PAVEL VI. A KOMUNISMUS
V letech druhé světové války Don Battista Montini pracoval pro vojenskou výzvědnou službu Office of Strategic Services (OSS) – předchůdce dnešní CIA – a současně pro špionáž britskou a sovětskou tajnou službu a přenášel informace, které sloužily spojencům pro stanovení strategických cílů při bombardování.
Montini udržoval tajné styky s komunisty, a to i přes oficiální přísně antikomunistický postoj papežů Pia XI. a Pia XII. V roce 1938 měl přísně důvěrná setkání s komunisty Ambrogio Doninim a Emilio Serenim. V roce 1977 udržoval kontakty s Palmiro Togliattim (viz) a od roku 1945 s Eugenio Reale.
V roce 1954 obdržel Pius XII. od plukovníka Arnaulda důkazy o tom, že Mons. Montini zradil Sovětům tajemství, která zcizil na státním sekretariátě.
V archivu kardinála Tissernata byly „dopisy“, kterými Montini oznámil K.G.B. jména a místa pobytu kněží, kteří vykonávali tajně kněžskou službu mezi pronásledovanými věřícími komunistických zemí. V tomto archivu bylo také marxistické „krédo“ Mons. Montiniho.
V roce 1954 odhalil Pius XII., že Mons. Montini mu zatajil všechny negativní zprávy týkající se schizmatu čínských biskupů.
V roce 1954 shromažďoval Montini v Miláně kolem sebe druhy liberálního smýšlení, komunisty, socialisty, anarchisty, mafiány, umělce a literáty z tzv. „avantgardy“.
Velkým skandálem byla skutečnost, že podlým způsobem zatajil petici 450 biskupů, kteří v září 1965 požadovali, aby koncil odsoudil komunismus. Takové odsouzení Pavel VI. rozhodně odmítl, což je nutno označit za vyslovenou zradu.
Pavel VI. nijak nezasáhl ani neodsoudil kampaň komunistů ve prospěch černého rasismu a zůstal zcela chladný a netečný ke všem nespravedlnostem a pronásledování křesťanů odsouzených k otrocké práci.
Pavel VI. naopak otevřel církev „dialogu“ a spolupráci s komunisty. Jeho zrada se projevila odvoláním kardinála Mindszentyho, kterému zakázal publikovat své paměti.
Pavel VI. měl setkání s Gromykem, Podgorným a dlouhé tajné porady s Mons. Nicodemem, leningradským arcibiskupem, který byl vysoce postaveným tajným komunistickým agentem.
Vyšlo najevo, že Berlinguer, tajemník komunistické strany, byl tajným diplomatickým agentem Pavla VI. u hanojské vlády.
Ve svém apelu k Číně vyjádřil Pavel VI. svou radost z vyhlášení čínské kulturní revoluce.
Za pontifikátu Pavla VI. se uskutečnila zrada na osobě kardinála Mindszentyho, kardinála Slipyje (viz) a dalších milionů věřících, obětí komunismu zvláště v Maďarsku, Československu, Jižním Vietnamu, Angole, Mozambiku a Ugandě…
„Umlčená církev“ byla zločinem vůči těm, kteří položili život jako svědkové a obránci Ježíše Krista!
„Východní politika“ se stala největší zradou všech dob, protože Pavel VI. zneužíval církev pro sovětské cíle a učinil z Krista sociálního revolucionáře za lidské pozemské blaho.
Kardinál Slipyj po desetiletích strávených v sovětských pracovních lágrech byl z rozhodnutí Pavla VI. po příchodu do Vatikánu vsazen do vězení, jak mi sám osobně vyprávěl: „V každém okamžiku mám v paměti zapsánu dobu, kterou jsem prožil v sovětských lágrech včetně svého odsouzení k smrti; ale za zdmi Vatikánu jsem pak prožil mnohem horší chvíle.“
Pavel VI. odvolal maďarského primase kardinála Mindszentyho, protože nechtěl přijmout dialog s komunismem. Při mém setkání s ním ve Vídni mi kardinál řekl: „Věřte mi, Pavel VI. vydal celé křesťanské země do rukou komunistů… ale pravou církví je církev naše, odsouzená do katakomb.“
Komunistická náklonnost Pavla VI. vynesla Itálii volební vítěství komunismu.
Jeho „Ostpolitik“ mířila k rozhodnému sblížení s bolševickým Ruskem.
Jeho encyklika Populorum progressio (26. března 1967) je pročichlá marxismem, protože jeho „spravedlnost“ je totožná s „rovností“ a sleduje spojení všech náboženství.
PAVEL VI. JAKO HOMOSEXUÁL
Svědkové homosexuality Pavla VI. jsou:
Spisovatel a homosexuál Robin Bryans, který líčí homosexuální styky mezi Mons. Montinim a Hoghem Montgomerym.
