Historie jedné rodiny

Vedení současné církve předpověděla Matka Boží tu nehorší ránu, jaká je vůbec může postihnout: ztrátu víry. Takový je bohužel současný stav. Protože bez živé víry je hierarchie slepá a hluchá ke všemu, co by jí mělo být vlastní, takže by jí to měl ostatní svět závidět, to jest ke všemu nadpřirozenému, dochází ke ztrátě pojmů a pravých hodnot a nezbude jí, než se ohlížet po tom, co je vlastní světu a opičit se po něm.

Zatím církev ani nemá dostatečnou představu, jak svou synodou těžce a nadlouho zranila a ochromila své děti a jak se přitom blamovala i před dnešním světem, když ho díky své nemohoucnosti a zaslepenosti jen utvrdila v jeho slepotě a jeho zvrácenostech.

Pokud žije církev pravou nadpřirozenou vírou, musí být neomylně přesvědčena, že to, co Bůh od lidí požaduje, nejen že není nad jejich síly, ale že jim k tomu také nabízí a v hojnosti poskytuje všechnu potřebnou milost a sílu i zdroj potřebné blaženosti. Muselo by jí být jasné, že každý pokus jakkoliv obcházet jeho přikázání znamená šlapat po nich i po jeho darech a nakonec umírat hlady a žízní.

Odpovědí na otázku, kde má církev hledat způsob, jak pomáhat rodinám, nechť je Františkovi a jeho nevěřícímu týmu historie jedné z nich, která obdivuhodně až neuvěřitelně rozkvetla nejen v přirozeném, ale rozrostla se navíc i v nadpřirozeném duchovním řádu a kvetla by k blahu církve a světa ještě více, kdyby ji nepotkalo to neštěstí, že se potkala právě v ním.

Je to příběh rodiny, jejíž rodičekráčeli společně cestou křesťanské dokonalosti tak odhodlaně, že to přineslo bohaté ovoce v jejich 21 dětech a 53 vnucích a v roce 2009 byl zahájen proces jejich blahořečení.

Otec této rodiny Septim Manelli se narodil 25. dubna 1886 v Terame v Itálii. Jeho rodiče dbali o co nejlepší jeho vzdělání až po studium italské literatury, ale o křesťanské víře věděl velice málo.

Když měl 33 let, poznal ženu, ze které se nakonec vyklubala satanistka. V její přítomnosti se cítil stále hůře a hůře a snažil se vyhýbat stykům s ní. Ona však nechtěla jen tak odejít a musel za to draze zaplatit. Vypráví: „Tato žena měla démonickou sílu, kterou používala tak, že mě duchovně i psychicky trýznila, kdekoliv jsem byl. Neměl jsem vůbec klidu. Někdy jsem se cítil být u konce svých fyzických sil a bál jsem se, že zešílím.

Ve své nouzi jsem si vzpomněl na jednoho kapucína, který měl výjimečné dary, a tak jsem se rozhodl, že u něho vyhledám pomoc. V roce 1924 jsem přišel do San Giovanni Rotonda a svěřil jsem se P. Piovi: – Když mi pomůžete dostat se z tohoto pekla, ve kterém se nyní nacházím, stanu se věrným křesťanem a budu vás podporovat. Pater Pio odpověděl silným hlasem: – Stále ti budu nablízku, nesmíš o tom pochybovat. Po svaté zpovědi jsem mohl přijmout svaté přijímání a od té doby jsem s dosud nepoznaným zápalem děkoval Bohu za tento veliký dar. V sakristii mi P. Pio potvrdil: – Tímto svatým přijímáním jsi přijal přehojné požehnání.“ Toho dne se stal Septim jedním z prvních duchovních synů P. Pia, který měl tehdy 35 let. Zcela pod jeho dohledem a pod jeho vedením začal žít křesťanským životem, o kterém jeho duchovní otec jednou dosvědčí: – Křesťan, který opravdu žije evangelium.

