Kontatky Montini – Stalin
V době druhé světové války působil ve Vatikánu prelát, který smýšlel jinak než Pius XII. Byl to Mons. Montini. O jeho těžké odpovědnosti za dohodu Moskva – Vatikán píše několik autorů. Neobšírnější jsou informace francouzské revue Itinéraire (č. 70 – únor 1963, č. 72 – duben 1963 a č. 84 – červenec 1964) a anglické katolické revue Approaches v příloze čísla 79. Celý případ shrnuje Itinéraire v čísle 285 v článku L´accord Rome – Moscou – confermation de Mgr. Roche: „Píšete nikoliv neoprávněně o dohodě Řím – Moskva z roku 1962. Zřejmě však nevíte o předchozí dohodě, která spadá do druhé světové války a roku 1942. Jejími protagonisty byli Mons. Montini a sám Stalin. Tato dohoda z roku 1942 se mi jeví jako obzvláště významná. Chci se však nyní zastavit u vámi komentované dohody z roku 1962. Všichni vědí, že tato dohoda byla uzavřena na nejvyšší úrovni mezi Kremlem a Vatikánem. Mons. Nikodim a kardinál Tisserant byli pouze mluvčími, jeden za Kreml a druhý za tehdejšího papeže. Nikodim se toužil setkat jako s vhodným mluvčí s kardinálem Tisserantem. Také proto, že kardinál Tisserant hovořil rusky. Byl v letech 1936–1959 sekretářem Kongregace pro východní církve. Ti dva se už dříve znali. (…) Ale mohu vás ujistit, pane řediteli, že rozhodnutí pozvat na II. vatikánský koncil ruské pozorovatele učinil osobně Jan XXIII. z podnětu Mons. Montiniho, který byl poradcem benátského patriarchy v době, kdy byl milánským arcibiskupem. Kardinál Montini tajně řídil politiku státního sekretariátu během prvního zasedání koncilu z místa, které mu papež zajistil ve slavné Bráně Svatého Jana u vatikánských hradeb.“
Kardinál Tiserant dostal formální pokyny, jak bdít nad dodržením této dohody během koncilu. Pokaždé, když nějaký biskup přijde s návrhem, aby se jednalo o komunismu, zasáhne od předsednického stolu pro zachování mlčení, jak si přeje papež (nebo šedá eminence Montini).
Montini jako budoucí Pavel VI.
Zde nás zajímá především to, co potvrdil Mons. Roche, pokud jde o odpovědnost Mons. Montiniho, který podporoval dohodu s Moskvou již v roce 1942. Mons. Roche zná tato fakta velmi dobře, jak to prokazuje ve svém díle Pie XII devan L´Histoire (vyd. Du Joure). Je mu dobře známo že Montini jako substitutus státního sekretáře za pontifikátu Pia XII. manévroval směrem k levici v souladu se svými prokomunistickými sympatiemi, které živil již od mládí (srov. Fappani-Molinari, Montini giovane, vyd. Marietti), ale to vše bez vědomí a přímo v protikladu k pokynům Pia XII., papeže, kterého měl reprezentovat, ale kterého nerespektoval, protože se domníval, že nemá náležitý politický rozhled. Navázal proto bez vědomí Pia XII. kontakty se sověty již během poslední války.
Montiniho „zrada“ je historiky zcela autentická. Bylo to v roce 1954, kdy Pius XII. trpěl nemocí a stářím. Papež si povolal plukovníka Arnoulda z Deuxième Bureau francese a požádal ho o jeho služby. Plukovník tento úkol přijal, složil papeži přísahu a zahájil své nové poslání. Při své cestě na Východ přišel do kontaktu s luteránským biskupem v Uppsale, který si velice vážil Pia XII. a pomáhal mu při styku s katolickým klérem a s tajnou expedicí Bible do Ruska.