Bývalý velvyslanec a homosexuál Roger Peyrefitte,(viz) který vyprávěl o homosexualitě Pavla VI., uvedl, že jako milánský arcibiskup chodil do domu určeného k stykům s chlapci ad hoc.
Abbé Georges de Nantes (viz) shromáždil obvinění z homosexuality Pavla VI. a uvádí řadu příslušných pramenů a důkazů.
New York Times“ uvádí jméno slavného italského herce Pavla Carliniho, který býval častým hostem Pavla VI. v jeho soukromém bytě ve Vatikánu. (Podle něho si zvolil své papežské jméno.)
Spisovatel Franco Bellgrandi uvádí tato fakta:
Sověti vydírali Montiniho, aby jim sděloval jména kněží tajně vysílaných za železnou oponu;
Popisuje proces „homosexuální kolonizace“ pod královstvím Montiniho; Montini jako arcibiskup byl v noci zadržen policí v civilním oblečení v pochybné společnosti; Montiniho miláček měl povolení kdykoliv vstoupit či odejít z papežova bytu a byl spatřován i uprostřed noci.
Pavel VI. byl kvůli homosexualitě také vydírán zednáři, kteří si chtěli opatřit povolení k pohřbu žehem.
Kardinál Pietro Palazzini měl složku s množstvím dokumentů, které jednoznačně dokládaly protipřirozenou neřest Pavla VI.
Homosexualita Pavla VI. byla nástrojem paradigmatu, který se zahnízdil v církvi v USA jako tzv. „Homosexuální kolektiv“. Mezi jeho členy patřili:
kardinál Joseph Bernardin, kardinál Terence James Cooke, kardinál John Wright, arcibiskup Rembert George Weakland, biskup James S. Rausch, biskup George Henry Gutfoyle, biskup Francis Mugavero, biskup Joseph Hubert Hart, biskup Howard James Hubbart… (viz)
PAVEL VI. A JEHO PONTIFIKÁT
Pavel VI. byl papež, kterého není možno zbavit hlavní odpovědnosti za všechnu autodestrukci církve za jeho pontifikátu.
Destrukční působení pontifikátu Pavla VI. je možno vyčíslit následovně:
– destrukce posvátného Oficia jakožto strážce pravověrnosti;
– zrušení protimodernistické přísahy;
– potlačení Indexu, který zakazoval četbu knih škodlivých víře;
– skandální pasivita vůči holandskému schizmatu;
– autorizace italského vydání holandského katechismu;
– rozvrat pokladu liturgie;
– zavedení luteranizovaného mešního obřadu;
– veřejné pocty Lutherovi;
– potlačování encyklik, které odsoudily komunismus, modernismus a zednářství;
– zkáza řeholního a duchovního života;
– soustavné jmenování progresivních nebo liberálních biskupů na uvolněné stolce celého katolického světa;
Pavel VI. nahradil „náboženství“ principem jednoty mezi lidmi, a „svobodou“.
S Pavlem VI. a II. vatikánským koncilem vstoupila do církve rozpolcenost i mezi hierarchií, takže máme před sebou nikoliv jednu, ale dvojí církev: církev Kristovu a Univerzální církve Člověka inspirovanou Satanem.
Ihned po zvolení papežem dal se Pavel VI. do služeb zrození „Nové teologie“ a povolal na katedru biblistiky jezuity Lyonneta a Zerwicka, které již dříve odsoudilo posvátné Oficium; povolal do Biblické komise kardinály Alfrinka a Königa a další čtyři modernistické a progresivní vědce, kteří publikovali „Instrukci“, která odmítla „Monitum“, vydané Posvátným Oficiem na obranu historičnosti evangelií.
Pavel VI. učinil svým důvěrníkem Michela Sindona, který spravoval finance sicilské mafie, lóže P2 a CIA. (viz)
Pavel VI. vydal rozhodnutí o povinné demisi biskupů od 75 let a členů konkláve od 80 let pro kardinály.
Pavel VI. odstranil mnohé formy veřejných pobožností. Nikdo ho nikdy neviděl při modlitbě. Dokonce ani ve Fatimě není svědka, který by ho viděl modlit se Ave Maria.
Totéž je možno říci o mravech a obyčejích. Za jeho pontifikátu se rozmnožily sňatky kněží s jeho souhlasem. Pavel VI. zavedl rozvod při vzájemném souhlasu.
Pavel VI. neodsoudil holandský katechismus a chtěl tento jed rozšířit v celé církvi.
Přijímal ve Vatikáně teroristy a vrahy žen a dětí. V roce 1970 přijal vedoucí teroristy z Angoly, Mozambiku, Guiney-Bissau a Capo Verde.
