Pius XII., fatimský papež
13. května 1917, ve stejný den, kdy se Panna Maria poprvé zjevila ve Fatimě, v tomto klíčovém roce XX. století, udělil Benedikt XV. Evženu Pacellimu biskupské svěcení. Je to prozřetelnostní souhra jako znamení Božího záměru, které naturalismus chce popřít, ale události spojené s Pannou Marií to potvrzují. Vyjádřil to Pius XII. v promluvě k portugalským poutníkům 4. června 1951, když děkoval za významný dar, který mu věnovali k výročí jeho biskupského svěcení:
„I když jsme to nemohli předvídat, toto šťastné datum, tak významné v našem životě, připravovalo v tajemným záměrech Prozřetelnosti ještě důležitější datum, kdy Pán vložil na naše bedra tíži řízení katolické Církve. Mezitím na fatimských výšinách bělostná Královna posvátného růžence jako milosrdná Matka ve svém prvním zjevení jakoby nám chtěla říct, že v bouřlivých dobách, které jsme zažili v našem pontifikátu, v rozhodujících událostech světových dějin nás vždy chránila, vedla a pomáhala nám svou mateřskou přítomností jako bdělá a velká Vítězkyně ve všech Boží bitvách. (…) Není snad pravdou, že jsme zakusili, jak se nás citelně dotýkala ochrana svaté Panny – nejen v zázracích, které svatá Poutnice hojně rozdávala po celé světě, ale že nám dopřála zasvětit svět svému Neposkvrněnému Srdci a prohlásit za článek víry její Nanebevzetí?“
Pius XII. byl zvolen v předvečer druhé světové války a při plnění fatimské žádosti se ocitl v centru velkých politických těžkostí. Ale největší utrpení jeho pontifikátu byly vnitřní nástrahy, které mu kladli příslušníci kléru, kteří mu byli velmi blízko, ale smýšleli zcela jinak, než on. To všechno se jeví ve světle Fatimy jako znamení protivenství v historické době, jejíž břemeno nemělo dosud obdoby. Ale je – li pravdou, že papež Pacelli, který měl zalíbení v titulu „fatimský papež“, prožíval hodinu pro víru tak strašnou, pak je také pravdou , že přijal zvláštní znamení, aby mohl překonat nebezpečí, která hrozila církvi.
Evžen Pacelli vyrůstal v Collegio Capranica v Římě, patřil ke škole spojené s diplomatickým projektem kardinála Rampolly, který věnoval zvláštní pozornost novým vedoucím silám, které začaly „ovládat dějiny“ ve vatikánské politice po sv. Piu X. V této politice pokračoval kardinál Gasparri. Za Pia XI. byl nunciem v bavorském Mnichovu a Pacelli po něm nastoupil do funkce státního sekretáře v roce 1929. Tato prestiž přispěla k tomu, že byl po smrti Pia XI. zvolen novým papežem jen jeden den poté, co bylo zahájeno konkláve. Bylo to v roce 1939, v roce, kdy propukla světová válka nevídaných rozměrů. Papežové v souladu se svým posláním vydávat svědectví o Ježíši Kristu a obracet duše a národy k víře vždy hájili svobodu Církve. Na to byla zaměřena vatikánská diplomacie, jejíž kardinálové mají být připraveni přijmout raději mučednictví než kompromisy ve jménu autentické náboženské svobody. Toho si byl dobře vědom papež Pacelli stejně jako preláti Slipyj a Mindszenty, kteří právě proto, že byli v tomto ohledu nekompromisní, byli později Pavlem VI. ze svých míst odvoláni. Pius XI. bojoval proti komunismu prostředky svého papežského učitelského úřadu (DiviniRedemptoris) , ale když začalo převládat násilí, uchýlil se k modlitbám za obrácení Ruska. Za Pia XII. modlitby na úmysl odvrácení komunismu pokračovaly. Dále trvala misie koleje Russicum, která vychovávala kněze pro působení v oblastech ovládaných sovětským ateismem. Nadále zůstal v platnosti dekret o modlitbách konaných na celém světě na konci mše svaté za obrácení Ruska. Úmysl této modlitby byl ve shodě s úmyslem Panny Marie Fatimské.
