Tuto akci Pia XI. označil Michail Sejman, sovětský expert na vatikánské záležitosti, za „protisovětské křížové tažení“, které vedou „nejreakčnější přívrženci imperialistického komplotu, aby vyprovokovali válku proti SSSR“. I když dějiny prokázaly, že takové obvinění je zcela falešné, sověti a jejich spojenci je opakovali také proti Piu XII., takže se stalo nejtypičtější součástí sovětské propagandy a bylo přijímáno zcela nekriticky dokonce od některých katolíků. Byli to např. katolíci, kteří patřili k „Hnutí křesťanů pro socialismus“ a polská organizace Pax. Ti trvali na tom, aby Vatikán uznal stávající sovětskou vládu, a dokonce, aby reálně s touto vládou spolupracoval a akceptoval, i když zasahuje do života církve. Chtěli, aby se Vatikán stal spojencem sovětů. Zapomínali, že papežové už od propuknutí sovětské revoluce usilovali o stabilizaci určitého dialogu s novým režimem, a kritizovali je za to jak rudí, tak bílí. Po mnoho let se Vatikán nezdráhal zasednout k jednání se sověty, i když tento režim usiloval o potlačení církve a náboženství a jednal brutálně s klérem a věřícími. Vatikánská diplomacie se zasazovala nejen za katolíky, ale i za pravoslavné a vůbec za všechna vyznání, která byla pronásledována.
Žádost o modlitby podle úmyslu Panny Marie
Dekret Pia XI. z 30. června 1930, který požadoval, aby modlitba na konci mše svaté byla konána za Rusko, sledoval svým záměrem návrat Ruska ke katolicismu. Papežové při svém úsilí o obrácení duší a národů k pravé víře požadovali vždy svobodu církve, nikdy však všeobecnou náboženskou svobodu. Podněty a úmysly modliteb za svobodu církve v Rusku za Pia XI. a Pia XII. měly vždy za cíl jeho obrácení. Stačí pomyslet na založeni koleje Russicum a na P. Michele d´Hebrigny, který se stal biskupem a nunciem v Berlíně, či na Mons. Pacelliho, budoucího papeže Pia XII. Jejich posláním bylo připravovat tajně katolické kněze pro oblasti sovětského Ruska. Obtíže daného okamžiku mohly být znamením, že se blíží prozřetelnostní vítězství nad temnými pozemskými mocnostmi. Papež propagoval otevřeně fatimskou pobožnost a vyzýval biskupa v Leiře, aby uznal na diecézní úrovni pravost fatimských zjevení. K tomu došlo 13. října 1930. Proroctví doložené velkým slunečním zázrakem, který měl přímo kosmické dimenze, jaké se od dob Kristových nikde nikde neprojevily, bylo však ze strany kléru 30 let ignorováno.
Záměry, aby se modlitby na závěr mše svaté konaly na úmysl obrácení Ruska, mohl Pius XI. v tomto historickém okamžiku velmi podpořit a dovést k dokonalosti, kdyby splnil žádost Matky Boží. Ale pozdní oficiální uznání fatimských událostí zřejmě způsobilo, že papež neodpověděl včas na žádost nebes. K modlitbám v bazilice Sv. Petra 19. března 1930 byli přizvání i mnozí nekatolíci, bohužel nedošlo k zasvěcení Ruska, které mělo způsobit jeho obrácení. Tak tato doba přešla, aniž by byly splněny Boží požadavky.
Námitky proti „fatimskému poselství“ poukazovaly na to, že hovořilo o bludech z Ruska, ale mlčelo o velkém nebezpečí nacistického Německa. Dnes je ovšem jasné, že právě deset let šíření zvrácených bludů a teroru sovětského reálného socialismu posloužilo k probuzení a posílení národního socialismu. Nacismus a komunismus soupeřily o nadvládu nad světem. Mezi těmito dvěma smrtonosnými ideologiemi existovala nicméně výměna idejí, která vyústila do dohody Molotov – Ribbentrop, podle které se Stalin a Hitler dohodli, že si nebudou překážet při rozdělení katolického Polska. A v roce 1939 propukla válka.
