Když ještě jezuié byli jezuity

Ztracený ráj

Před 400 lety byly založeny jezuitské redukce. 
Nabízely víru v Krista a ochranu před vykořisťováním.

Před 400 lety začalo v srdci Jižní Ameriky největší misijní dílo katolické církve, které vedlo ke christianizaci celého kontinentu. V „Jezuitském státě v Paraguayi“ svedli jezuité dosud jako nomádi žijící Indiány do pevných sídlišť, do tzv. redukcí, ve kterých společně žili a společně pracovali. 150 let vedlo toto dílo sta tisíce Indiánů ke Kristu a zajišťovalo jim ochranu před vykořisťováním kolonizátorů. Když je v roce 1767 zničila lidská ruka, mluvilo se nostalgicky o „ztraceném ráji“.

Prvotní křesťanské společenství a moderní technika

16. prosince 1609 poslal generál jezuitů do Paraguaye skupinu pod vedením P. De Lorenzana a Indiána Guaraní Arapizandu, aby založili chráněná sídliště pro Indiány. 226 kilometrů jižně od Asunciónu zřídili v roce 1610 první chráněnou vesnici pro Indiány zvanou San Ignazio Guazú. Když přišli jezuité 1549 doJižní Ameriky, byla misie u obyvatel s vysokou mexickou kulturou v základní formě již prakticky ukončena a bylo třeba splnit náročný úkol přenést misii do nížinných kultur v rozlehlých, dosud nedotčených místech, která byla těžce přístupná pro hradbu And, do povodí Amazonky v pánvi La Plata a Pampa. V  těchto oblastech založili jezuité chráněná sídliště pro Indiány, první z nich bylo na rozhraní dnešní Brazílie, Argentiny a Paraguaye. 200 000 Indiánů ve 33 velkých vesnicích pod vedením 60 jezuitů vybudovalo kvetoucí sociální systém. Bylo to největší kompaktní jezuitské chráněné území, které později dostalo název „Jezuitský stát Paraguay“. V této španělsky hovořící redukci (reducir = svést dohromady) se spojily prvky prvotních křesťanských obcí s tehdejší nejnovější evropskou hospodářskou a řemeslnou technikou i uměleckou tvorbou ve spojení se sociálními strukturami Indiánů z předkolumbijské doby. K ústupkům, na které museli Indiáni přistoupit, patřil usedlý domácí způsob života, monogamie a vyloučení kouzelnictví.

„Redukce“ byly misijní sídliště, ve kterých byli Indiáni chráněni před evropskými kolonizátory a kde měli být uvedeni do křesťansky vedeného evropského způsobu života. Podle názorů kolonizátorů, které převzali ijezuité, nebyli Indiáni ještě zralí používat plně svou svobodu. Avšak na rozdíl od kolonizátorů zastávali jezuité názor, že Indiáni, „děti, které potřebují ochranu“, musí být chráněni před vykořisťováním a mají být podrobeni trpělivé výchovné práci, která je přivede k vyšší civilizaci. První chráněná sídliště založili roku 1550 dominikáni a františkáni. Tato sídliště však ztroskotala, protože jim scházel ekonomický základ. Teprve jezuitům se podařilo spojit misijní obrácení s novým hospodářským začátkem. Redukce nebyly státem  s vlastní suverenitou, spočívaly na koncesích a privilegiích patronátní moci, byly však uzavřeným teritoriem a pro jiné Evropany nepřístupným. Pro Indiány byla příslušnost k určité redukci zcela dobrovolná, jen když se rozhodli opustit pralesní sídliště. Stávali se znich úspěšní usedlí malozemědělci, soustavnou prací dosahovali nadprodukce, která umožňovala zajistit sociální služby, bezpečnost a vzdělání a rozvíjet také osobní talenty.

Z hliněných chatrčí vznikaly postupně kamenné stavby a barokní kostely, které si v ničem nezadaly se svými evropskými vzory. Během několika let se podařilo uskutečnit skok z doby kamenné do barokní doby. Byly zde dlážděné cesty obklopené poli, zahradami, stájemi, řemeslnými dílnami. Vznikly tak vAmerice první průmyslové oblasti, kde se odlévaly zvony, vyráběly hudební nástroje, chrámový inventář a hodiny velké dokonalosti. Misionáři ve dvojicích vedli skupiny 1000–5000 Indiánů, které vybrali jejich náčelníci. V těchto velkých komunách neexistovaly peníze a uplatňoval se jen výměnný obchod. Vyrostli zde řemeslníci jako tkalci, koželuhové, mlynáři, zámečníci, zdravotníci, varhanáři a sochaři. Stejně pokrokové jako technika bylo vtěchto sídlištích isociální zákonodárství. Všichni mužští dospělí příslušníci v redukci museli polovinu své šestihodinové pracovní doby pracovat pro společenství, druhou polovinu měli pro soukromé použití. Vysoký podíl pracovního nasazení pro společné blaho byl prvek, který vyplýval z     indiánské kultury a nikoliv ze  socialismu. Dobrovolné zapojení do společenství bylo silným stabilizujícím prvkem sociálního systému v redukcích. Zatímco jezuitské redukce byly hospodářsky plně soběstačné a obchodovaly mezi sebou, koloniální hospodářství bylo zcela závislé na mateřských zemích. Z těchto důvodů je zcela pochopitelné, že blahobyt v redukcích byl mnohem vyšší než v sídlištích Evropanů. Hospodářský úspěch redukcí se stal později jezuitům svým způsobem osudným, protože vyvolával závist u koloniálních mocností a obyvatel jejich sídlišť.