V létě 1954 uppsalský arcibiskup informoval plukovníka, že švédské úřady mají zprávy o kontaktech Vatikánu se sověty. Zanedlouho arcibiskup předal Arnauldovi zapečetěnou obálku adresovanou Piu XII. a požádal ho, aby ji předal do rukou Pia XII. bez vědomí kterékoliv jiné osoby Vatikánu. „Tato obálka obsahuje doklady o kontaktech Vatikánu se sověty“. Když Pius XII. v jeho přítomnosti četl tuto zprávu, smrtelně zbledl. Poslední dokument, který Montini podepsal, byl z 23. září 1954. Již v listopadu ho Pius XII. odvolal ze státního sekretariátu, protože se navíc dověděl, že Montini mu zatajil schizma mezi čínskými biskupy, které se prohlubovalo. V říjnu obdržel Pius XII. tajnou zprávu od zatčeného biskupa v Rize o „kontaktech, které má vysoce postavená osobnost Vatikánu s jeho pronásledovateli (srov. Courierr de Rome červen 1975). Jak píše Mons. Roche, „hořkost papeže byla tak hluboká, že i když se jeho zdravotní stav zhoršil, sám se ujal řízení vnějších záležitostí Vatikánu“. Vyšetřování zjistilo, že v okruhu pracovníků Mons. Montiniho pracuje jezuita Alighiero Tondi, který se v dramatickém výslechu přiznal, že předal sovětům jména kněží tajně vyslaných do SSSR, kteří pak byli všichni zatčeni a popraveni. Je známo, že tento kněz a jezuita, který přednášel na Gregorianě, se nejdříve civilně a pak církevně oženil s komunistickou agentkou Zandi, se kterou pak odešel do Východního Berlína, kde přednášel na Humboldtově univerzitě. Když se Montini stal papežem, vrátila se tato dvojice do Říma. Po smrti Zandi, která měla v Římě manifestační komunistický pohřeb, stal se Tondi opět knězem a pracovníkem Vatikánu. (Pozn: U nás vyšla jeho knížka Jezuité, ve které očerňuje církev a jezuitský řád.)
Po prozrazení spolupráce Montiniho s Kremlem jmenoval ho Pius XII. arcibiskupem v Miláně, ale bez kardinálského klobouku, který k tomuto stolci jinak patřil. O nemilosti, do jaké Montini upadl, píše také Jean Guitton v knížce Paul VI secret. Bez kardinálského klobouku se sice nemohl stát papežem, ale tento problém brzy vyřešil „přechodný papež“ s překvapujícím jménem Jan XXIII., jehož pontifikát měl připravit půdu pro papeže Montiniho a ohlásit neméně překvapující novou éru a rozchod s tradicí, zvláště s posledními pontifikáty od Pia IX. až do Pia XII. Papež Montini jako Pavel VI. pak měl věřící uvést do svého vytouženého a tajně sledovaného náboženského zvratu.
Mons. Roche se domnívá, že kardinál Tisserant uposlechl, protože věřil autoritě, a poslouchal, i když byl přesvědčen, že jde o diplomatický a politický omyl. Je však možno charakterizovat dohodu Řím – Moskva pouze jako diplomatický a politický omyl? Určitě ne. Stačí se podívat, co tím Řím vlastně získal: pouze bezvýznamnou přítomnost pravoslavných pozorovatelů, nad kterými bdělo KGB. To, o čem Řím za to mlčel: byla odporná nauka tzv. komunismu, která se naprosto příčí i přirozenému právu a která, když ji jednou připustíme, může radikálně podvrátit všechno právo, vlastnictví a samotnou lidskou společnost. (Pius IX. Qui pluribus; Sylabus) Lev XIII. nazval komunismus ničivým morem, který napadá samotnou duši lidské společnosti a vede ji do zkázy, (Quod apostolici muneris); je to horší barbarství , než jaké vládlo na velké části zeměkoule v době, kdy přišel Vykupitel; není v něm místo pro Boha, neexistuje rozdíl mezi duchem a hmotou, není tu žádná posmrtná perspektiva; zbavuje člověka jeho svobody, duchovního profilu a mravního života, zbavuje ho jeho lidské důstojnosti a každé zábrany proti útokům slepých stimulů (Pius XI. Divini Redemptoris); ničemnost, která ničí víru a všechny ty, kterým slibuje materiální blahobyt(Pius XII., Menti nostrae, 1950).