Námitku proti Fatimě tedy vyvracejí samy historické události. Kdyby se Rusko bylo v roce 1933 obrátilo, padly by důvody Hitlerovy reakce na komunismus. To vysvětluje naléhavost nebeské žádosti z roku 1929, připravované již v roce 1925! Mezinárodní situace v roce 1933 by vypadala zcela jinak a nedošlo by k oněm tragickým důsledkům, které se záhy projevily. Z toho důvodu řekla Pán Lucii na téma pozdní reakce na Boží žádost:
„Dej mým služebníkům na vědomí, že tak, jako oni následovali příklad francouzského krále v jeho pozdním provedení mé žádosti, tak budou také následovat velká neštěstí…. Ruko rozšíří své bludy po celém světě, vyvolá války a pronásledování církve. Papež bude muset mnoho vytrpět!“
Bič pro svět, na jaký se přetvořila ruská revoluce, protože Řím nevyhověl žádosti o zasvěcení Ruska, přirovnává Pán k revoluci, která zasáhla Francii ( a svět), protože Ludvík XVI. nepřijal v roce 1689 Pánovu žádost a nezasvětil své království Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. V roce 1789 přišel Ludvík XVI. nejdříve o moc a pak o hlavu. O tom bude řeč ještě dále. Nedává snad vidění Třetího tajemství jasně pochopit, co postihne Řím?
Světové důsledky zanedbaného proroctví
Neuposlechnutí žádosti Panny Marie Fatimské mělo velmi neblahé důsledky. Potvrzují to historické události po roce 1931. Také odsouzení komunismu jako „vnitřně zvráceného“ v encyklice Divini Redemptoris přišlo pozdě (1). Papež ho odsoudí až v roce 1937, ale to už komunismus natropí nesmírné škody v SSSR i v křesťanském světě. Důležitost prorockého poselství Panny Marie bylo přece možno rozpoznat jak z jeho naplňování, tak z tragických důsledků, které způsobilo jeho přehlížení. Pius XI. poznal jako nuncius z blízka ruskou tragedii. Jako papež mohl dále sledovat komunismus diplomatickými prostředky. Ale jak je zřejmé, dal zasvěcení stranou a pouze označil komunismus za vražedné zlo. Na jaké diplomatické bázi měl Vatikán jednat o poskytování pomoci nebo o konkordátu s SSSR, tedy s militantním ateismem? Bylo možné mlčet o tom, že v této zemi se pošlapávají základní lidská i božská práva? Která jiná otázka by mohla být přednější? Papež mohl psát o nemožnosti spolupráce s komunisty, ale bylo příliš pozdě. Mocnosti se mezitím již dohodly na falešném míru a vystavily tak lidstvo hrozícím katastrofám. Sovětský svaz, který se konsolidoval během války 1939 – 1945, byl schopen šířit své bludy, pronásledování a revoluce nejen u svých evropských satelitů, ale po celém světě. Tak se potvrzuje, jak akutní bylo fatimské poselství: když se Rusko obrátí a bude opět dcerou církve, stane se hrází proti nacismu a zabrání se tak by celosvětovým jatkám. Jestliže se tak nestane, „ruské bludy se rozšíří, vyvolají dlouhou světovou válku“. Škody, které tak způsobí „ míru a Božímu království“ se stanou lidsky nenapravitelné. Když dnes uvažujeme o tom, co se stalo od dob Pia XI., můžeme být přesvědčeni, že poselství Panny Marie Fatimské se týkalo nejtěžšího pronásledování církve, které namnoze vyhladí víru a vyvolá ve světě velký odpad od církve. Protože slova Panny Marie nebyla vyslyšena, svět se otevírá falešnému všekřestanství a klamnému ekumenismu inspirovanému zednářstvím.
