pokračovala jako řecká byzantská říše, další stát, který měl okamžiky velké nádhery a platně přispíval k civilizaci Slovanů, stejně jako blokoval muslimský postup po celá staletí, dokud nezískali převahu Osmanští Turci.

Vedle morálních příčin úpadku existují příčiny ekonomické, institucionální a nakonec příležitostné, jako jsou morové rány, které trápily římský svět v letech 165-80 (po K.) až 251-66 (po K. a pokračovaly podle moderních historiků asi 500 let v různých intervalech (možná i jako spalničky a neštovice). Populace tedy neklesala jen kvůli zlozvykům a feminismu (ženy už nechtěly mít v průměru 6 nebo 7 dětí, jako za dnů velkého Říma). Existovaly endemické nemoci a navíc masakry prováděné barbary, například během krize třetího století. Vojenská slabost Západu závisela také na pravidelných bojích o imperiální moc, krátkých občanských válkách mezi znepřátelenými armádami, které skolily hodně mužů. Na Západě byl kolaps způsoben nedostatkem národní armády. V oné době si císaři najímali pouze germánské velitele se jejich mužstem a jeden z nich, Odoacker, se ujal moci a poslal císařské znaky zpět do Konstantinopole (476 n. L.). Italici už v té době nebyli rekrutováni. Denatalita, neřesti, nebo politické důvody?

Maxentius, poražený Konstantinem u Ponte Milvio, sestavil velkou místní armádu Římanů a italiků, mezi nimiž jistě byli i křesťané, ale méně vycvičení než legie Konstantinovy, které také těžily z germánských spojenců. Bitva byla tvrdá a krutá, ale to, co lze považovat za poslední římsko-italskou národní armádu, bylo nakonec poraženo legiemi nyní římskými téměř jen podle jména. Ironie dějin.

Dekadence, jen když pomyslíte na starověký Řím, nikdy není bezbolestná, stejně jako jimi nejsou skutečné změny režimu. Vždy existují vážné nepokoje nebo skutečné občanské války, boje, cizí invaze. Z tohoto důvodu došlo ke změna režimu sovětského Ruska, která byla téměř pokojná a provedena přes noc samotnou vládnoucí třídou a vyvolává určité pochybnosti, zejména s ohledem na tradiční ruské sklony k násilí a extremismu. Je samozřejmě dobře , že Rusko to nezaplatilo žádnou krví. Současný ruský lid se ještě musí zotavit z demografické a morální krize způsobené světovými válkami, občanskými válkami a stalinskými vyhlazováními. Nemyslím si, že by měl velkou touhu přiložit ruce k dílu. Je to krize marxismu, již jako ideálu, i ve skutečnosti.

Naši současnou dekadenci, zaviněnou vzpourou proti pravému Bohu, dovršila část epidemie, schází už jen bída a hladomor.

Namísto starostí s vakcínami, je třeba zrušit nechvalně známé zákony proti rodině a morálce a prosit vroucně Boha o odpuštění jako Ninivečtí. Možná že by se pokles zastavil….

Ještě něco o jiné dekadenci.
O amerických univerzitách jako pramenu afro – feministické subkultury

Úpadek začíná úpadkem kultury. Když se kultura začne přetvářet jako subkultura či podkultura.

Zůstaňme u Ameriky. Šíření „politické korektnosti“ na univerzitách představovalo převahu subkultury. Co to znamená? Černoši na univerzity byli původně přijímáni v pevných kvótách podle J. F. Kennedyho. Jak studenti, tak profesoři. Začalo však zavádění určitých oborů studia: africká kultura a tradice atd. Totéž s feminismem. Nakonec byla vytvořeny „ženské studie ““, kurzy vedené ženami o historii žen, kultuře žen, ženách v dějinách atd., Vše, jak si dokážete představit, vycházelo z homosexualistické a protikřesťanské ideologie feministek. Tato odvětví „studia“ byla zpočátku druhořadá, ale přispěla k vytvoření mentality, do které se vložili intelektuálové marxismu a třetího světa, aby vystavili zkoušce celou západní kulturu, od Homera až po nás, protože tuto kulturu tvořili muži, běloši [ano, pane, kteří se provinili tím, že jsou bílí], pro elity a ne pro lidi, misogyny atd.

Dostali jsme se do bodu, kdy americké univerzity od určité doby se na univerzitách odmíá studium klasiků liberálního myšlení jako Locke, J.S. Mill atd., protože, jak se říká, není zájem ztrácet čas se „starými bílými muži“. (Chcete nabídnout nějaký příběh černošského spisovatele generace beat nebo o černošském protestu z nedávné minulosti, např. projev Malcom X, slavného zabitého afroamerického muslimského extremisty, který ukončil druhou punskou válku jako bitvu u Canne, protože řekl: Hannibal, Afričan, tedy černý, tam porazil Římany a vyhrál válku proti nim?). (Dospělo to až tam, že knihovny mohou odmítnout věnování textu o Mozartovi, přičemž černý zaměstnanec vám říká do tváře – nepřijímáme knihy o bílých starcích – ale toto odmítnutí není rasistické, protože to říká Afroameričan, prostě Watson!)

Stručně řečeno, tato pseudokultura, stále více arogantní a agresivní, které nestačí rušení našich klasiků a odstraňování jejich knih z regálů a kurzů, poslední z nich byl Homér, myslím, že v Massachusetts, kde také začali vypalovat městské čtvrti a strhávat sochy, symboly naší kultury. Proti této obludné a nechvalně známé dekadenci musíme pokračovat v boji se „zbraněmi kritiky“, jak řekl Marx, a zároveň se připravovat na boj proti „kritice zbraní“, což znamená parafrázovat samotného Marxe v jedné z jeho vět, kdysi velmi citované.

(Historicus )

Pramen: Chiesa e post Concilio