Papež Pacelli obdržel v prosinci 1940 od sestry Lucie list, ve kterém byly znovu zdůrazněny žádosti, varování a sliby obsažené ve fatimském poselství. Protože byl přesvědčen o jeho nesmírné důležitosti, snažil se všude ho šířit, aby ho všichni přijali. Tak v prvních měsících roku 1942 bylo „druhé tajemství“ Fatimy se žádostí o „zasvěcení Ruska“ a slib jeho obrácení ke katolické víře a k míru publikován ve dvou knihách s církevní podporou. První kniha Madonna di Fatima dona Luigiho Moresca byla vytištěna 18. dubna toho roku ve vatikánské tiskárně s úvodem kardinála Ildefonse Schustera, který z ní učinil ústřední motiv své velké pastorační horlivosti. DruháLe meraviglie di Fatima (Fatimské zázraky) od portugalského jezuity P. Luise Gonzagy da Fonseca z Papežského biblického institutu v Římě se setkala s obrovskou chválou a byla velkým edičním úspěchem. 31. října 1942 v souladu se žádostí Panny Marie Fatimské (ale bez účasti biskupů) vykonal Pius XII. zasvěcení světa Neposkvrněnému Srdci Panny Marie v radiovém poselství Benedicite Deum coeli:
Královno míru, oroduj za nás a dej válčícímu světu mír, po kterém národy touží: mír v pravdě, ve spravedlnosti, v Kristově lásce. Dej klid zbraní a mír duším, aby se v pokoji a řádu šířilo Boží království.
V těch dnech, to dosvědčuje dokonce Winston Churchill ve svém deníku z druhé světové války, došlo k obratu ve vývoji války (the turning of the hinge of fate). Je velmi nepravděpodobné, že by tento statista sledoval zásahy Panny Marie. O těchto změnách psala Lucie následující měsíc: „Bůh projevil své zalíbení nad aktem, který papež vykonal, i když byl neúplný, pokud jde o jeho projevenou vůli. V důsledku tohoto aktu začne konec války, ale obrácení Ruska je odloženo.“ (FGS s. 88)
Pius XII. chtěl provést zasvěcení, které požadovala Panna Maria Fatimská: proto setrval u úmyslů modliteb za obrácení Ruska. Vatikán nicméně pokračoval v diplomatické politice, která upřednostňovala velké mocnosti. To vyplývá z kontaktů Pia XII. s prezidentem Franklinem Delano Roosveltem, které vedly k překroucení fatimského tajemství a zkomolení diplomatické mise, kterou vedl významný vatikánský duchovní.
Svévolně byla změněny některé výrazy Panny Marie, a to v obou výše citovaných publikacích. Místo slov „ Jestliže uposlechnou moji žádost, Rusko se obrátí a dosáhnou míru, jinak rozšíří Rusko po světě své bludy, nastanou války a pronásledování církve“, tam, kde Madona žádala zasvěcení „Ruska“, byl tento výraz nahrazen termínem „ světa“ a slova „jinak Rusko“ byla nahrazena širokým pojmem „bezbožecká propaganda“, která byla chápána nikoliv jen jako plod ateismu v sovětském komunismu, ale stejně tak v německém nacismu. Na jedné straně jde o varování fatimského poselství, ale na druhé straně o politickou slepotu, která vedla k neblahé jaltské dohodě . Píše o tom v říjnu 1981 v „Civiltà Cattolica“ jezuitský historik Robert Graham a dokládá , že během války klérus v průběhu vrcholící války značně překroutil fatimské poselství,
Manipulace s autentickým textem „druhého tajemství“
Během války Pius XII. neprovedl výslovné zasvěcení „Ruska“. Učinil tak teprve po válce 7. července 1952 encyklikou Sacro vergnete anno.
Bylo nezbytné, aby „fatimské tajemství“ a „zasvěcení Neposkvrněnému Srdci Panny Marie“ byly chápány ve své spojitosti jak v Itálii, tak ve světě. V Německu nacistická policie s rostoucí nervozitou sledovala, jak se „zasvěcení“ šíří v Itálii, Francii, Belgii a Holandsku a dokonce i v Německu. Pokládali to za akci „proti Ose“ .
Šéf gestapa Heinrich Müller uvádí ve svém raportu č. 18/1943 témata „Zasvěcení Srdci Marie“ a „obrácení Ruska“ v kontextu se „spojenci proti Ose“. Týkalo se to zvláště Anglie, kde kardinál Hinsley, arcibiskup Westminsteru, si slova papeže vykládal ve smyslu spojenecké propagandy. Ve svém postním pastýřském listě kardinál napsal: „Svatý otec má na mysli jednoznačně Rusko, jehož národ nyní hrdinně brání svou vlast a své domácí krby proti invazi …“ Také ve Francii bylo gesto papeže mylně vykládáno. „L´Action Française 18. února 1943 píše o „zjeveních z Fatimy“ a úspěchy Ruska přičítá svaté Panně, která tím chce dosáhnout obrácení Ruska. Fatima se tak stala ve spojenecké propagandě jakoby neočekávaným štěstím, místo aby mluvila o smrtelném nebezpečí bolševismu. Spojenci měli děkovat těm, kteří překroutili fatimské tajemství pro své účely. Z modlitby za „obrácení Ruska“ se stala modlitba Pia XII. za mír. Všechny zmínky o hrozbě Ruska byly potlačeny pomocí slov o bezbožecké propagandě.