Za Pavla VI. byla odstraněna z výuky scholastická tomistika a „tradice“ a „přirozený zákon“ byl nahrazen metodami vědeckého myšlení, fenomenologie a existencialismu.
Za jeho pontifikátu se rozšířili zženštilí kněží, často málo čistí, pohodlní, ekumeničtí, indiferentní k bludům kterým učili a které šířili, neschopní boje proti zlu a hledání dobra.
Sám Pavel VI. zařídil úplnou laicizaci tisíců kněží řádně vysvěcených, kteří obdrželi dispens „pro gratia“.
Pavel VI. oslabil kněžství zavedením trvalého jáhenství necelibátních mužů a přijetím „laických služebníků a lektorů“ a otevřel brány laickému rozdělování svatého přijímání.
Pavel VI. trpěl u kněží odložení taláru a nošení občanského oděvu.
Pavel VI. zrušil nižší kněžská svěcení, tonzuru a subdiakonát; dovoloval „koncelebraci“ anglikánským pastorům; pokoušel se potlačit některé formy klauzurního života;povolil „přijímání na ruku“ a podávání přijímání ženám v minisukních.
Pavel VI. odstranil latinu v liturgii, zavedl národní jazyky a dokonce dialekty. Zničil posvátnou hudbu a dovolil dokonce „tam tam“ a rock. Přivedl před oltáře kytary, obrátil oltáře podle protestantského obyčeje, v rozporu s Humanae generis demontoval dogmata, zamlžil svátosti i přikázání, žehnal „letničním církvím“, které tančily a pokřikovaly v chrámu Svatého Petra.
Pavel VI. svými „aggiornamenty“ a přizpůsobováním světu vyprázdnil semináře a řeholní noviciáty; dal církvi pohoršující kněze a levičáky, ponížil tajemství kříže na pouhý humanismus, potlačil mnoho závazných svátků, potlačil postní dny a půst od masa v pátek; vydal dekret o smíšeném manželství, aniž by byl požadován katolický křest dětí.
Pavel VI. poslal kardinála Willebrandta jako svého legáta na luteránské shromáždění v Evianu, aby zde pronesl oslavnou řeč o Lutherovi.
Pavel VI. měl zálibu v ničení katolického charakteru států, jako byla Itálie a Španělsko atd.
Pavel VI. pro svou pýchu, svůj senzualismus, materialismus a laicismus neučinil nic seriózního a závazného pro obnovu křesťanské Evropy, která křesťanství ztrácela.
Pavel VI. zrušil exkomunikaci „latae sententiae“ Pia X. proti církevním činitelům, kteří bojují proti dekretu Lamentabili a encyklice Pascendi, a nařídil, aby se o exkomunikaci vůbec nemluvilo.
Pavel VI. který sám postrádal jakoukoliv teologickou formaci a postrádal také nadpřirozeného ducha, ve 2. vatikánském koncilu změnil a zprofanoval celé katolické náboženství.
Pavel VI. sám přiznal a prohlásil: „Nynější hodina je hodina bouře! Koncil nám nedal klid, ale bohužel vyvolal zmatek“.
Pavel VI. svým Motu proprio Sacrum diaconatus ordinem stanovil, že k diakonátu mohou být připuštěni zralí muži jak svobodní, tak ženatí. Bylo to papežské gesto, které je předehrou ke kněžskému svěcení ženatých mužů.
Pavel VI. svým Motu proprio Matrimoia mixta zbavil nekatolického partnera slavnostního slibu, že dovolí vychovat děti v katolické církvi. Tato norma pak přešla do KCP z roku 1983 § 1125.
Pavel VI. Instrukcí Memoriale Domini autorizoval biskupské konference povolit podávat svaté přijímání do ruky. To je svatokrádežné gesto!
Pavel VI. instrukcí Fidei custosautorizoval laiky k podávání svatého přijímání, a to proti způsobu, jaký Ježíš vyhradil biskupům a kněžím.
Pavel VI. zatím co se přátelil s disidenty, heretiky, světáky, odbojníky, bezvěrci a členy všech náboženství, choval trvalé a neoblomné nepřátelství vůči obráncům katolické víry. Pavel VI. odmítl přijmout 4000 tradičních katolíků z celého světa, ale přijal na audienci skupinu talmudských židů a patriarchu bonzů.
Pavel VI. pod záminkou agiornamenta , také naukového, otevřel brány všem druhům bludů.