Piu XI. nescházela energie k odsouzení náboženských a sociálních bludů naší doby. V roce 1928 v encyklice Mortalium animos demaskoval všekřestanství, předchůdce dnešního neoekumenismus, jakožto těžkou urážku Boha, protože pod záminkou větší lásky a lidské jednoty se tu opomíjí prvenství neporušené víry hlásané Ježíšem Kristem. Encyklikou Quadragesimo anno z 15. května 1931 připomněl papež sociální nauku z Rerum novarum Lva XIII., založenou na Desateru a přirozeném zákonu. Proti této nauce se spikly všechny revoluce, zvláště ona komunistická. Papež Pius XI. snad příliš důvěřoval sociální činnosti Katolické akce a spoléhal na skutečnost, že ona by mohla šířit zdravou nauku. Ale již svatý Pius X. definoval její limity a deviace. Za pontifikátů Benedikta XV. a Pia XI. začalo stále více upadat prvenství nadpřirozeného charakteru víry, a to se projevovalo u katolických organizací v jejich velkých nedostatcích.
Když se Pius XI. jako neochvějný a energický papež potýkal s bludy rozšířenými z Ruska, byl si vědom, že nemůže jednat bez nadpřirozené pomoci, ale pravděpodobně chtěl tuto pomoc využít více pro svá vyjednávání než pro apoštolskou činnost. Papež Achille Ratti prohlásil, že pro spásu duší je ochoten jednat třeba i s ďáblem. Tato slova velmi dobře charakterizují jeho způsob řešení problémů: důvěřoval ve vlastní řešení a riskoval tak, že překročí hranice papežské moci, které jsou sice vysoké, ale nikoliv neomezené . Kdo může beztrestně vyjednávat s duchem zla nebo se systémem, který tento duch vyprovokoval? Jednat s tím, co je „vnitřně zvrácené“, neznamená to uznávat i to, co je v rozporu s dobrem? Na to je třeba myslet, abychom pochopili, proč komunismus, který zachvátil Rusko v roce 1917 a který se vzchopil po letech vstupního hladu, byl odsouzen až v roce 1937.
Nástrahy východní politiky
Proměnlivá politika Lenina, Stalina, Andropova a pak Gorbačova byla záměrná a naprogramovaná. Měla přivést církevní představitele k „dialogu“, k politice kompromisů, aby se komunistickým vládám podala ruka, dostalo se jim implicitního uznání „dobrých záměrů“ a mohly se tak zařadit do celosvětového koncertu. Je možno odtrhnout historii Fatimy včera i dnes od těchto machinací, které se změnily v těžké nástrahy proti církvi? Je pravda, doufalo se, že bude dosaženo těmito praktikami a jednáním nějakého výsledku. Byly stabilizovány kontakty se sovětskými pohlaváry ve věci humanitární pomoci, jenomže ty od samého počátku vylučovaly poskytnutí přímé pomoci opravdu potřebným. Tato operace materiální pomoci se uskutečňovala s očekáváním, že ji bude možno spojit i s duchovní asistencí, trvala celé roky a vyžádala si mnoho obětí. Byla to hrdinská operace. Nicméně vstup tajných kněží do Ruska byl velmi omezený a byl zaplacen vysokou cenou a obětmi na životech. K tomu by nedošlo, kdyby zde nebylo pokušení k diplomacii. Z těchto počátků vatikánské východní politiky vzešla později chlouba koncilních papežů, kteří zcela mlčeli o zpustošení, jaké komunismus způsobil ve světě za šedesát let, a ohlašovali svou otevřenost světu a novému světovému řádu. Došlo k tomu však jen proto, že byla ignorována Fatima. Proti tak velkému světovému zlu, jakým je komunismus, bylo třeba postavit hrdinství přiměřené velikosti. Bylo třeba odsoudit komunismus před celým světem, apelovat vytrvale na všechny lidi dobré vůle a jednat, dokud toto zlo nebude vykořeněno. Je to starý a logický postulát: čím později se vystoupí proti zlu, tím více zlo zesílí a tím více natropí škod. Je to vidět na první světové válce, která byla vyvolána, aby zničila poslední křesťanská království v Evropě a zavedla perverzní politický a ekonomický mechanismus, který je živnou půdou ustavičných svárů.