Jezuité organizovali náboženský, politický ahospodářský život a při prvním kontaktu s Indiány používali často hudebních nástrojů. Hudba stimulovala pracovitost Indiánů. Doznala v redukcích velkého rozkvětu. Velkým skladatelem v redukcích byl italský jezuita Domenico Zipoli (1688–1726). Ale již před ním uvedli jezuité do redukcí evropskou barokní hudbu a vytvořili z velmi hudebně nadaných Guaraní–Indiánů sbory a orchestry. Hudba byla v každodenním životě silně zakořeněna. Indiáni v krátké době pochopili evropskou hudbu a mistrně ji provozovali. Jejich sbory a orchestry provozovaly obtížné  osmihlasé nešpory, mše, a dokonce i opery.

Právní systém s náskokem 200 let

Centrum umění bylo v barokním městečku Santa María de Fé. V průběhu 160 let přišlo sem asi 2 500 italských řeholníků, kteří zde zastávali světské úřady. Mezi roky 1609–1767 přišlo 112 kněží také z německé oblasti. Nejvýznamnější z nich byl Anton Sepp (1655–1732) z jižního Tyrolska, který působil jako sochař, stavitel varhan a budovatel chrámů. Jeho reliéfy jsou dodnes na zříceninách kvidění.

Také právní systém vredukcích byl autonomní a podle názoru pozdějších autorů měl na tehdejší dobu náskok 200 let. Montesquieu napsal o jezuitské teokracii s indiánskou samosprávou: „Když napravila zpustošení po španělských kolonizátorech, začala léčit nejtěžší rány, jaké lidstvo utrpělo.“ To, co jezuité vykonali, nazval později Voltaire „triumf lidskosti“. Že redukce byly svou koncepcí utopie, dokládaly četné útoky, jimž byly vystaveny ze strany světské vrchnosti, která se obávala vlivu na své domorodé pracovní síly, ale také ze strany biskupů, jejichž práva vůči redukcím byla omezena, protože redukce podléhaly přímo papeži.

Nenávist kolonizátorů vůči misionářům nalezla podporu u konkurenčních církevních autorit ve Španělsku a také u evropských osvícenců, kteří pokládali jezuity za představitele panovačného katolicismu. Roku 1767 namluvili intrikáni slabému monarchovi Karlu III., že jezuité ho chtějí svrhnout z trůnu. Dne 3. července 1767 vydal král dekret o deportaci jezuitů. Španělští vojáci deportovali z Latinské Ameriky  2 617 misionářů, 200 starších deportaci nepřežilo, mnozí zemřeli později ve vězeních v Lisabonu a v Madridu. Indiáni se vrátili do lesů, ze kterých přišli. Kolonizátoři vtrhli do redukcí, kam dříve neměli přístup, a zmocnili se všech statků. Kostely se zhroutily. Barokní umění upadlo do zapomenutí.

V redukcích byl pěstován také sport. Nezachovala se sice pravidla, ale jak referují dva jezuité z 18. století: „Ti barbaři hrají s míčem jen nohama místo rukou, ale jak mistrně!“

Sociální teoretici vidí v jezuitském státě rysy „Utopie“ Tomáše Mora. Pozemkoví reformátoři chválí spravedlivé rozdělení půdy, socialisté kolektivní vlastnictví a produkční prostředky v redukcích. Otcové ovšem vytvořili redukce nikoliv podle předem zpracovaného plánu nebo ideologie. Bylo to pragmatické přizpůsobení, se kterým hledali a tvořili kulturní a společenský řád, který spočíval na rovnosti a který předčil hospodářství kolonizátorů. Paternalismus jezuitů naučil Indiány samosprávě, na výchovu k amostatnosti už nezbyl čas. Jezuitské dědictví v této zemi dodnes připomíná jazyk guaraní, což byla řeč jezuitů, a národní nápoj matetee, produkt někdejšího státu jezuitů. Prezident Paraguaye a bývalý biskup Fernando Lugo, který sám pochází z území redukce, prohlásil: „Redukce byly zlatou dobou Paraguaye, tam byla praktikována teologie osvobození ještě dříve, než sezrodila.“

Stavba houslí a barokní hudba

Jezuité přinesli v 17. století umění stavby houslí a barokní hudbu také do San José de Chiquitos v Bolívii, v blízkosti města Santa Cruz. Po vyhnání jezuitů založili františkánští mniši v této oblasti místo Ascension de Guarayos, v jehož blízkosti je indiánské sídlo Urubichá. Františkánský kněz Walter Neuwirth spolu s terciářkou Ludmilou Wolfovou z Tyrolska zde vede hudební školu pro barokní hudbu v tradici jezuitských redukcí. Odroku 1996 se v Urubichá pořádají mezinárodní festivaly barokní a renesanční americké hudby. Urubichá je dnes v Bolívii střediskem hudby na klasické nástroje. Je zde sedm houslařů, kteří vyrábějí housle podle starých jezuitských plánů. V Urubichá žije 450 praktikujících mladých hudebníků a 250 znich navštěvuje hudební školu, kde získávají perfektní hudební vzdělání. Františkáni se zde snaží navázat na dědictví jezuitských redukcí.

Die Tagespost 4/2011 
přeložil -lš