Toto je moje rodina

V roce 1926 se 40letý Septim oženil s Licií Gualandriovou z Bergama, která byla o 20 let mladší. Bylo pochopitelné, že pro svoje manželství chtěl přijmout požehnání milovaného otce Pia. Proto jejich svatební cesta vedla do San Giovanni Rotonda, kde se Licie poprvé setkala se svatým kapucínem. Vzpomíná: „Při tomto prvním setkání nám požehnal, a když byl s mým mužem sám, předpověděl mu počet našich dětí: – Budete mít víc než dvacet dětí! Na druhý den po mé první zpovědi u otce Pia jsem mu vroucně svěřila naši rodinu. On řekl něžně a pevně: – A jak vás budu chránit! Je to moje rodina! Chránit ji a bránit jsem si vzal za svou povinnost.

A tak tomu skutečně bylo. Byl pro tuto rodinu orodovníkem a duchovním otcem. Při každém důležitém rozhodování se s ním otec Septim radil. Ve velmi těžkých situacích se mohl spolehnout na pomoc P. Pia. Bylo tomu tak v třicátých letech, kdy málem přišel o místo učitele, protože neměl fašistický průkaz. Jen díky modlitbě P. Pia nepřišel o zaměstnání a mohl dále učit, což bylo pro rozrůstající se rodinu velmi důležité.

P. Pio pomohl manželům, aby každé dítě přijali jako Boží dar a požehnání. Když se jednou Licie, ztrápená každodenními starostmi o rodinu, obrátila na P. Pia, on odpověděl: – Dcero moje, nespoléhej na své vlastní síly. Bez Boží pomoci by ses nikdy nedokázala postarat o tak velkou rodinu.

Ano, Boží pomoc pociťovala rodina častěji, a to zcela očividně, např. když jedno dítě bylo těžce zraněno nebo jiné na svou nemoc již umíralo. „Vícekrát zachránil P. Pio svou modlitbou a svým požehnáním naše děti. Stali jsme se svědky zázraků uzdravení, které si nedokázali vysvětlit ani lékaři,“ dosvědčila Licie.

Jeden z těchto zázraků se odehrál již při prvorozeném dítěti. Několik měsíců po narození se u dítěte na čelisti objevil otok, který stále rostl. Lékař rodičům vysvětlil, že jde o zhoubný nádor, který je nevyléčitelný a vede k udušení. Když byla rodina na letním pobytu v San Giovanni Rotondu, vzal Septim dítě do sakristie. P. Pio vzal do rukou jeho oteklou hlavičku a políbil ji. Za několik dní si rodiče všimli, že tumor zmizel.

V roce 1935 byla matka Licie svědkem, jak se nevysvětlitelným způsobem uzdravila dcera 17 měsíců stará. Spadla ze schodů, ležela na zemi a sténala, oči měla zakalené. Cestou do nemocnice Licie ustavičně prosila Pannu Marii a P. Pia o pomoc. Ale než se dostali do ambulance, lékařů už nebylo třeba. Malá se posadila, spokojeně dýchala a usmívala se. Když po nějaké době Septim děkoval P. Piovi za zřejmou pomoc, P. Pio mu s úsměvem odpověděl: – Vy přece víte, že je zde někdo, kdo se o vás stará.