Ekonomická krize Německa, která vyzvedla k moci Hitlera, měla dvě příčiny: přílišné břemeno reparací na jedné straně a světovou ekonomickou krizi po pádu newyorské burzy v říjnu 1929 na straně druhé. To vyvolalo v Německu bídu, nezaměstnanost a velkou inflaci. Deprese měla přímou odezvu na politické půdě, podkopala základy republiky a probudila extrémní levici i pravici. Během dvou let se stali národní socialisté první a komunisté třetí stranou v zemi. V roce 1933 prohlásil Hitler v Mnichově: „Jsme výsledkem soužení, které mají na svědomí jiní.“ Německo utiskované z jedné strany hyenami z Wall Streetu a na druhé straně hrozbou krvavých vládců Lenina a Stalina se rozhodlo k sebeobraně tím, že uvolnilo z řetězu svou vlastní šelmu. Dvě totalitní ideologie tak vystoupily s nenávistí proti křesťanským zemím. Ruské bludy zranily Španělsko krutou občanskou válkou, ale prosba Panny Marie zůstává nevyslyšena. Lucie tehdy napsala: . Vnitřním hlasem si Pán stěžoval: „Nechtěli vyhovět mé žádosti jako francouzský král, budou toho litovat a učiní to, ale bude pozdě. Rusko již rozšířilo své bludy po světě, ty vyvolají války a pronásledování církve. Svatý otec bude muset mnoho vytrpět.“
Bylo to potvrzení slov důvěrného sdělení, které svěřila Lucie svému biskupovi v srpnu 1931: „Dej mým služebníků na vědomí, že tak jako oni následovali příklad francouzského krále v pozdním provedení mé žádosti, tak budou následovat velká neštěstí…“
Kdo jsou tito služebníci? Pravděpodobně všichni biskupové a určitě biskup Říma: papež. Na něm záviselo splnění žádosti. Vytáčky a výmluvy při nepřijetí nabízené pomoci, jejíž božský původ byl nesporný, svědčí u nich o krizi při vnímání znamení a vůle Toho, jehož jsou představiteli, Pána, kterému je dána všechna moc na nebi i na zemi a který svěřil své klíče papeži. A co horšího, je to znamení krize víry v moc modlitby a pokání, abychom obdrželi pomoc a božský zásah do dějin, jejichž je Ježíš Kristus Pánem. Můžeme tedy konstatovat krizi duchovního zření, které zamlžily pozemské problémy. Pokud jde o Pia XI., je nesporné, že poté, co nepřijal nadpřirozenou pomoc Fatimy, nedokázal účinně aplikovat ani princip Krista Krále, o kterém sám učil. Politika konkordátů na ostří nože, „ demokratických dialogů“ s Božími nepřáteli, nedostatek podpory mexickým cristeros, zásah ve Francii a odsouzení Action Français, které bylo ničivé, přehnané oceňování konkordátů s Itálií a Německem, ale především 15 let (1922 – 1937) jednání se systémem „vnitřně perverzním“ ukazují na základní omyl: důvěřovat více kapacitě lidské diplomacie než pomoci, která byla lidem nabídnuta spolu se zázračným triumfem Neposkvrněného Srdce Panny Marie. Iluze o účinnosti naturalismu diplomacie zabránila Piu XI. obrátit se s důvěrou k poselství z Fatimy u příležitosti velkého shromáždění dne 19. března 1930 v Římě. Sedm let nato se Evropa ocitla v bezvýchodné situaci. Komunismus všude rozestřel své sítě, hlavně ve Španělsku. Mnoho konkordátů nebylo dodržováno. Katolická Ukrajina se stala obětí sověty plánovaného hladu. V Mexiku bylo pronásledování institucionalizováno. Papežská orientace se obrátila k neuskutečnitelným koncepcím, jak je tomu v dopise mexickým biskupům v roce 1937. Ve Španělsku bránil Franco katolicismus, ale papež mu místo instrukcí poslal poděkování. Když Pius XI. odsuzoval nacismus v encyklice Mit brennender Sorge i 14. března 1937 a brzy nato komunismus v Divini Redemptoris, bylo již pozdě.
