Když si církev vybere Jidáše

Nad pracovním stolem v osobní kanceláři papeže Františka je fotografie, která zobrazuje hlavici pilíře románské baziliky Santa Maria Maddalena ve Vézelay v Burgundsku, kde by podle jistého výkladu měl Dobrý pastýř nést na ramenou sebevraha Jidáše, a k tomu obraz, který mu daroval jeden Francouz po přečtení Bergogliovy knihy Když se modlíš, řekni Otci (2018), na kterém se rozhodl vykreslit nahého Ježíše, který objímá a hladí tvář mrtvého Jidáše, ležícího a zakrytého červenou látkou, barvou připomínající Kristovu krev. Tento obraz byl zveřejněn 1. dubna, na Zelený čtvrtek, na titulní straně Osservatore Romano s názvem Jidáš a skandál milosrdenství. Tradice církve vždy vysvětlovala, že Jidáš se svým zoufalým posledním činem propadl záhubě, protože nevěřil v možnost božského odpuštění a relativní záchrany skrze pohoršení Kříže.

Svatý Pavel nemluví o skandálu milosrdenství, ale o Kříži, neboť pouze skrze Kříž je možno se obrátit, změnit svůj život, znovu se zrodit v Duchu, a tedy dosáhnout Božího milosrdenství: Ti ovšem, kteří směřují k záhubě, považují nauku o Kříži za hloupost… Bůh uznal za dobré, že ty, kdo věří, zachrání »pošetilým kázáním«. Židé si totiž přejí zázraky, Řekové zase hledají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného, pohoršení pro Židy a pošetilost pro pohany“ (1 Kor 1,18–23). Od Druhého vatikánského koncilu hřích přestal být nástrojem Satana, ale stal se šancí.

Když se římská církev rozhodne pro Jidáše, jakoby řekla, že Kristus nevzal naše hříchy na Kříž, ale „učinil se hříchem a zachránil každého, bez rozdílu, znamená to, že je skutečně luteranizována. Stránky Otců církve jsou plné odkazů o definitivním osudu Jidáše, který již byl oznámen v evangeliu. Je to sám Kristus, kdo takto soudí: „Syn člověka odchází, jak je o něm psáno, ale běda tomu člověku, který Syna člověka zradí; pro toho by bylo lepší, kdyby se nikdy nenarodil!“ „…Jidáš, zrádce, řekl: „Rabbi, to jsem snad já?“. Odpověděl: „Ty jsi (to) řekl (Mt 26, 24–25).

Svatý Jan Damascenský říká: „ […] existují ze strany Boha dva různé druhy opuštění: praktické, tj. výchovné; a absolutní opuštění, zdroj zoufalství. První zahrnuje, pro ty, kteří ho podstoupí jako nápravu, spásu, slávu, ať už proto, aby vzbudili soutěživost a napodobování u ostatních, a nebo pro slávu Boží. Naproti tomu k absolutnímu opuštění dochází v situaci, kdy ačkoliv Bůh udělal všechno pro záchranu určité osoby, ta přesto zůstává bezcitná a nedbá na svůj vlastní osud, je skutečně nevyléčitelná; a je proto opuštěna, propadá stejně jako Jidáš (Mt 26, 24–25), do extrémní záhuby. Nechť je nám Pán milostivý a ochrání nás před tímto opuštěním. „(Expozice pravoslavné víry, 2, 29).

Obrátit pořadí těchto faktorů a zvrátit tyto principy znamená klasikou revoluci. Vezměme si tedy románskou hlavici, postrádající jakýkoliv historický pramen, který by poskytoval svědectví o tomto předmětu a o tom, jaký význam nám chtěl tehdejší kameník sdělit a vyložit, a to vše podle libosti bez jakékoli souvislosti s katolickou vírou všech dob. »Proto vás prosím, ať nikdo v sobě nedrží zlé myšlenky, ale očistěme svá srdce: říká svatý Jan Zlatoústý, ve skutečnosti jsme chrámy Boží, pokud jsme čistí. […] Přemýšlejte o tom, proč se obětoval: o jaká tajemství ses připravil, ó Jidáši!“ (Kázání o zradě Jidáše, 2, 6). Jak odporovat Otcům církve, aniž by to odporovalo základům samotné církve?