PAVEL VI. A JEHO NOVÁ CÍRKEV
Novou církev Pavla VI. je možno charakterizovat v těchto termínech:
– měla se změnit ve svém pravém a hlubokém pojetí;
– měla nahradit „učte“ „dialogem“;
– měla být osvobozena od dogmat;
– měla se stát „Církví Člověka“;
– měla se naučit novému způsobu modlitby;
– měla mít novou liturgii;
– měla být odkřesťanštěna, aby se „osvobodila“ od své minulosti;
– měla přijmout prvenství sekularizace a nikoliv náboženství;
– měla nahradit „philosophia perennis“ jinou „revoluční filozofií“;
– měla se otevřít světu a všem falešným náboženstvím, nevěřícím a ateistům;
– měla přijmout ekumenický synkretismus založený na moderní filozofii;
– měla se stát přirozeným antináboženstvím;
– měla opustit nadpřirozeno a zavést „prosté náboženské chování“;
– měla posloužit vytvoření k „Novus Ordo Seclorum“ podle zednářů;
– měla se protestantizovat a podporovat vznik „Univerzální církve Člověka“;
– měla podporovat politiku nezasahování, aby podpořila svou sebedestrukci.
Pavel VI. v roce 1963 prohlásil: Nesmíme se divit, že po dvaceti staletích …pravý, hluboký a úplný koncept církve, kterou založil Ježíš… potřebuje, aby byl ještě více upřesněn“.
Ve své encyklice Ecclesiam suam napsal: „Církev se stává ‚dialogem‘ a tento ‚dialog‘ musí charakterizovat „Nový katolický úkol“.
Chtěl ji otevřít všem náboženstvím a všem ideologiím světa, aby se staly jejími spolupracovníky při její vlastní sebedestrukci, aby ji mohlo nahradit satanské „náboženství člověka“.
Pavel VI. zaváděl v církvi nový způsob modlitby, „novou liturgii“, „nové chování vůči světu“, nový vztah k „bratřím jiných církví a křesťanských vyznání, ke „starším bratřím židům“; k nekřesťanům; k nevěřícím…
Pavel VI. chtěl protestantizovat církev, aby ji rozpustil v zednářské „Super – Univerzální – Církvi, totiž v syntetickém náboženství O.S.N. – Organizace Spojených Náboženství.
Pavel VI. prováděl politiku „nezasahování“, aby se vyhnul své povinnosti zabránit sebedestrukci církve, kterou on sám vedl k tomu, aby se dala do služeb Lidstva a aby došlo ke smíření všech vyznání a všech kultů v jenom Univerzálním náboženství.
PAVEL VI. A JEHO MŠE
Pavel VI. zastával názor, že dogmatická církev by byla největší překážkou pro ekumenismus, protože Kristem zjevená „pravda“ byla překážkou pro založení jednoty v Pravdě a jednoty všech náboženství.
Pavel VI. konstitucí Missale Romanum a pak Novus Ordo Missae z 3. dubna 1969 nahradil Římský ritus mše svaté svou „Novou mší“, převážně z protestantského materiálu.
„Mše“ Pavla VI. je záměrné zničení pojetí a vnitřní hodnoty eucharistické oběti, reálné přítomnosti a svátostného kněžství. Tedy zničení všech podstatných dogmatických hodnot mše svaté.
Ekumenická mše Pavla VI. desakralizuje svaté přijímání přijímáním ve stoje na ruku a rozdělováním laiky; narušuje „smírnou oběť“ „Božího lidu“ ritem, inspirovaným zednářským synkretickým ekumenismem, který z kněze činí „předsedajícího“.
Mši Pavla VI. ostře napadli kardinálové Ottaviani a Bacci, protože se vzdálila ohromujícím způsobem ode všech detailů katolické teologie mše svaté. Pavel VI. byl nucen změnit svou heretickou definici mše svaté, ale v „nové definici“ přidal jen ubohý detail „Sanctum Sacrificium“, aniž by změnil ostatní obsah liturgického textu.
Svou Novou mší realizoval tytéž bludy, které odsoudil „synod v Pistoi“ svolaný proti jansenistům.
Tím, že zrušil „nižší svěcení“ a „subdiakonát“, připravil půdu, aby laici postupně zaujali sami pozici kněze, jak to již dříve uskutečnil Luther a protestanti. (viz)
PAVEL VI. PROTI MARIÁNSKÉ ÚCTĚ
Montini neměl „mariánskou citlivost“: neúčastnil se tradičních mariánských slavností, korunovací a poutí do Lorety, neúčastnil se veřejné modlitby svatého růžence.
Pavel VI. se dokonce pokoušel omezoval mariánskou úctu, aby se zavděčil protestantům.
V Miláně řekl: „Návrh nového titulu, totiž titulu Prostřednice, se mi jeví jako nevhodný a dokonce škodlivý…“. „Zavedení takového titulu neodpovídá pravé zbožnosti“.
RAKEV PAVLA VI.
Na rakvi Pavla VI. nebyl žádný křesťanský symbol, ani jednoduchý kříž.