Již od roku 1917 zde přece bylo poselství Panny Marie Fatimské, které přišlo jako odpověď na výzvu Benedikta XV, aby byly národy zachráněny od válek, od ruských bludů a od pekla. Byla to odpověď i pro dobu Pia XI. i pro naši dobu, ale bohužel, nepřitáhla po první světové válce pozornost a nebyla papežem přijata. Jaký jiný zásah můžeme žádat od Neposkvrněné Panny, jestliže byla ignorována její nabídka? Po ignorovaném proroctví následuje strašná krize.
V encyklice Divini Redemptoris cituje Pius XI. své předchůdce počínaje Piem IX., který již v roce 1846 „slavnostně odsoudil komunismus“. Učitelský úřad předchozích papežů s rozhodností odsuzoval nejnebezpečnější zla naší doby, která vedou k odpadům a k ateismu: modernismus, falešný ekumenismus, falešnou svobodu a komunismus. Jestliže se přesto tato zla dále šíří, neznamená to, že je třeba je stále ostřeji odsuzovat? Tím měl začínat každý diplomatický dialog, jinak jen přispívá k propagaci komunismu, který dovedně využívá dialog k šíření svých bludů. V posledních stoletích se bludy tak rozšířily, že hrozí zničením papežství a křesťanství. To vidíme na postupném dějinném vývoji počínaje Francouzskou revolucí. kterému odpovídá s rostoucí intenzitou mimořádná Mariina pomoc: od Rue du Bac a La Salette, přes Lurdy až k Fatimě. Důležitá data fatimského poselství odpovídají klíčovým momentům dějin: 1917, 1925, 1929 a konečně 1938, předvečer druhé světové války, která dala Rusku ohromné prostředky, aby bránilo své bludy ve světě i v církvi.
Požadované zasvěcení světa však záviselo od hlavy církve. Když se Lucie ptala Pána, proč nezpůsobí obrácení Ruska i bez zasvěcení Svatým otcem, Pán odpověděl: „Protože chci, aby církev uznala toto zasvěcení jako triumf Neposkvrněného Srdce Mariina, a tak rozšířilo úctu k mému Božskému Srdci o úctu k Srdci Neposkvrněnému.“ Lucie odpověděla: „Ale Svatý otec mi neuvěří, když ho nepohneš zvláštním vnuknutím.“ „Svatý otec! Modli se mnoho za Svatého otce. On to učiní, ale bude pozdě. Přesto Neposkvrněné Srdce Mariino zachrání Rusko.“ (DOC s. 415).
V těchto slovech je vyslovena nutnost, aby se nejdříve obrátil sám katolický svět a uvěřil v tento božský zásah, který má předcházet obrácení Ruska ke katolické víře. Ale slova o triumfu Neposkvrněného Srdce předpokládají akt zasvěcení. Jen lidská opatření způsobí naopak dříve či později ještě horší jedovaté zlo. Papež věděl, že „takové démony“ je možno přemoci jen Boží mocí. K tomu mu byla nabízena pomoc Panny Marie Fatimské. On však tuto milost nerozpoznal a byl k její žádosti nepozorný. Paní tedy odešla, svět se stal dějištěm dosud nevídaných hrůz a církev byla vystavena nástrahám, které ji připravily o značnou část její autority.
(1)V encyklice čteme: 58. Je třeba usilovně dbát o to, aby věřící byli ostražití vůči nástrahám. Jelikož komunismus je vnitřně zvrácený, opravdu mu nemůže pomáhat nikdo, kdo má v úmyslu uchránit před zkázou křesťanskou civilizaci.
( Pius XII.)