Aby současný papež doprovodil ikonografické a „milosrdné“ preference, podle kterých se máme dívat na Boha, jako by nepovažoval vůbec za nic zlo těch, kteří je spáchali, došlo i o těchto Velikonocích 2021 k opětovnému použití homilie ze Zeleného čtvrtek 13. dubna 1958, kdy Don Primo Mazzolari (1890-1959), „farář v Bozzolu ještě před Druhým vatikánským koncilem“ (jak uvádí Vatican News), totiž homilie s názvem Ale já miluji také Jidáše, kterou papež citoval při několika příležitostech a ve které kněz progresista, průkopník, protestantující liberalista hlásá do očí bijící naukové hereze. Kristův soud absolutně odsunul stranou, aby dal prostor pouze vlastnímu subjektivnímu pocitu: » […] Miluji také Jidáše, je to můj bratr Jidáš. Budu se za něj modlit i dnes večer, protože nesoudím, neodsuzuji. Měl bych soudit sebe, sebe bych měl odsoudit. […] Jidáš musel uslyšet, že ho Pán stále miluje a že ho přijal mezi tehdejší své vlastní. Snad je to první apoštol, který se připojil ke dvěma lotrům. Je to průvod, který jak se zdá, zneuctívá Božího Syna, jak by si to někdo mohl představovat, ale to je jen velikost jeho milosrdenství (link)“.

Vzrušující slova, která zcela popírají evangelia: „mezi svými“ (Jidáš vstupující do ráje) spolu se dvěma lotry“ ... Ježíš na Kalvárii a na kříži slíbil ráj jednomu z lotrů … Mazzolari ho však slibuje všem, kteří ospravedlňují své hříchy bez zpytování svědomí a bez obrácení k Ukřižovanému a nepokládají za potřebné posloužit si katolickou pravdou ani Kristovou nevěstou, ani dobrem duší, ale jen mazlením s hříchy, jako by to byly nevyhnutelné slabosti, a tím upírat člověku možnost, aby část jeho bytosti byla pozměněna a zachráněna skrze nejdrahocennější Krev našeho Pána.

Don Primo Mazzolari se stal tlumočníkem takzvané „Církve chudých“ s marxistickou příchutí, náboženské svobody, pluralismu, pacifismu, »dialogu s těmi, kteří jsou daleko«, tohoto dialogu, který přivedl církev až k tomu, že zcela zapomněla na vlastní identitu a osvojila si všechny instance přítomné v modernistickém a neo-modernistickém myšlení, které pohltilo teology a duchovenstvo v devatenáctém a dvacátém století až k opojení vysokých hierarchií současné církve.

Kázání cremonského kněze a jeho spisy byly cenzurovány církevními autoritami a čtrnáctideník Adesso (v němž spolupracoval revoluční pedagog Don Lorenzo Milani (1923-1967), který ho založil v roce 1949 a ukončil v roce 1951; přitom v červenci téhož roku mu bylo zakázáno jak kázat mimo diecézi bez povolení, tak publikovat články bez předchozí revize církevní autoritou. Čtrnáctideník začal znovu vycházet v listopadu, ale ředitel musel opustit funkci a pokračovat v psaní článků pod pseudonymem, ovšem s novými sankcemi: v roce 1954 mu byl uložen absolutní zákaz kázat mimo vlastní farnost a zákaz publikovat články o sociálních otázkách. V listopadu, o tři roky později, arcibiskup Milána Giovanni Battista Montini (1897-1978), budoucí Pavel VI. uzavřel koncil těmito slovy: »Náboženství o Bohu, který se stal člověkem, se setkalo s náboženstvím, ve kterém člověk ze sebe dělá Boha. Co se stalo? Střet, boj, anathema? Bylo to možné; ale nestalo se tak. […] i my, většina z nás, jsme ctitelé člověka«; (7. prosince 1965)] si ho povolal, aby kázal v jeho diecézi, a v únoru 1959 ho soukromě přijal papež Jan XXIII. (1881-1963); veřejnost to přivítala jako „Troubu Ducha svatého v mantovanské zemi“, troubu, která přispěla k tomu, že do církve vstoupil dým Satanův, stejně smrtonosný, jaký vydechoval Jidáš, zrádce par excellence.

Critsina Siccardi, Corrispondenza Romana