P. Fonseca odpověděl na kritiku, že provedl změny textu proto, aby nebyl zneužit k politickým účelům. Tvrdil, že tuto změnu schválili portugalští biskupové. Ve skutečnosti právě tato změna k tomuto zneužití přispěla. Ve vydáních, která vyšla po válce, byl uveden původní text. Byla zveřejněna faksimile listů sestry Lucie ve španělské, italské a portugalské verzi v knize Dokumenty Fatimy. Vydavatel napsal, že toto kritické vydání vyvrací „neodpustitelné hanobení“ které popírá věrohodnost Fatimy.
Fonseca přesvědčoval, že jeho změny ve znění dokumentů schválila nejvyšší místa Vatikánu. Jaký tedy byl záměr Pia XII., který chtěl dát ve známost fatimské poselství a opíral se přitom o spolupráci s kardinálem Schusterem, zasvětil svět alespoň s implicitní zmínkou o Rusku, jak to žádala Lucie? Z dokumentů vyplývá, že papež se pečlivě snažil, aby vyhnul i náznaku, že vyzývá k válce proti Rusku, která začala v roce 1941.
Pius XII., který v roce 1939 udržoval korespondenci s prezidentem Roosveltem, byl však vystaven diplomatickému nátlaku, aby přijal tolerantnější interpretaci encykliky Divini Redemptoris, která vylučovala jakoukoliv spolupráci s komunismem jakožto „vnitřně zvráceným“ systémem. Do Říma byl vyslán Myron Taylor, který jednal i s nejbližšími papežovými spolupracovníky, jak postupovat vůči komunismu. Různily se i názory amerických biskupů. S jejich pomocí nakonec Taylor dosáhl od Pia XII., aby 22. 9. 1942 mohl odpovědět Roosveltovi, že neexistují námitky proti spojenectví USA s SSSR. V dopise velvyslanci Taylorovi Pius XII. napsal: „ Na žádost prezidenta Roosvelta Vatikán přerušil všechny polemiky s komunistickým režimem, ale toto mlčení, které tíží naše svědomí, nenašlo pochopení u sovětských vůdců, kteří na územích okupovaných Rudou armádou pronásledují církev a křesťany. Dej Bůh, aby svobodný svět jednou neoplakával naše mlčení!“
Dnes je již známo, že tuto diplomacii nasměroval bez vědomí a proti vůli papeže Montini a nastolil dialog se sovětskou mocí, která šířila ve světě neřesti a „bludy z Ruska“. Prioritou pro něho nebyla diplomacie katolická, zdůrazněná Fatimou a směřující k obrácení, ale cílem byl samotný dialog s komunismem. Proto v roce 1942 z iniciativy Montiniho se začala projevovat „otevřenost“ některých vatikánských osobností vůči sovětským předákům, představitelům režimu nepřátelskému vůči pravdě Kristově. Tak důvěra v pouhé lidské prostřednictví u mocných tohoto světa pošlapávala autentické prostřednictví Panny Marie u jediného Pána nebe a země. O čem chtěli jednat? Byl to počátek kompromisů, které byly v rozporu s Prozřetelností a které o dvacet let později způsobily, že ekumenický koncil byl doveden k mlčení o komunistické hrozbě a o Fatimě.
Svobodný svět dnes musí naříkat nad mlčením Vatikánu o „vnitřně zvráceném“ systému a „bludech Ruska“. Nikdo nemůže přehlížet, jak zhoubná pak byla pro celé lidstvo slepota západních pohlavárů, v prvé řadě Roosvelta, kteří odsouhlasili Jaltskou dohodu tak, jak ji požadoval krvelačný Stalin. Odsoudili tak celé národy k masakrům, otroctví, teroru a nucenému bezbožectví. Důsledky se rozšířily po celém světě na dlouhou dobu, pociťujeme je silně dodnes a náprava není v dohledu.
Stalin si dal odsouhlasit od spojenců repatriaci všech Rusů, kteří na Západě hledali útočiště před jeho mocí. Bylo repatriováno 1 300 000 osob, často za strašných okolností. (Černá kniha komunismu, Mondatori 1998, str. 300).
Západ se obával sovětského diktátu a hrozby, že SSSR použije západní zajatce jako rukojmí, proto souhlasil s repatriací Rusů, kteří zvolili svobodu. Tento postup dodnes určuje mentalitu kompromisů. V tomto duchu, jak víme, Mons. Montini se setkal v roce 1942 osobně se Stalinem, jak o tom vypráví Mons. Roche, sekretář kardinála Tisseranta. Toto mlčení o „ruských bludech“ však bylo spojeno s překroucením fatimského prorockého poselství, že „Rusko rozšíří své bludy ve světě a vyvolá války a pronásledování Církve“.
(pokračování)