Něco velmi cenného
pro život

Celá rodina měla hlubokou úctu ke svému duchovnímu otci, kterému za mnoho vděčila. A tak velkou část letních prázdnin trávili v San Giovanni Rotondu. Jeden z jejich synů jménem Pio, který je dnes rovněž otcem devíti dětí, si na tuto dobu vzpomíná: „Byly to dny intenzivního duchovního života. Náš denní program měl pramálo společného s běžnou představou dovolené. Časně ráno ještě za tmy jsme šli do kostela, protože o páté hodině začínala mše svatá s P. Piem. Ta trvala nejméně dvě hodiny. Po krátkém odpočinku jsme se opět vrátili do kostela, abychom viděli P. Pia, který přicházel do zpovědnice, protože každé z nás dětí chtělo políbit ruku svého duchovního otce. Po odpoledním růženci jsme chtěli být také na svátostném požehnání, které P. Pio uděloval v 18 hodin. Vyvrcholením dne však bylo, když jsme mohli přijmout z jeho rukou svaté přijímání. Tímto způsobem jsme už jako děti získali smysl pro svaté věci. Naučili jsme se, že na světě žijí svatí lidé, svaté úkony a svaté okamžiky. Pro nás byl P. Pio Ježíšem na zemi a jeho požehnání bylo pro náš život velice cenné.“

Milost pro děti
a vnoučata

„Jako děti jsme vyrůstali pod ochranou P. Pia a bylo pro nás samozřejmostí vyprosit si od něho radu při volbě životního partnera,“ vysvětlil nám Pio. „Určitě si umíte představit, s jakými pocity jsem cestoval k P. Piovi. Kolena se mi třásla, když jsem P. Piovi ukazoval naše snubní prsteny. On spontánně odpověděl: – Ona je dobrou křesťankou. Potom položil svoji stigmatizovanou ruku na moji, požehnal prsteny a tím i naši rodinu.“

Když v roce 1968 poznala P. Pia i Anna Maria, přijala jeho požehnání. Vyprávěla nám: „Přáli jsme si, aby nás sezdal P. Pio, ale krátce před naší svatbou 23. září 1968 zemřel. Tak jsme se odevzdali vedení P. Štěpána, který je bratrem mého muže. On nám pomohl založit křesťanskou rodinu a darovat život devíti dětem. Sedm z nich se rozhodlo zasvětit svůj život Bohu. Nepochybně vděčíme za to zvláště modlitbě růžence, který jsme se v rodině vždy modlili. Ale je to ovoce požehnání, které spočívá na našich rodičích a naší rodině a které chceme dále věrně uchovávat a předávat. Moje tchyně Licie si požehnání vážila tak, že svou závěť začala slovy: Milé děti, žehnám vás.“

                                  Zakladatel řádu

Chloubou rodiny se stal syn P. Štěpán Manelli, narozený v Rijece 1. května 1933. První svaté přijímání přijal z rukou sv. P. Pia již jako pětiletý. Do malého semináře františkánů vstoupil 8. prosince 1945 ve věku 12 let. První řeholní sliby složil na svátek sv. Františka 1949, věčné sliby za dalších pět let. 30. října 1955 na slavnost Krista Krále přijal kněžské svěcení. V roce 1960 získal doktorát teologie a stal se profesorem patristiky a Mariologie na Papežské fakultě Serafikum a v řádových seminářích. Kolem roku 1965 zahájil hluboké studium Františkánských pramenů a spisů sv. Maximiliána Kolbeho. Jako následovník sv. Františka a sv. Maximiliána založil 2. srpna 1970 spolu s P. Gabrielem Marie Pelletierim s požehnáním představených obnovenou mariánskou větev františkánského života Misii Neposkvrněné Prostřednice a Misionáře Neposkvrněné s jednoduchými sliby. S podporou dekretu arcibiskupa Serafina Sproveriho ustavil novou 1. 1. 1998 novou větev františkánů Neposkvrněné a 9. 11. téhož roku její ženskou větev. V době, kdy jiné řády vymírají, rozšířily se rychle obě větve po celém světě.

Dva krásné texty o svatém přijímání P. Štěpána jsou na těchto stránkách  (viz) (viz)

Do osudu zbožných  rodin těchto řeholníků a řeholnic však krutě zasáhla z příkazu papeže Františka nucená správa komisaře Volpiho, která 11. června 2013 zbavila zakladatele jeho funkce. (viz) (viz) (viz)(viz)