Úkol, kterého se ujali tito preláti, byl zradou poslání Církve, zradou Boha i lidstva. Jak píše Meridan, tato černá stránka církevních dějin zůstane hanbou Svatého stolce ve 20. století. Odvolávat se v tom případě na poslušnost je nepřijatelné. Mons. Roche píše, že Tisserant poslouchal Jana XXIII., ale ten byl pod vlivem Montiniho, který byl neposlušný od roku 1942 k Piu XII. i jeho předchůdcům. Základem takové poslušnosti k uzavření dohody byla dlouhá neposlušnost Mons. Montiniho vůči panujícímu papeži, ale také neposlušnost k učitelskému úřadu církve v otázce sociální nauky a komunismu. II. vatikánským koncilem se všechno zvrátilo. Až do té doby církev nemlčela, ale nyní byla umlčena. Sami nepřátelé církve dosvědčují, že Řím přestal hájit svatostánek víry a nevěnuje pozornost komunistickému nebezpečí. Togliatti ve svých pamětech napsal: V organizovaném katolickém světě i v katolických masách nastoupil v době Jana XXIII. evidentní posun doleva. (Il Tempo, 13, června 1984)
Je tomu tak, že koncilní církev díky neposlušnosti Montiniho vůči učitelskému úřadu by chtěla smiřovat to, co je na poli sociálním nesmiřitelné: spojuje křesťanství a komunismus. Domnívá se, že k tomu, aby se komunismus stal křesťanským, stačí ho zbavit ateismu a materialismu, jakoby sama jeho sociální nauka nebyla v naprostém rozporu se zdravým rozumem a se Zjevením, protože je sám v sobě vnitřně zvrácený.Modernističtí kněží hlásají místo Kristova evangelia nové domnělé evangelium komunismu a ateistického bolševismu jako spásné a výkupné poselství (Pius XI. D.R). Místo Kristova vykoupení má nastoupit falešné osvobození, místo křesťanské nadpřirozené naděje klamné sliby o ráji na zemi (tamtéž). Místo spravedlnosti a křesťanského bratrství pseudoideál vynucené, rovnosti a sbratření ve vyprahlém rovnostářství a kolektivismu. Tito zrádci svého poslání se stávají hlasateli, průkopníky a užitečnými idioty komunismu. Obviňují dokonce církev jako odpovědnou za sociální nespravedlnosti. Jiní se dokonce stávají v Latinské Americe bojůvkáři po boku marxistů.
Aby bylo Rusko a svět zbaveno takových bludů, žádala Panna Maria služebníky evangelia, aby je zasvětili jejímu Neposkvrněnému Srdci. K fatimskému zasvěcení však nedošlo a papežové Roncalli, Montini i Wojtyla se obracejí k jiné moci: k OSN. Ruské bludy se však již rozšířily po celém světě.
Obrácení nebo revoluce?
To jsou dvě slova, která se vážou k přítomné hodině, protože představují dva protikladné vztahy, které podmiňují lidské dějiny. Správně chápat jejich význam je důležité pro ujasnění podstaty boje o vztah mezi člověkem a Bohem, tedy o samotné náboženství. Obrácení představuje návrat, dobrovolný úkon vůle obnovit svazek mezi synem a Octem, mezi tvorem a Stvořitelem. Smíření se od něho liší tím, že k němu může dojít mezi sobě rovnými v dialogu a výměně názorů, aniž by je strany musely opustit. Ke smíření může dojít i mezi odbojníky. Jestliže se však jednou poruší vazba lásky s Otcem a s Pravdou, vyvstává tím nenávist a porušení řádu, které lidské smíření nemůže napravit.
Viděli jsme, že leninismus ve stopách svých idejí zasel hlad, smrt, válku, strašné genocidy, které se ustavičně vynořují. Bludy z Ruska, které předpověděla Fatima, stojí na vrcholu leninismu, a protože jsou náboženského charakteru, jsou projevem Nepřítele počínaje vládami, přes strany a filozofie až k jednotlivým osobám. Jsou vnitřně svou povahou zvrácené, protože jsou vzpourou proti Bohu. Osoba se může obrátit, liberalismy, socialismy a komunismy nikoliv. Omyl je horší než delikt: je matricí deliktů; delikty narůstají, jak je tomu v pronásledování křesťanů, které již desetiletí panuje ve světě.
Papežové vždy odsuzovali s rozhodností bludy i autory poznamenané bludy a používali k tomu všechny prostředky, které měli k dispozici. Je-li to povinností všech, pak pro papeže je to nezastupitelné poslání a povinnost, aby jakožto první kompetentně zasahoval proti bludům a stejně tak byl nekompromisní k jejich hlasatelům, kteří, čím více je volně šíří, tím se stávají drzejšími a nenapravitelnějšími. Papež má být onou překážkou (katechon), jak o ní mluví sv. Pavel v 2. listu Soluňanům.
Problém je však krajně vyhrocený, jestliže strůjce zla je přímo uvnitř samotné církve převlečený za vysoce postaveného preláta.
Katolíci mohou pochopit fatimské poselství ve světle křesťanského plánu v dějinách a chápat ho jako maják k posílení víry, k obrácení světa, jako konfrontaci s nepříteli Církve ve světle Ježíšova učení. K opravdové porážce nepřítele Boha a lidstva došlo, když se Spasitel vydal, aby byl z lásky k lidem ukřižován.
Ale v tomto světle můžeme věřit, že fatimské poselství zjeví nyní svůj nejvlastnější obsah právě proto, že je určeno těm, kteří nechtějí, aby vešlo ve známost, že jejich vlastní plány na změnu Církve a křesťanského řádu jsou v rozporu s Božími záměry .
(pokračování)